Knihovníkem náhodou… a navždy!

ŠÁRKA KULIGOVÁ kuligova@kmo.cz, Centrum vzdělávání Knihovny města Ostravy

Bohdan Volejníček, známý též pod svou přezdívkou BoboKing, je spojen s životem Knihovny města Ostravy (KMO) již bezmála čtyřiadvacet let. Založil zde čtenářský sci-fi klub, postupně se zapojil do recenzentské a přednáškové činnosti v tomto žánru, spoluzakládal a dodnes vede při KMO internetový časopis Párek. Kromě toho je čtenáři i kolegy oceňován nejen pro své znalosti, ale i pro svůj pohodový a vstřícný přístup k práci i k životu. Naprosto zaslouženě se tedy vloni na podzim stal nositelem titulu Knihovník Moravskoslezského kraje za rok 2014.

V době, kdy si rodiče a pedagogové stěžují, že děti častěji než ke knize sedají k televizi, k počítači, k mobilu či tabletu, se nejlepšího moravskoslezského knihovníka roku 2014 musím na úvod zeptat, jaké bylo jeho dětství s ohledem na trávení volného času. Předpokládám, že hned v této první odpovědi zazní, že jsi, Bohdane, v dětství hlavně četl.

Samozřejmě že jsem četl, od dětství jsem ležel v knihách, i když šlo o samou populárně naučnou literaturu: encyklopedie, slovníky, průvodce dějinami techniky, dopravy… to bylo moje. Z beletrie jsem četl maximálně doporučenou literaturu z donucení a Foglara dobrovolně. Ale nebyl jsem typický knihomol, stíhal jsem i jiné aktivity než čtení. Nebylo tolik zajímavých pořadů v televizi a v naší rodině byly knížky běžnou věcí, takže jsem v nich našel oblibu.

A měl jsi už v době dětství a dospívání představu, že tě svět knížek přitahuje natolik, že v něm chceš jednou i pracovat?

Tak to určitě ne. Dokonce jsem si v dětství naiv­ně myslel, že stát se knihovníkem není asi jednoduché, že je to záležitost nějaké protekce nebo tajného jmenování, netušil jsem, že jsou na to školy a že bych mohl knihovníkem klidně být i já. Vystudoval jsem gymnázium, ale tam byla čeština noční můra, hlavně gramatika… Ke knihovnictví jsem nakonec přišel jako slepý k houslím, protože jak jsem od dětství ležel hlavně v těch cestopisech a odborných knihách o dopravě, chtěl jsem být námořníkem. Takže jsem se přihlásil ke studiu na vysoké škole, obor lodní doprava. Ale přišel rok 1989 a já jsem odjel do světa zlákaný možností cestovat. V Anglii jsem jezdil po farmách a sbíral jahody a užíval si svobodného studentského života. Po návratu domů jsem na školu nakonec nenastoupil, ale získal jsem místo skladníka v Knihovně města Ostravy, a když se za rok za dva uvolnilo místo přímo v půjčovně, bylo mi nabídnuto.

A ty jsi nabídky samozřejmě využil… a záhy jsi také založil dnes už pověstný sci-fi klub Knihovny města Ostravy.

Ano, v roce 1993 jsem přešel za pult do půjčov­ny, a protože začala vycházet sci-fi literatura a čtenáři se po ní začali ptát, dostal jsem nápad založit klub. Do roku 1989 byl tento žánr velmi okrajový, tendenční a prosocialisticky laděný, ale po revoluci se sci-fi literatura začala prosazovat, ve výkladech se začaly objevovat hromady knih s lákavými obálkami, plné fantastických námě­tů a i já jsem tomuto žánru začal propadat. Knihovny v České republice tenkrát tuto literatu­ru často odmítaly nakupovat, jednak proto, že by­la brána jako brak, a také musím přiznat, že v té době byly tyto knížky snad ještě dražší než main­streamová literatura, protože se vydávaly v malých nákladech u specializovaných nakladatelů.

Sci-fi klub KMO funguje dodnes – jsou v něm nějací čtenáři, kteří spolu s tebou byli před dvaadvaceti lety u jeho zrodu? A je rozdíl mezi tím, jak jsi vedl klub tenkrát a jak nyní?

