JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Remarque

Kapitoly z připravované knihy Česká čtenářská republika /generace – fenomény – životopisy/, která je založena na anonymně nahraných čtenářských životopisech české populace; životopisy narátorů (celkem 138) byly pořízeny v letech 2009–2015.

Pokud bychom hledali autora s největší mezigenerační – či možná spíše transgenerační – prostupností, tu ho máme. Zůstává čten a oblíben ve všech generacích, a to i přesto, že byl vždy součástí povinné četby. Ani ona nedokázala jeho čtenáře odradit. Rovněž ve statistických výzkumech z let 2007, 2010 a 2013 se objevuje na nejvyšších místech pomyslného žebříčku popularity.¹ Zejména román Tři kamarádi je čtenářskou trvalkou; v menší míře pak i autorův nejslavnější román Na západní frontě klid.² Druhá z knih patřila k nejoblíbenější četbě již v době svého prvního českého vydání, jak prozrazuje anketa Lidových novin „Kterou nejzajímavější knihu jste letos četl?“.³ V roce 1929 v ní – s velkou převahou – zvítězila.

Podívejme se na tento fenomén i z poněkud jiné strany. Životní čtenářská dráha může být viděna jako série několika iniciací: na začátku je to první setkání s knihou, tedy vzpomínka na to, kdy kniha vstoupila do našeho života; a protože v tomto období ještě neumíme číst, vstoupila sem jako předmět. Něčím jiný, než byly ostatní. Další iniciaci, vpravdě zlomovou, představuje, když se naučíme číst, tedy když se pro nás otevře oblast symbolického světa písmen, která dává našemu vědomí zcela novou dimenzi. A třetí podstatnou iniciaci tvoří okamžik, kdy opouštíme dětskou četbu a vstupujeme do četby „dospělé“. Stavíme se tím jakoby na vlastní nohy, a to hned dvakrát. (1) Nastává doba, kdy už přestáváme potřebovat, aby nám předčítali ostatní; čtení jsme zvládli technicky natolik, že se v něm můžeme spolehnout na vlastní síly. (2) A současně už si své čtení chceme řídit sami. A tohle vše se spojuje v potřebě číst už něco jiného než pohádky, pověsti, dobrodružnou literaturu či dívčí románky. Ano, tato kapitola by se mohla jmenovat i „Z dětské na dospělou“ s podtitulem „Třetí čtenářská iniciace“.

Kolem patnácti

Začněme jednou výpovědí protiremaquovskou: „Já jsem třeba ani jednou nepřečetl ani jednu knihu od Remarqua, protože jsem se k tomu v pubertě nedostal. Teď čtu Harryho Pottera, ale Remarqua ne.“⁴ Zde není tak důležité to, cose říká, ale proč se to říká. Narátor z televizní generace (45–64 let) přiznává, že Remarqua nečetl. Ale proč? Protože se k němu nepropracoval v čase svého počínajícího „rozumbraní“ (v pubertě). Nepřímo se tak připouští, že podle všeho byli tací, kteří to v daném věku stihli. On to však nestihl a v životě již na tuto vlnu nenaskočil. Následující narátorka říká totéž, ale z poněkud jiné strany: „Měla jsem ráda, i když se k němu už nevracím, Remarqua, toho jsem měla kompletně celého, teď vím, že vyšly ještě dvě knížky, které kdysi dávno u nás nebyly. Ale jednu z toho jsem si teda půjčila v knihovně, ale nevím, možná už mě ten Remarque tak jako přešel… Ale ta už mě teda moc nezaujala.“⁵Ano, četla jsem ho kdysi, ale už nemám potřebu si tuto četbu opakovat. A když jsem chtěla na dávnou vlnu naskočit, už to nezapůsobilo; kouzlo odvanulo.

A ještě jedna perspektiva: „Měli jsme také číst Tři kamarády od Remarqua – to se mi docela líbilo. Opravdové zalíbení pro Remarqua jsem objevila až později. To až v období deváté třídy – kolem mých patnácti let. V deváté třídě jsem přešla na šestileté rakouské gymnázium.“⁶ Zde zase Remarque přichází příliš brzy (na počátku druhého stupně, tj. kolem deseti let). Teprve až věk o něco pozdější (patnáct let) umožňuje se s ním čtenářsky plnohodnotně setkat. Jeden narátor to ostatně formuluje zcela explicitně: „Asi pět až deset let po válce jsem začal číst knihy o válce, knihy líčící osudy Židů a podobné, ale jen po určitou dobu jsem to četl, protože i takového tématu se člověk nasytí a přestane to bavit. Například je to tak s Remarquem. Jak jsem říkal již na začátku, v každé době života se člověk zajímá o něco jiného.“⁷ Anebo ještě jiný hlas – a opět dost explicitní: „V té době se četlo hodně, taková ta typická středoškolská literatura, například Remarque.“⁸

