MILOSLAV LINC miloslav.linc@mlp.cz

Dvacátý čtvrtý ročník celostátní knihovnické konference Knihovny současnosti, konané ve dnech 6.–8. září v Olomouci, je za námi. Ohlédnutí za ní (a nejen růžové) a její celkové shrnutí zpracoval člen přípravného týmu konference.

Název konference – i její celé pojetí – vybízí k představě, že právě tato konference se obrací k těm nejaktuálnějším tématům, že ukazuje trendy, kam by se české knihovnictví mělo ubírat. Jenže při poslechu přednášek se knihovník občas zarazí – jak to, že při našem společném potenciálu na tom nejsme už dávno tak dobře jako na severu?

Vize, nebo přání?

Jako tradičně i letos konferenci navštívil host ze zahraničí – tentokrát ředitelka stockholmské knihovny Inga Lundén. A jako vždy přednáška zahraničního hosta ukazuje propastný rozdíl mezi českým a severským knihovnictvím. Otázky, které si naprosto seriózně pokládají a také je řeší, se my bojíme občas i vyslovit. Možná proto, že není připravena česká veřejnost, možná i proto, že není připravena veřejnost odborná.

Z toho důvodu jsou Knihovny současnosti důležité. Protože otevírají tuhle zapovězenou bránu. Protože ředitelky a ředitelé progresivních knihoven se nebojí spolupracovat – a rozhodně se nebojí předávat dál své know-how. Sdílení a spolupráce – to je onen ideální cíl, kterého na Knihovnách současnosti může české knihovnictví dosáhnout.

Mohli bychom nastřelit i další důvody, proč je toto významné podzimní setkání důležité – sbírání zkušeností a kontaktů, zbavování se ostychu, srovnávání a vylepšování vlastních služeb, hledání lepších cest ke čtenářům.

Přijet do Olomouce tak není ztrátou času, rozhodně ne. Na málokterém jiném místě lze načerpat tolik nových myšlenek. A zamyslet se nad tím, kam vlastně kráčíme a jestli tam chceme kráčet. Co přinese budoucnost. A jestli knihovny mají šanci na přežití. Myslím, že mají – jen budou trochu jiné, než jaké je chce nyní většina knihovníků mít. I proto je konference Knihovny současnosti důležitá, abychom věděli, kam směřujeme, jak vypadá svět kolem nás a jestli nežijeme ve vakuu, které nás postupně zahubí, zatímco se svět okolo bude překotně řítit rychlými kroky do dvaadvacátého století.

V zásadě to ale vypadá dobře. Současné knihovny nemají zabedněná okna a knihovníci dovnitř kromě čerstvého vzduchu občas vpustí i nějakou čerstvou myšlenku…

Jak konferenci shrnout?

Napadá mě několik způsobů:

Třeba seriózně. Letošní konference nabídla mnoho témat k zamyšlení. Proběhlo několik velmi zajímavých diskuzí, bylo nám představeno několik velmi zajímavých projektů. Nechyběl zahraniční host ani udělování medailí Z. V. Tobolky. Celkově byl program nosný a poutavý… – Ale to nikoho nemůže bavit, navíc to všichni vědí, píše se to tak pokaždé a informační hodnota (i kdyby to náhodou byla pravda) je nulová.

Mohli bychom být vtipní. Vtipný závěr čtenáře vždy chytne, protože pointa příběhu je oním pověstným vrcholem. Sice je otázkou, kolik mladých knihovníků a knihovnic dosáhlo na konferenci svého vrcholu, ale věřme, že vzájemné síťování a rozvíjení spolupráce přineslo své plody. – Ale ne každý má rád humor (a navíc humor oplzlý, byť si hrajeme jenom se slovy), takže ani takhle to nenapíšeme.

Mohli bychom statisticky. Na 73 přednášek v šesti programových blocích dorazilo 489 návštěvníků, kteří vyslechli 28 hodin přednášek, a v rámci ROI tak zhodnotili finance do nich vložené jejich knihovnami pět a půlkrát. – Ale ani tohle neklapne. Prostě proto, že ta data si cucám z prstu a lhát se nemá.

Mohli bychom být negativní – vlastně nemohli, protože toho moc negativního nebylo (snad kromě tradičně negativních obědů v menze). Takže ani tenhle tón nám neprojde. Nezbude než to shrnout jednoduše, pravdivě, stručně a výstižně. Jestli máte alespoň nějakou šanci příští rok dorazit, tak o tom přemýšlejte. Smysl to má.