Main content
Z HISTORIE: Před pětasedmdesáti lety
ALEŠ BROŽEK ales.brozek@knihovnauk.cz
Pozorný odběratel periodika Ústřední knihovny hlavního města Prahy, které v roce 1948 změnilo název Knihy a čtenáři na jednodušší název Čtenář, si určitě všiml informace na poslední stránce prosincového čísla. Jaroslav Frey pod šifrou jf upozorňoval, že tento čtrnáctideník přestane od roku 1949 vycházet. Název přejde na časopis, který bude vydávat Masarykův lidovýchovný ústav a bude určen knihovníkům a čtenářům všech českých knihoven. Dřívější Lidová knihovna, kterou odebíraly obecní knihovny na venkově, splyne s tímto novým časopisem.
Nový Čtenář však nevyšel v lednu 1949, ale až v polovině dalšího měsíce. Protože měl mít měsíční periodicitu s přestávkou v červenci a srpnu, byl v záhlaví označen jako dvojčíslo 1 a 2.
Úvodník nesl burcující název „Knihovny – ohniska výchovy mas v duchu marxismu-leninismu“. Obsahoval myšlenky, které zazněly v referátu Jaroslava Lipovského na poradě školských a osvětových referentů krajských národních výborů. Byl uvozen větou Naše knihovnictví vpravdě zaspalo květen 1945 a psalo se v něm, že knihovnám pomůže připravovaný zákon o jednotné soustavě knihoven. Knihovny budou půjčovat knihy zdarma a také přístup do studoven a čítáren se stane bezplatným. Z knihoven se měl odstranit brak, aby se získal papír na masové vydání klasiků.
Autorem úvodníku byl jednatřicetiletý přednosta knihovnického oddělení na Ministerstvu informací a osvěty. S časopisem Čtenář spolupracoval až do své smrti. Na svém politickém názoru dogmaticky trval i v roce 1968, kdy ho řada knihovníků kritizovala. Smrt ho zastihla v roce 1981, když vykonával funkci vedoucího knihoven a VTEI na Ministerstvu kultury ČSR.
Za úvodník byl zařazen článek „Kniha vítězného února“, kterou byl míněn sborník projevů K. Gottwalda nazvaný Kupředu, zpátky ni krok!. Článek napsal Josef Vinárek, jenž řídil redakční radu Čtenáře. Byl o dva roky mladší než J. Lipovský a stejně jako on pracoval v té době na Ministerstvu informací a osvěty. Jeho osud byl však odlišný. V srpnu 1970 byl totiž odvolán z funkce ředitele Státní knihovny ČSR, do níž byl jmenován v roce 1962 a v níž se významně zasloužil o rozvoj knihovnictví. Poté, co byl zbaven ředitelského postu, nemohl pracovat v žádné knihovně. Smysl života našel ve skládání há-danek a redigování hádankářského a křížovkářského časopisu. Rehabilitace se dočkal až v roce 1990.
Další člen redakční rady Jaroslav Frey v článku „Co číst v únoru 1949“ doporučil kromě zmíněného sborníku projevů i Gottwaldovu knihu nazvanou Deset let a životopisný sborník K padesátinám soudruha Klementa Gottwalda. Byl o generaci starší než J. Vinárek a v tu dobu byl pověřen vedením Městské knihovny v Praze. Byl to tvůrčí člověk, kterého nebavilo sedět v ředitelském křesle, a proto v padesátých letech raději školil vojenské knihovníky a pracoval na nové organizaci vojenských knihoven. Později rozvíjel metodiku práce vesnických knihoven ve vzorové knihovně v Hodonicích, kde bydlel.
Od J. Freye pocházel patrně i anonymní text „Dar knihoven k IX. sjezdu KSČ“. Připomínal v něm, že nejen organizace Komunistické strany Československa, továrny a úřady přinášejí různé závazky jako své dary, ale i knihovny se zapojují do „této radostné akce“. Knihovny urychlí svůj rozvoj nákupem socialistické literatury nebo zavedením volného výběru knih. Ústřední knihovna hlavního města Prahy vydá příručku Jak číst Aloise Jiráska. Další knihovny mají napsat redakci, co chystají.
Zprávu o zahájení činnosti prvního bibliobusu v Praze, jehož předání se v lednu 1949 zúčastnil ministr informací a osvěty V. Kopecký, doprovázela fotografie pojízdné knihovny před budovou městské knihovny na dnešním Mariánském náměstí a fotografie iniciátora pojízdných knihoven J. Freye. Na snímku nahlížel přes rameno patrně dělníka, který držel rozevřenou knihu.