Autor přestupný

Výpovědi ukazují, že Erich Maria Remarque je typickým autorem, se kterým je dobré se potkat ve věku střední školy nebo na přelomu základní a střední školy, tedy kolem patnácti let. Jde o dobu, kdy naše čtenářská mysl očekává, že se jí dostane něčeho jiného, než na co byla zvyklá z let předchozích. Už nás neuspokojují knihy dobrodružné (chlapci) či milostné románky (dívky); chceme a potřebujeme být syceni něčím, co nás přesune z iluzivního světa do světa více reálného. Není proto asi překvapující, že Remarque je spojován s jednou podstatnou iniciační událostí našeho čtení, a sice přestupem do „dospělé“ četby: „Remarque pro mě byl i takovým tím přestupem do jiných knížek, do dospělé četby. Čím to bylo jiné? Že už to není takové dětské. Dřív když jsme četli, tak ty postavy byly takové spíš pohádkové. Proti tomu ten Remarque už mi připadl takový pravdivý; bylo to víc životopisné. Hlavně že psal, jaké to v té době bylo.“⁹

Remarquovy romány tak čtenářům umožňují jinou reflexi jich samých, ale v mnoha případech jde o první vážnou četbu, která jim dává nahlédnout do jiné doby – konkrétně do první světové války či poválečného Německa. Máme jedno svědectví, že Remarque znamená i podnícení zájmu o válečnou literaturu, jinde zase o osudy Židů a židovství. Je zkrátka autorem, jenž nás seznamuje s palčivými tématy moderních dějin. V tomto věku nás – možná poprvé – nutí zamyslet se nad tím, jaké to bylo tehdy a jaké to máme teď: „Christopher Paolini, co napsal Eragona, vás taky dostane do příběhů, ale i Hemingway nebo Remarque. Tam si zase uvědomíte, jak to měli dřív, a když se to pak snažíte srovnat s životem teď, jak si tolik lidí stěžuje, co nejde dělat, jak nemůžeme sem… ale vůbec si neuvědomujou, že lidi tenkrát nemohli vůbec nic.“¹⁰ V Remarquovi se nám tedy dostává i jisté lekce historického uvědomění; některým z nás možná dokonce úplně první. Konkrétně že knihy nás nemusí jen poutat svými exotickými (do bezčasí umístěnými) příběhy, ale že dokážou líčit či zobrazovat něco skutečného, ba víc: že dokážou zobrazovat skutečnost, která nemusí být ta „naše“, z „našeho“ času.

Čím to, že zrovna tomuto autorovi se daří již po dlouhou dobu zaujmout toto důležité místo v našich čtenářských životopisech? Jde určitě o souhru „vnějších“ a „vnitřních“ motivů. Za mnohé může mezigenerační předávání, které obstarávají dílem domácí knihovny, dílem škola. Za mnohé však může samotné dílo. Nejvíc asi jeho inkluzivní povaha, tedy i jistá schematizace či sentimentalizace, chceme-li, nikoli však nevkusná ani naivní, ale taková, jež umí vytvořit postavy, s nimiž se lze identifikovat, prožívat jejich osudy. To vše bez křiklavého moralizování a ideové tendence.

1  V součtu všech tří výzkumů patří Remarquovi mezi nejoblíbenějšími autory druhá příčka; románu Tři kamarádi patří příčka devátá.

2  Román Na západní frontě klid (německy 1928) česky vyšel (do roku 2015) v jedenácti vydáních; poprvé v roce 1929 (autorizovaný překlad Bohumila Mathesia); největší náklad (183 000) mělo vydání z roku 1967; Tři kamarádi (německy poprvé 1936) vyšli v devíti českých vydáních (poprvé v roce 1962); toto vydání bylo také nejpočetnější (140 000).

3  „Kterou nejzajímavější knihu jste letos četl“, Lidové noviny 9. 11. 1929, s. 17–22.

4  Středoškolský profesor biologie, 50 let.

5  Důchodkyně, dříve mistrová, 67 let.

6  Studentka (gymnázium), 19 let.

7  Důchodce, dříve lékař, 85 let.

8  Redaktorka, 52 let.

9  Student (střední odborné učiliště), 18 let.

10  Žákyně (základní škola), 15 let.