JANA PÁTKOVÁ Jana.Patkova@ff.cuni.cz

Podoby současné slovenské literatury v českém kulturním prostředí nesou řadu specifik, která jsou nesrovnatelná s překladem do jakýchkoli dalších slovanských (i neslovanských) jazyků. Ve srovnání se situací těsně po revoluci se ukazuje, že čeští čtenáři si již zvykli na slovenskou literaturu dostupnou v překladu. Už se tedy ví, že pokud má být slovenská literatura u nás čtena, musí být zprostředkována skrze překlad.

Výběr textu pro překlad by neměl být nahodilý, ale měl by systémově přibližovat zejména současnou (živou) literaturu. Podstatnou roli sehrávají rozmanité strategie, které mají vliv na výběr ze slovenské literatury, jež se v daném procesu zvýznamňuje jako zajímavá pro překlad.

Zlomové mezníky v nejmladším období našich překladatelských vztahů

V dnešním ohlédnutí jsme schopni rozpoznat a interpretovat další vývojové mezníky, které nejsou již vázány na společensko-politické dění zlomového roku 1989. Koncem devadesátých let 20. století vstoupil do překladatelského dění literární historik Miroslav Zelinský, který se slovenské literatuře věnoval zčásti i profesně. Své profese využil při výběru titulů pro překlad do češtiny; přeložil např. Petera Pišťanka, Pavla Vilikovského nebo úspěšný titul Daniely Kapitáňové Kniha o hřbitově (přel. 2004) aj. Ale k většímu rozmachu překladatelských aktivit u nás dochází až po roce 2000, respektive ještě o deset let později, kdy se začalo výrazněji překládat ze slovenské literatury, která byla v předchozím období českými čtenáři spíš opomíjena.

Dlouhodobě však chyběla jistá systémovost ve vytváření obrazu slovenské literatury u nás. Například až v souvislosti s čestným hostováním Slovenska na knižním veletrhu Svět knihy 2013 se otevírá prostor pro překlad tzv. živé literatury, tedy současné slovenské literatury. Na knižní veletrh navazují aktivity českého vydavatelství Větrné mlýny, které se od roku 2012 soustředilo jednou svou ediční řadou na vydávání slovenské prózy v překladu do češtiny. Rozprostírá se před námi období takřka jednoho desetiletí, ve kterém je intenzivněji věnována pozornost slovenské literatuře.

Nejstarší generace slovenských autorů v překladu do češtiny

Řada autorů z nejstarší generace, která vstoupila do literatury už v šedesátých nebo sedmdesátých letech 20. století, velmi aktivně zasahovala do literárního dění i v porevolučním období. Výrazné osobnosti slovenské literatury se připomínají také v rámci edice Větrných mlýnů, která nese apelativní označení Česi, čítajte! Pro českého čtenáře by mělo znít povědomě jméno Pavla Vilikovského, jehož povídkový soubor z roku 1965 Citová výchova v marci přeložil koncem šedesátých let Emil Charous. Po nedobrovolné pauze začal Vilikovský znovu publikovat až v roce 1989 a po revoluci vydal řadu próz, které patřily mezi oceňované tituly v rámci udělování literární ceny Anasoft litera. Do češtiny byly přeloženy autorovy klíčové prózy Pes na cestě (2013), Příběh opravdického člověka (2014), aktuálně vychází Vlastní životopis zla (2021) a mimo zmiňovanou ediční řadu v nakladatelství Kniha Zlín také oceněný titul Kouzelný papoušek a jiné kýče (2017).

Pavel Vilikovský je typem analytického autora, který provokativně pracuje s rozmanitými vypravěčskými maskami. Kdybychom chtěli jeho tvorbu kontextualizovat v českém prostředí, mohli bychom srovnávat s prózami Milana Kundery. Vypravěčství obou autorů se soustřeďuje víc na způsob vyprávění než na silný příběh, ten je překrýván důležitějšími textovými vrstvami ironického i sebeironického gesta. Oba autory také sbližuje diskuse o osudu malých národů, která skrze smích v tvorbě Vilikovského míří ke kritice slovenského nacionalismu i malosti.

Jedním z Vilikovského generačních vrstevníků byl také Dušan Dušek, který se ve slovenském literárním kontextu pevně usadil jako autor kratších próz. Do češtiny přeložený titul Pěšky do nebe (2013) patřil na Slovensku mezi oceňované. Autor v něm tematizuje rozmanité podoby obyčejných lidských příběhů, které v sobě nesou nejen lásku a běžné radosti, ale také bolest a smrt. Jeho laskavý pohled na okolní svět připomíná vypravěčské gesto Bohumila Hrabala. S podobnou tonalitou vyprávění se můžeme potkat i v jeho dalším přeloženém titulu Věta holá o lásce (2016).