Ano, je tam i pár čtenářů, kteří zažili ty úplné počátky, kdy jsem sháněl peníze, fanoušci se skládali na nákup nových knih… takže někteří z té doby pořád chodí. Kdysi jsem si čtenáře z klubu sci-fi vedl zvlášť, dokud nebyly počítače, takže jsem věděl, že jich chodilo tak 250 až 300. Dneska může být každý čtenář knihovny automaticky i občasným návštěvníkem sci-fi klubu, takže už se to tak přesně vyčíslit nedá. Když klub začínal, tak to byla doba, kdy jsem byl úplný blázen do sci-fi – každou knížku, než jsem ji dal do klubu, jsem nejdřív sám přečetl. Dneska bych musel být čtenářský gigant, abych to při tom množství knih, které v tomto žánru vycházejí, zvládnul. Dnes už si knihu přečtu na doporučení, že je opravdu dobře napsaná, se zajímavou myšlenkou, nebo když mě někdo požádá, abych na ni napsal recenzi. Není, myslím, ve schopnostech žádného čtenáře, aby zvládnul přečíst všechnu fantastiku, protože dnes je to jeden z nejhlavnějších žánrů, který v České republice vychází. To jsou kvanta, Akademie Science Fiction, Fantasy a Hororu hlásí tak okolo 500 knih ročně.

Od propadnutí sci-fi literatuře byl už jen krůček k přednáškové činnosti o tomto žánru.

Ano, začal jsem se zajímat i o vývoj a historii žánru, začaly se objevovat naučné knihy, žánr se postupně osvobozoval z té kategorie prostého braku, začalo se o něm mluvit i v literárněvědných kruzích, tak mě napadlo, že bych o tom začal přednášet, což se celkem ujalo. Přednáším v Knihovně města Ostravy, ale i v jiných městech, pro dospělé i pro školy.

A ještě najdeme jednu aktivitu, při jejímž zrodu jsi také byl – elektronický časopis Párek plný recenzí na dobré čtivo, který při KMO vznikl v roce 2000.

V té době už byl dva roky v knihovně internet, psal jsem články zvláště o sci-fi a recenzoval jsem pro velké sci-fi servery v republice, takže jsem měl materiály a byl jsem pro vznik časopi­su. Na první schůzce nás bylo hodně, hledali jsme název pro časopis a první číslo bylo s velkou slávou uveřejněno na internetu. Pak sice nadšenců z redakce postupně ubývalo, až jsem zůstal převážně sám a Párek tvořím už patnáct let s velkou podporou kolegyně Jany Martiníkové, která dělá korektury. Časopis vychází na internetu, ale jeho tištěná verze putuje do všech poboček KMO, aby byl v každé aspoň jeden exemplář (pozn.: Knihovna města Ostravy je tvořena ústřední knihovnou v centru města a 27 pobočkami v městských obvodech Ostra­vy).

Je tedy nasnadě, že ses svými aktivitami začal zapisovat do povědomí v knihovnických kruzích, že vcelku logicky přišlo krásné ocenění – vloni na podzim jsi získal cenu Knihovník Moravskoslezského kraje 2014, kterou ti udělil Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR. Určitě to pro tebe bylo milé překvapení…

Bylo to pro mě překvapení. Bylo mi řečeno, že mám jet na služební cestu do Olomouce na zasedání organizace SKIP a že mám jet určitě! Tak to možná bylo trochu takové naznačení… Věděl jsem sice, že taková cena existuje, protože ji už před časem získala naše kolegyně z dětského oddělení Šárka Holaňová, ale že se zrovna měla udělovat na tom daném zasedání, to jsem netušil, a že bych ji mohl získat zrovna já, to už vůbec ne. Takže celkově to bylo pro mě překvapení, ano, příjemné překvapení.

A dalším příjemným zážitkem poslední doby byla jistě možnost poznat práci knihoven ve dvou skandinávských zemích. Vycestoval jsi pod záštitou Unie zaměstnavatelských svazů ČR. Povíš nám něco i o tomto?