Vladimír Skála, další člen redakční rady, se zabýval v dvojčísle prací s venkovským čtenářem. V článku užil pro veřejné obecní knihovny zkratku VOK, která byla v tu dobu běžná, ale dnes již neznámá.
Zatímco o Vladimíru Skálovi máme dosud málo biografických údajů, takže heslo v bázi Slovník českých knihovníků o něm chybí, o Josefu Zikovi, autoru článku „Kluby čtenářů a jejich úkoly“, se v bázi dozvíme mnohé. Byl o rok mladší než J. Vinárek, také v tu dobu pracoval na Ministerstvu informací a osvěty a rovněž byl po roce 1968 zbaven vedoucí funkce. Od padesátých let se věnoval nakladatelské činnosti a v šedesátých letech řídil Academii. Z funkce ředitele tohoto nakladatelství odešel na funkci tajemníka Jednoty matematiků a fyziků. Sametové revoluce se nedožil...
Chystané masové vydání díla slovenského básníka Pavla Országa-Hviezdoslava přivítala šifra jv, kterou užíval J. Vinárek. Viděl v něm možnost seznámit Čechy s pokrokovou slovenskou literaturou. František Křesťan se podělil s odběrateli Čtenáře o zkušenosti s volným výběrem. Odběratelů mělo být několik tisíc, protože ministerstvo vydalo začátkem února 1949 výnos o povinném odběru Čtenáře veřejnými obecními knihovnami. Větší knihovny si měly zaplatit roční předplatné 40 Kčs ze svého rozpočtu, za menší knihovny je měly uhradit okresní rady osvětové. Pro představu lze uvést, že předplatné odpovídalo ceně půl kilogramu másla nebo kilogramu vepřového bůčku. Článek o volném výběru napsal odborník, který pracoval v tu dobu dvacátým rokem v třebíčské knihovně. Po osvobození Československa byl členem redakční rady komunistického týdeníku Jiskra a po únoru 1948 nemusel opustit knihovnu, kterou budoval od roku 1929. Lišil se tak od řady jiných knihovnických praktiků, jako byl např. Bohumil Vydra. Ten budoval českobudějovickou knihovnu dokonce od roku 1926, ale s komunistickou ideologií nesouhlasil, a tak po únoru 1948 nemohl publikovat v knihovnických časopisech.
Poprvé a naposledy se ve Čtenáři za jeho celou 75letou existenci objevil článek od Ladislava Biedermanna. Autor nebyl knihovníkem, ale zootechnikem sledujícím vycházející zemědělskou literaturu. Dokázal tak přispět textem nazvaným „Knihy o budovatelské práci a pokroku v zemědělství“.
Další část dvojčísla zaplnily příspěvky Rudolfa Málka. Pod šifrou -ále- napsal stručný životopis básníka Karla Tomana, pod svým jménem publikoval podrobný životopis Marie Majerové, kterou označil za průkopnici socialistického realismu, a článek „Co koupit do knihoven“, sestavený ze stručných anotací 15 knih. Také Rudolf Málek byl členem redakční rady a vrstevníkem J. Lipovského, J. Vinárka a J. Ziky. Na rozdíl od nich nepracoval na ministerstvu, ale na druhém břehu Vltavy v Ústřední knihovně hlavního města Prahy. V roce 1948 v ní redigoval Čtenáře, od roku 1957 knihovnu řídil a na kongresu IFLA v roce 1969 byl zvolen místopředsedou této mezinárodní organizace. Na konci roku 1970 byl z politických důvodů odvolán z funkce ředitele městské knihovny. Než v roce 1994 odešel do důchodu, komunisté mu povolili vést knihovnu Akademie múzických umění.
Poslední stránky dvojčísla patřily rubrice Dopisy z knihoven a redakční poznámce. Ta upozorňovala na literární mapu evropské části Sovětského svazu, která byla do dvojčísla vložena a měla se používat v knihovnách k propagaci na stěngazetách. Tento nehezký rusismus naštěstí nahradilo v pozdějších letech slovo nástěnka.
Pokud prolistujete dnešní číslo Čtenáře a porovnáte je s tím prvním, uvědomíte si, jak se za 75 let změnil nejen knihovnický časopis, ale i celý svět…