V devadesátých letech 20. století zasahoval ještě do literárního života generačně starší Rudolf Sloboda, jehož klíčové předrevoluční romány Narcis (1965) a Rozum (1982) byly přeloženy také do češtiny. Některé prózy vydané po revoluci počátkem devadesátých let byly připraveny v rámci edice Česi, čítajte!, pro českého čtenáře může být blízký formát připomínající deníkovou tvorbu, v níž se vyváženě prolíná příběhové vyprávění s reflexemi. Vedle přeložených próz Krev (2013) a Podzim (2019) doplňuje Slobodův autorský kontext v češtině také překlad knihy Láska (2005) nebo román Rubato (2008).

Na překlad porevolučních próz Stanislava Rakúse do češtiny se čekalo takřka třicet let. Jeho prózy formují podobu slovenské literatury už zhruba půl století. V českém kontextu se o Rakúsových prózách ví velmi málo, přestože byly jeho starší povídky a novely baladického vyprávění ze sedmdesátých let také přeloženy do češtiny. Jeho porevoluční tvorba má již odlišnou tonalitu vyprávění, ve které se prosazuje tragikomický prvek, čerpající z propojení optiky literárního vědce a prozaika. Zásluhou Lubomíra Machaly, který se Rakúsových porevolučních próz překladatelsky ujal, vyšly tři tituly: Temporální poznámky (1993, čes. 2021), Nenapsaný román (2018) a oceňovaný soubor próz Telegram (2017). Na příkladu Temporálních poznámek je vidět, do jak komplikovaného překladatelského prostředí slovenské knihy vstupují.

Nové trendy v česko-slovenské překladové situaci

Primární roli hrají oceňované texty, které v rámci literární ceny Anasoft litera získaly hlavní ocenění. Právě na tyto knihy se přednostně upírá zrak překladatelů. Z nejstarší generace byly přeloženy např. prózy těchto dvou finalistů: Pavla Vilikovského i Stanislava Rakúse. Zmiňovaný trend pokračuje i při výběru dalších textů k překladu pro edici Česi, čítajte!. Čeští čtenáři jsou v této (snad) jediné systémové linii seznamováni s dalšími autory, kteří vstoupili do literatury až po roce 1989. Např. Marek Vadas, Monika Kompaníková, Víťo Staviarsky, ale také Ondrej Štefánik či další finalisté Anasoft litera z posledních let. Časová proluka mezi slovenským vydáním a překladem do češtiny se stále zmenšuje. Z hrubého náčrtu jmen můžeme vyčíst bohaté a rozmanité tematizování okolního světa.

Ještě v roce 2015 se ve slovenské literatuře jako dominantní téma vysouvalo do popředí zobrazování domova, a to i v jeho absentujících podobách. Aktuálně si nelze nevšimnout, jak se na oceňovaných místech objevují prózy, ve kterých vypravěč překrývá okolní svět folklorní či mytickou vrstvou (např. loňská laureátka Alena Sabuchová, ale vedle ní se mezi finalisty umístila také Katarína Kucbelová). Pokračuje zájem o přiblížení romské kultury i mimo obvyklé rámce městského zobrazení Romů, v nichž se autoři soustřeďují primárně na téma sociální exkluze. V prodloužených trajektoriích pokračuje tvorba autorů, kteří pracují s obrazem domova a poznáváním konkrétních slovenských regionů. Na síle získal typ románu s konkrétním historickým pozadím. Do češtiny se překládají také knihy lyrického založení. Naopak v českém překladu chybí jedna z výraznějších linií současné slovenské literatury, která je spojena s feministickým nakladatelstvím Aspekt. Z jejich ediční řady by si zasloužily překlad do češtiny např. na Slovensku oceňované Orodovnice Jany Juráňové apod.

1. Téma domova

V posledních pěti letech se celá řada překladatelských počinů soustředila na zviditelnění knih, ve kterých se tematizuje obraz domova, domovského prostoru či jeho absence. Ve slovenské literatuře naplňují po roce 2000 tuto linii zejména autorky mladší generace Zuska Kepplová, Ivana Dobrakovová či Světlana Žuchová.

