Stále stejně – řeč moci a síly

V době, kdy píši tyto řádky, vpád vojsk Ruska na Ukrajinu eskaluje. Poslanec SPD Kobza pro ospravedlnění tohoto bezprecedentního vyvolání válečného konfliktu vymyslel originální termín „invaze na pozvání“. Ze slov šéfky komunistů a jí blízkých je mi nevolno...

Výrobní harmonogram časopisu a nutná dlouhodobá koncepční příprava některých rubrik si zahrály s kouzlem nechtěného, a tak vám už v úvodníku březnového čísla prozradím něco z dubnového. Libor Dvořák v představení současné ruské literatury vidí jako její základní témata „člověka a moc“ a neustálé vyrovnávání se s tragickými chybami minulosti. Tvrdí se, že spisovatelé jsou zpravidla svědomím svého národa. Platí to i v daném případě.

Nepopírám, že se mě devastace Ukrajiny bolestně dotýká. Vyvolala ve mně zasuté vzpomínky na srpen 1968. Byl jsem tehdy kluk a na prázdninách u babičky v Liberci. Ovšem ta brutalita a bezohlednost ruské, tehdy však sovětské armády mě poznamenala na celý život. Liberec patřil v té době k nejpostiženějším. Když jsem se asi po týdnu vracel s maminkou prvním autobusem do Prahy, který jel, spatřil jsem, jak se malebná podjizerská krajina bránila okupantům a kolik ran utržila. Ve škarpách ležela převrácená auta a transportéry s bílým pruhem, ale také desítky vyvrácených a rozdrcených stromů, cestu lemovaly poničené ploty, někde i poškozené domky. Naše cesty měly daleko k šíři ruských plání...

Tady paralely se současnou situací na Ukrajině končí. U nás se už klubali první kolaborantští pohůnci. Armáda dostala zákaz, aby se bránila a opouštěla kasárna. Proti po zuby ozbrojeným vojákům stáli jen lidé s holýma rukama. Donedávna opěvovaný Dubček byl sice otřesený, avšak naprosto neakceschopný. Tak stále jednal v budově ústředního výboru, až je všechny zatkli a odvezli do Moskvy, aby zde podepsali, že si takovou bratrskou pomoc vlastně přáli. Pouze František Kriegel si zachoval čest... Příprava na lámání páteře národa na dalších více než dvacet let započala.

Ukrajinci a mezi nimi bezesporu i kolegové knihovníci se s odstupem doby na tuhle situaci a své jednání budou moci dívat se vztyčenou hlavou. Myslím, že u nás tohle mohou o sobě tvrdit pouze nemnozí. Shodou okolností jsem bydlel na Bělehradské ulici, kde v srpnu 1969 stála barikáda, a špinavou práci za Rusy prováděli už naši komunističtí kolaboranti. Usínal jsem tehdy s hlavní děla tanku za oknem, zatímco ulicí proudily davy lidí s rukama nad hlavou a bicí komanda milicionářů a policajtů je pak zkrvavené házela do antonů. Později jsem zažil na ministerstvu kultury i katana českých knihovníků Lipovského... Už nikdy více takových zkušeností!

JAROSLAV CÍSAŘ