Cesta do Skandinávie byla zaměřená na řešení zaměstnaneckých otázek, odborů v knihovnách apod., ale dozvěděli jsme se i o systémech fungování knihoven v Dánsku, ve Švédsku, kde jde o úplně jiný pohled na knihovnictví, než jak ho tradičně známe u nás. Upustili tam od modelu obrovská hala s nekonečnou řadou regálů plných knih: čím víc knih, tím lepší knihovna… Trendy už jsou úplně jiné – z knihovny vzniklo tzv. komunitní centrum, kulturní centrum, odezva uživatelů i obcí byla obrovská, během půlroku po změně v knihovně se zvýšila návštěvnost o 30–40 %. Zvláště v Dánsku, konkrétně v nejbohatší obci dánského království v Horsholmu, je součástí knihovny velké divadlo, malé divadlo pro děti…Standart nejen tam, ale ve všech větších dánských knihovnách je kavárna s občerstvením, což je u nás v českých knihovnách pořád tabu – jídlo v knihovně… Vše je nachystáno, aby to bylo mobilní, regály na kolečkách se dají odsunout, aby se během chvilky připravil prostor třeba pro večerní představení nebo jinou akci. V knihovně jsou i učebny, v nichž se mohou scházet a scházejí nejrůznější místní spolky a organizace, lidé různých koníčků a věkových kategorií…

Co si myslíš o názorech, že audioknihy, elektronické čtečky, tablety a další technika časem vytlačí z našich životů klasickou papírovou kni­hu?

Zatím to nic nepotvrzuje, statistiky ani nejrůznější výzkumy. Lidé stále preferují papírovou verzi před audioknihou nebo před elektronickou verzí textu. Nic nenasvědčuje tomu, že by knihy v nejbližších letech, desetiletích skončily. Já sám jsem zastáncem klasické papírové knihy, přečetl jsem si snad jedinou knihu na e-čtečce, audioknihu jsem ještě neposlouchal nikdy, to si ani nedovedu představit – sedět a poslouchat, takže zatím je pro mě klasická knížka nejvíc.

Doma s tebou tvou knižní vášeň sdílejí? Prozradíme, že máš dva syny ve věku 15 a 10 let.

Knihomolství zdědil především starší syn, který je snad ještě náruživější čtenář než já, za den je schopen přečíst knihu, ráno začne, večer má hotovo. Mladší syn také čte, a hlavně od jeho dětství dodneška vezmeme každý večer, než se jde spát, knihu a společně si dvacet minut půlhodinku čteme, střídáme se v předčítání.

A jak působíš na čtenáře, když jsi v práci, za výpůjčním pultem? Předáváš doporučení na čes­kou a světovou literaturu, své vlastní čtenářské zážitky?

Úkolem knihovníka není vychovávat čtenáře, striktně mu ukazovat, co by měl číst. Stejně tak jsem proti systému školní doporučené četby. Myslím, že takové přístupy spíše od čtení odradí. Za ty desítky let, co už jsem v knihovně, sám vidím, že i čtenáři, kteří se mnou začali se sci-fi klubem a četli jen sci-fi, se začali postupně ptát i na doporučení jiného typu literatury. A když jsem jim doporučil moderní americké autory nebo Hrabala, tak tyto knihy s nadšením objevili. Myslím, že to je ta cesta: nejprve nechat čtenáře číst podle jejich zájmu, postupně s nimi navázat kontakt a když získají důvěru v knihovníka, ne po jedné návštěvě, ale po delší době, kdy spolu v knihovně komunikují, tak potom knihovník může doporučovat.

Bohdane, jaké bys měl závěrem ze své pozice knihovníka poselství pro zejména mladé čtenáře v době, kdy se tvrdí, že děti a mládež čtou čím dál méně?

Výběr knih je nyní značný, děti mají možnosti a statistiky ukazují, že mladí stále čtou, nemyslím si, že současná generace nečte. Žijeme v obdo­bí založeném na informacích, což nás nutí stále víc a víc číst. Všechny informace, i když jsou na internetu, jsou psané, a když se je chce­me dozvídat, čteme víc a víc, potřebujeme čtením informace získávat, takže čtení je stále prioritní.

A my závěrem dodejme, že kromě rodiny a knih je tvou velkou vášní turistika a poslední dobou také geocaching, ale to by vydalo na další dlouhý rozhovor. Takže o tom zase někdy příště. Za dnešní rozhovor, Bohdane, děkuji a přeji nadále hodně úspěchů v knihovnické práci.