Main content
RECENZE: Metuzalémovy moudré rady americkým Adamům a Evám
PETR NAGY
Kurt Vonnegut jr.: No není to krása?, ed. Dan Wakefield, přel. Pavla Horáková. Praha: Argo, 2016. 148 stran.
Amerického spisovatele Kurta Vonneguta jr. (1922–2007) není třeba tuzemskému čtenáři sáhodlouze představovat, několik jeho knih se u nás objevilo již před revolucí (mj. proslulá Snídaně šampionů) a po ní se dočkaly českého překladu další dvě desítky Vonnegutových titulů, což zahrnuje v podstatě veškerou autorovu knižní produkci (většina jeho děl, včetně nejznámějších románů Jatka č. 5 a Groteska, vyšla před koncem 80. let). Naproti tomu zájemce o spisovatelův česky psaný portrét můžeme ještě i dnes odkázat pouze na jeho „čtenářskou biografii“ s názvem Nové náboženství Kurta Vonneguta (1992), jejímž autorem je – trochu překvapivě – uznávaný scenárista, dramatik a filmový i divadelní režisér Petr Zelenka.
Vedle románů, novel a povídkových souborů tvoří nedílnou součást Vonnegutova literárního odkazu rozmanité texty nebeletristické povahy, z nichž mnohé vyšly i knižně. Některé z těchto souborů jsou ryze autorské, jiné mají na svědomí různí editoři a vykladači Vonnegutova díla. K těm druhým patří i kniha nazvaná No není to krása? (If This Isn’ʼt Nice, I Don’ʼt Know What Is) z roku 2013, kterou nyní v překladu Pavly Horákové vydalo pražské Argo. Útlý svazek sestavil a úvodem opatřil spisovatel, publicista a scenárista Dan Wakefield (* 1932) – podobně jako Vonnegut rodák z Indianapolisu a absolvent tamní střední školy Shortridge High School (kde stejně jako o několik let starší Kurt začal s psaním v redakci The Shortridge Daily Echo, vůbec prvního amerického středoškolského deníku) –, který do knihy zařadil sedm Vonnegutových promočních proslovů, dva jeho příležitostné projevy a navrch tři desítky citátů.
UKÁZKA „Jsem okouzlen Kázáním na hoře. Zdá se mi, že nic lepšího než milosrdenství nás zatím nenapadlo. Časem třeba dostaneme nějaký další dobrý nápad – a pak budeme mít dva.“ |
Znalec a milovník tvorby Kurta Vonneguta ve své předmluvě upozorňuje mimo jiné na to, jaké nevšední popularitě se autor těšil mezi vysokoškolskými studenty a americkou mládeží vůbec. Jako hlavní důvody Vonnegutovy oblíbenosti u čtenářů o jednu i dvě generace mladších Wakefield poučeně vyjmenovává spisovatelovu otevřenost a bezprostřednost, s níž se vyjadřuje k tématům leckdy nepříjemným či takzvaně nekorektním, a rovněž osobitý styl, s jakým tak činí a ve kterém se mísí civilní projev s humorem a hravostí, aniž by výsledek postrádal kýžený přesah nebo hloubku. O žádný z těchto atributů ostatně nebudou ochuzeni ani čtenáři přítomného výboru. Editor svazku si všímá též paradoxní skutečnosti, že spisovatel (k vlastnímu překvapení i rozčarování) oslavovaný jako mluvčí a hrdina kontrakultury 60. let nikdy nebral vážně laciné přísliby duševního či světového míru, nedal se zlákat módním zen-buddhismem ani neholdoval jakýmkoliv drogám.
Za okolnost odpovídající duchu vonnegutovské absurdity lze považovat i fakt, že sám autor nikdy vysokou školu oficiálně nedokončil – po splnění všech studijních povinností magisterského studia antropologie na Chicagské univerzitě mu bylo zamítnuto navrhované téma diplomové práce a pak už jej nutnost živit početnou rodinu přesunula na jinou životní kolej (od své alma mater ovšem nakonec získal o mnoho let později jakýsi čestný titul, již jako slavný spisovatel). K absolventům různých univerzit však očividně promlouval rád, a jak se mohou čtenáři výboru No není to krása? sami přesvědčit, k tvorbě svých projevů přistupoval nadmíru zodpovědně. Vonnegutovy promoční proslovy totiž mají daleko k obvyklým bezduchým monologům psaným přes kopírák. Až překvapivá míra originality a různorodosti z nich činí svébytnou odrůdu autorovy esejistiky, kde sice lze vysledovat několik stěžejních témat i řadu opakujících se leitmotivů, ale nikdy v takové koncentraci nebo natolik suchopárném podání, aby čtenář začal v textu vybrané pasáže přeskakovat či snad dokonce odložil celou knihu.
Svou zásluhu na tom vedle autorova literárního, potažmo řečnického talentu jistě nese i proměnlivý kontext jednotlivých příspěvků – výbor obsahuje texty z let 1978 až 2004, které Vonnegut pronesl k absolventům několika univerzit, na půdě někdejší Indianské unie občanských svobod a při převzetí ceny Carla Sandburga. Liší se tedy adresát, místo i čas, co však jednotlivé projevy spojuje, jsou Vonnegutovy mnohdy vyhraněné, bohatými životními zkušenostmi podepřené a – jak se ukazuje – i nevšedně konzistentní názory na svět kolem. Nezáleží totiž příliš na tom, zda k vám promlouvá šestapadesátiletý autor proslovu nazvaného Jak vydělat peníze a nalézt lásku, nebo dvaaosmdesátiletý pisatel projevu s názvem Jak hudba léčí naše neduhy (a že jich je), pořád to bude zarytý pacifista a humanista se zdravým selským rozumem i nemalým kulturním rozhledem, horující pro širokou rodinu, lásku k bližním, péči o obec nebo zavedení obřadů dospělosti.
Proč by se tedy měli současní čtenáři, a ještě k tomu ti čeští, vracet ke starým promočním a dalším příležitostným projevům Kurta Vonneguta? V první řadě jde o texty nadmíru vtipné a poutavé – jeden vskutku nestačí žasnout, kolik humorných historek, nevšedních zážitků a trefných postřehů mohl jediný člověk, který se pravda dožil úctyhodného věku, za svůj pobyt na této planetě shromáždit a následně zprostředkovat o mnoho mladšímu publiku. Za druhé, ve spisovatelových nepřeberných životních zkušenostech, které zde zúročuje měrou vrchovatou, se do jisté míry odrážejí moderní dějiny Spojených států, kulturou počínaje a politikou konče, jejichž některé klíčové okamžiky a význačné osobnosti dokáže Vonnegut zdánlivě jen tak mezi řečí ve zkratce představit a přiléhavě okomentovat. Třetím a hlavním důvodem je však samotné autorovo univerzální poselství, jež vyrůstá ze zdánlivě neslučitelných tradic volnomyšlenkářství, humanismu, křesťanství a socialismu a z něhož se ani přes četné životní zkoušky a neradostné vyhlídky naší civilizace nevytrácí radostný údiv člověka zakoušejícího vzácné chvíle štěstí, jak jej ztělesňuje Vonnegutův strýc Alex se svou oblíbenou průpovídkou, která dala název celému svazku.