Main content
Z HISTORIE SKIP: Klubu dětských knihoven je 30! 2. část
ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com
Třicet let se (plus minus) počítá na jednu generaci, a tak naši společnou rekapitulaci vzniku a činnosti Klubu dětských knihoven SKIP (KDK) berme obrazně jako předávání pomyslného vesla. Znovu připomínám, že mnoho věcí, které nyní považujeme za zcela samozřejmé, jsme si začátkem devadesátých let nedokázali ani představit. Knihovny, stejně jako ostatní podobné instituce, tehdy hledaly svou novou tvář. Obnovený SKIP se pro nás v té době stal vlajkovou lodí, která dávala příležitost k realizaci všech zajímavých nápadů knihovníků bez ohledu na profesní zařazení a velikost jejich mateřské knihovny. Pokračuji rozhovorem s Bobinou Blažkovou, první předsedkyní KDK.
Naše skupina plus minus dvaceti lidí na sebe začala postupně nabalovat další nadšence. Tou dobou jsme byli takovou ukázkou základních marketingových pravidel, která jsme se začínali učit – oslov jednoho, ten osloví dalšího atd. Začali jsme spřádat síť, v jejímž středu už byly nejen „matky zakladatelky“, ale i zástupkyně, postupně i zástupci „děckařů“ v terénu. Z tohoto podhoubí vznikl „mozkový trust“, tj. vedení KDK, a regionální klubka. Přibližně po dvou letech od nápadu zabývat se dětským čtenářstvím hlouběji a strukturovaně nastal čas dát našemu Klubu oficiální podobu. Většina z nás byla v té době aktivními členy SKIP, a tak bylo zcela přirozené, že jsme požádali tehdejší výkonný výbor o status odborné sekce, který jsme získali v rámci knihovnického týdne v Sobotce při Dni SKIP – 7. 7. 1994.
Zkusila bys připomenout alespoň některá jména, která jsou se založením KDK spjata?
Po 30 letech se to již nezdá tak snadné; některá jména utkvěla v obecné paměti více a dodnes se s nimi setkáváme, jiná postupně zapadla, jejich nositelky se začaly věnovat jiné činnosti nebo dozrály do seniorského věku… Nerada bych na někoho zapomněla a předem se omlouvám, pokud se tak stane. Pro mne osobně byla základem východočeská buňka, především Eva Kordová, Alena Pospíšilová, já a další podporovatelé z regionu. Velice rychle nás doplnila Praha – Zuzka Ježková, Zlata Houšková, Marcela Macháčková a Ivana Hutařová. Aktivní byl i sever Moravy, který zastupovala především Dáša Vrchlabská, západ Čech prezentovala Helena Šlesingerová, jižní Čechy Jana Hladíková a jižní Moravu „buchlovanky“ – Mirka Čápová a Hanka Hanáčková. Středočeský region zastupovaly knihovny v Příbrami, Čelákovicích a Poděbradech. Bylo by skvělé, kdyby naše vzpomínání na začátky KDK doplnily právě ony, případně i další pamětnice… Ráda bych také připomněla spolupracovníky z řad spisovatelů a výtvarníků, kteří nám fandili a v začátcích i nezištně pomáhali. Za všechny chci jmenovat alespoň ty, kteří už nejsou mezi námi: Jindřišku Smetanovou, Ilonu Borskou, Marii Kubátovou, Zbyňka Malinského, Vladimíra Komárka a Josefa Vágnera; velkým podporovatelem našich aktivit byl i psycholog Zdeněk Matějček.
Co považuješ za největší úspěch či přínos KDK?
Za úspěch považuji, že se nám podařilo KDK prosadit jako odbornou knihovnickou sekci a vybudovat širokou členskou základnu. Práce v klubu byla (a věřím, že stále je) velkou příležitostí pro jednotlivce ze všech typů knihoven, a to včetně těch nejmenších. Do společné práce byly prostřednictvím klubek zapojeny jednotlivé regiony, ve kterých se kromě společných klubových aktivit odehrávala i celá řada akcí místního významu.
Společně se nám povedlo vzkřísit odkaz knihovnických týdnů. Sobotecké týdny byly jedenáct let naší základnou a inspirací. Dodnes děckaři stále vyhledávají jičínské knihovnické dílny. Vznikly také dvě skvělé a výjimečné akce, které dávají možnost účasti každé knihovně podle vlastních schopností a možností a zároveň umožňují mezioborovou a lokální/regionální spolupráci. Mám na mysli naprostou „topku“, kterou je stále bezpochyby Noc s Andersenem. Druhou je projekt s velkým dosahem a potenciálem: Kde končí svět. Dává knihovnám možnost uplatnit na společné téma vlastní kreativitu, aktivity, formy a metody práce. Někomu může být bližší vyjádření literární, někdo má mezi čtenáři výborné výtvarníky, někomu vyhovuje soutěž, jinému divadelní či publicistické vyjádření – prostě každá knihovna může dané téma uchopit a zpracovat podle svých potřeb, představ a možností. Hlavní garantka projektu Helenka Šlesingerová je zároveň autorkou motta (hlavní myšlenky) i literárně zpracovaného rámce pro každý ročník. A patří jí velký dík za spoustu námětů, které knihovnám během let nabídla. Celý projekt je zakončen velmi působivým a obvykle emotivním slavnostním pasováním rytířů Řádu krásného slova z řad dětí, knihovníků a autorů (spisovatelů, výtvarníků) i interpretů krásného slova (herců). O akci se zmiňuji podrobněji, protože možná nemá takovou publicitu jako Noc s Andersenem.
Vzpomínání jsem dnes začala úvahou o pomyslném předávání vesla nebo možná spíše kormidla. Před třiceti lety jsme hlavně „veslovali“, hledali nové příležitosti pro vzájemnou komunikaci knihovníků, učitelů a rodičů. Základem pro nás byla spolupráce, setkávání, sebevzdělávání. Současná realita má k době před 30 lety hodně daleko a zároveň s novými členy pochopitelně přicházejí nové nápady, náměty a názory. A je také jasné, že stálý kvantitativní růst činnosti a aktivit není možný. Proto si myslím, že je zapotřebí „k veslům přidat kormidlo“, tedy dát klubu nové vize. Pevné a široké základy jsou dány. Těším se na to, jak budou využity, modifikovány, zlepšeny – ku prospěchu dětí i knihoven.
Děkuji všem kolegyním i kolegům za jejich práci. Novému vedení klubu přeji, ať se aktivně chopí kormidla a co nejdříve ukáže svou vizi působení KDK SKIP v jednadvacátém století. Věřím, že při tom pečlivě zváží význam vybudovaných vztahů, struktur, vzájemné komunikace a kooperace, že využije nosné společné aktivity a nezapomene i nadále dávat prostor jednotlivcům i malým knihovnám.