Hlavní postavy próz Zusky Kepplové se ocitají mimo svůj domov a hledají porozumění v cizím prostředí. Jejich hledání doprovází bolestné poznávání své vlastní životní situace, kterou doprovází pocity smutku i zklamání. Jako první byly do češtiny přeloženy Buchty švabachem (2018), ve kterých autorka propojuje příběhy mladých lidí, jež se ocitli v některém z evropských velkoměst, např. v Paříži, Londýně, Helsinkách či Budapešti. O rok později bylo přeloženo do češtiny volné pokračování 57 km od Taškentu (2019). Na ploše dvou novel se autorka pokusila převrátit situaci a nahlížet osudy lidí z druhé strany. Zachycuje fenomén příjezdu a usazení mladých lidí, kteří s ideály přijíždějí do Bratislavy z Ameriky. Daří se jí pracovat s odlišnými životními postoji. Druhá novela je zasazená do Budapešti, kde se odehrává příběh milostného trojúhelníku. Příjezd má podobu návratu do domovského prostředí, které se hlavním postavám odcizilo. Autorčin kontext doplňuje překlad knihy Reflux. Někdo cizí je v domě (2021), který pojednává o návratu studentky ze studií na americké univerzitě domů na Slovensko. V souvislosti s návratem do domovského prostředí modeluje autorka podobné téma jako ve své předchozí tvorbě, které se dotýká intenzivního prožitku odcizení od rodného domova.

S obdobnými motivy pracuje také Svetlana Žuchová, jejíž kniha Zloději a svědkové (2017) byla také přeložena do češtiny. Hlavní postavou je Marisia, která pracuje jako zdravotní sestra v Rakousku a po rozchodu s rumunským přítelem Janutem se sama vrací na Slovensko. Důvodem je nemocná matka, která v dalším románovém textu Obrazy ze života M. (2018) se stala předmětem tematizace. Text má terapeutický charakter, ve kterém najdeme každodenní úsilí hlavní postavy o zachování duševního zdraví.

Na tematizaci duševního zdraví postavy, která je konfrontována s cizím prostředím, staví další autorka, Ivana Dobrakovová. Do češtiny byla přeložena sbírka povídek Toxo (2018), která je zasazená do italského prostředí. Autorka pracuje s rozmanitými podobami strachu, které vycházejí z partnerského i rodinného života a ústí do motivů odcizení. V práci s duševními chorobami pokračuje autorka i v další knize Matky a kamioňáci (2019), často se tematizuje problematický vztah s matkou.

2. Literatura regionů

Do prostředí rusínské kultury zasadil autor Maroš Krajňak vyprávění v próze Carpathia (2015). Pro českého čtenáře se otevírá zcela neznámý svět rusínské menšiny, lokalizovaný na slovensko-polsko-zakarpatském trojmezí. Ústředním motivem je návrat mladého muže z bratislavských studií zpět domů. Vedle konkrétně lokalizovaných míst slovenských, polských a ukrajinských městeček modeluje autor i méně reálný svět alegorické zóny a Zvláštního města, ve kterém můžeme rozpoznat Svidník. Napětí spočívá v konfrontaci moderního světa bratislavských zvyklostí s historickými, kulturními a jazykovými (rusínština) specifiky vzdáleného regionu.

Zcela odlišným typem zachycení východního Slovenska jsou prózy Víti Staviarskeho. Pod názvem Loli paradička (2020) byla přeložena do češtiny ústřední část jeho prozaické tvorby, novela Kivader a oceňovaný román Kale topanky spolu s prózou ze souboru Kšeft, která dala jméno knižnímu překladu. Společným jmenovatelem je romské téma, které autor propojuje s regionem východního Slovenska a problémem sociální exkluze. V prózách promlouvá autorova empatie i znalost romského prostředí.

3. Lyrické přesahy

Tradice lyrizujících próz je pevně usazená ve slovenské literatuře napříč 20. stoletím. V současné literatuře čerpá z těchto zdrojů tvorba autorů, které spojuje tematizace intimního světa postavy. Také díky filmovému zpracování rezonoval v českém prostředí román Pátá loď (2012) od Moniky Kompaníkové. Autorka ve svých prózách pracuje zejména s deficitní podobou rodinných vztahů. Na atmosféru lyrického zobrazování všedního dne navázal částí své tvorby také Silvester Lavrík. Do češtiny sám autor přeložil svůj román Zu (2015), který se odehrává v historické části Bratislavy na Palisádách. Ústřední postavou je slepá klavíristka Zu, která navzdory svému hendikepu intenzivně vnímá krásy své čtvrti. Zvýrazněná emocionalita propojená s autobiografickým psaním vystupuje z tvorby Veroniky Šikulové. Za knihu Mezerovitý plod (2019) byla autorka oceněna prestižní cenou Anasoft litera.

4. Vyprávění o historii Slovenska

Zvýšený zájem o vyprávění zasazené do historického rámce Slovenska 20. století můžeme sledovat po roce 2000. Mezi prvními se začaly překládat historicko-společenské romány Pavla Rankova, jehož první román s historickou tematikou Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) byl v roce 2010 přeložen do češtiny. Autor vypravěčsky poutavým způsobem přibližuje dějiny Slovenska mezi lety 1938–1968. Podařilo se mu zobrazit specifika multikulturního prostředí města Levice, ke kterému se vážou osudy tří kamarádů, kteří bojují o lásku spolužačky. V historické tematice autor pokračoval v dalších románových textech. V románu Matky (2013) překročil úzké hranice Slovenska a klíčová část vyprávění se vztahuje k zachycení života v gulagu. Na čtenářskou úspěšnost navázal překlad dalších próz s historizujícím pozadím: středověká legenda Legenda o jazyku. Nepomucký 1972 (2018) a Malá dunajská válka (2019).

V období první republiky začíná také vyprávění Petera Krištúfka, který v rozsáhlém románu Dům hluchého (2016) podává historii jedné rodiny. Rodinná sága je funkčně propojena s Goyovými obrazy, které odkazují na umělcovu hluchotu. Autor pracuje se známými historickými událostmi, na jejichž pozadí se odehrávají individuální osudy hrdinů.

Silvester Lavrík si pro své vyprávění zvolil osobní příběh Jozefa Tisa, který byl římsko-katolickým farářem a prvním slovenským prezidentem během existence Slovenského státu. Vyprávění je vedené prostřednictvím nedospělého pohledu Aničky Žitňanské, která zastává pozici Tisovy stenografky. Její pohled je dětský, poznačený mentální zaostalostí, tedy v mnoha ohledech limitovaný.

Literární událostí se na Slovensku stalo vydání několika próz Jána Roznera, ve kterých se mísí vzpomínkový charakter vyprávění se zachycením velkých dějin. Jako první byla do češtiny přeložena vzpomínková kniha Sedm dní do pohřbu (2014). Autor se v ní vrací k pohřbu své první ženy, významné překladatelky Zory Jesenské. Vyprávění je zasazené do normalizačního rámce sedmdesátých let a autor podává významné svědectví o době poznamenané pronásledováním.

5. Žánrová literatura

Kvantitativně největší zastoupení má žánrová literatura, která je reprezentovaná zejména fantasy literaturou, science fiction nebo ženskými romány. Z nepřehledného množství překladů vystupuje jméno Jozefa Kariky, jehož Trhlina (2017) získala Cenu čtenářů Anasoft litera.

Dlouhodobě se do češtiny překládá Michal Hvorecký, jehož rozsáhlý román Smrt na Dunaji (2013) propojuje příběh ekonomicky neúspěšného překladatele s plavbou po Dunaji. Na palubě výletní lodi je nucen podřídit se diktátu peněz a tlumočit Američanům. Autor se pohybuje na hraně žánrového vyprávění čerpajícího z kriminální zápletky.

6. Zájem o mytické vyprávění

Mytické vyprávění prostupuje poslední tvorbu Marka Vadase. Do češtiny byla přeložena jeho kniha Černé na černém (2019) z afrického prostředí. Jednotlivé příběhy propojuje atmosféra bezčasí a obrazy smrti a tajemna, které mají místy bizarní podobu.

Z domácí tradice čerpá oceňovaný Čepec (2021) Kataríny Kucbelové, ve kterém autorka využívá rozmanité vypravěčské postupy, např. reportážní vyprávění či oral history. Vyprávění je zasazené do regionu Kráľova Hoľa, kde je stále ještě živá tradice šití čepců. Autorce to umožňuje zobrazit život regionu i moment vykořenění.

S časovým odstupem víc než třiceti let od zlomového roku 1989 se stále více ukazuje, že v prostředí nové společnosti vznikla také zcela nová překladatelská situace, která má nezanedbatelný vliv na naše poznávání a hodnocení slovenské literatury v českém kulturním prostředí. Přes veškeré výhrady dotýkající se překládání ze slovenštiny se jako jednoznačně pozitivní krok pak jeví rozhodnutí překládat slovenskou literaturu do češtiny.