PETR NAGY PoselPulnoci@seznam.cz

COSENTINO, Annalisa (ed.). Čtení o Bohumilu Hrabalovi. Vyd. 1.
Praha: Institut pro studium literatury, 2016. 192 s. ISBN 978-80-87899-52-6.

Coby sedmý svazek edice nazvané jednoduše Antologie, kterou od roku 2013 vydává pražský Institut pro studium literatury, vyšla kniha s názvem Čtení o Bohumilu Hrabalovia podtitulem „rukověť otevřeného díla“ (druhou novinkou loňského roku se stalo Čtení o Dantovi Alighierim). V případě hrabalovské antologie byla příprava svazku poprvé svěřena zahraničnímu odborníkovi, respektive odbornici – jeho editorkou je italská bohemistka a komparatistka Annalisa Cosentino (*1964), jejíž monografie Vědecký realismus a literatura z roku 1999, pojednávající o historiografii české literární kritiky na přelomu 19. a 20. století, se před pěti lety dočkala českého překladu.

Volba editorky není zdaleka tak překvapivou, jak by mohla leckomu na první pohled připadat. Nejenže se Annalisa Cosentino o život a dílo Bohumila Hrabala dlouhodobě zajímá, ale jak dokládá přítomná antologie, tvorba českého spisovatele se právě v Itálii dočkala poměrně hojné reflexe. Vedle zařazené studie italské psychoanalytičky a spisovatelky Giuliany Polenty o tom svědčí i fakt, že roku 2005 se na univerzitě v italském Udine konalo mezinárodní hrabalovské sympozium, jehož výsledky shrnul sborník Hrabaliana rediviva (odkazující svým názvem na proslulý samizdatový sborník Hrabaliana z roku 1989).

Čtení o Bohumilu Hrabalovi je v rámci edice Antologie třetím svazkem věnovaným autorovi, který prožil většinu historických mezníků českého 20. století – po dramatikovi Václavu Havlovi a básníkovi Jaroslavu Seifertovi se ke slovu dostává spisovatel, který se do povědomí čtenářů zapsal především jako prozaik. Určité novum pak představuje zařazení čtveřice vlastních Hrabalových textů sebereflexivního ladění (včetně slavné Rukověti pábitelského učně) mezi 19 přítomných příspěvků, k čemuž editorku podle jejích slov vedla především snaha upozornit na významnou a mnohdy přehlíženou esejistickou složku autorova díla.

Chronologicky řazené texty znalců a vykladačů Hrabalova díla, mezi nimiž se vedle literárních vědců objevují i autorovi přátelé a souputníci, vcelku zdárně naplňují editorčin záměr – pojednat o tvorbě Bohumila Hrabala s přihlédnutím k vývoji (středo)evropské literatury 20. století a kromě kritické reflexe autorova díla nabídnout alespoň stručnou charakteristiku jeho vlastní poetiky a jejích proměn. Stěžejní rysy hrabalovského rukopisu výstižně pojmenovává hned úvodní studie, jejímž autorem byl v roce 1956 teprve dvacetiletý (!) Václav Havel, a obdobné porozumění pro Hrabalovu tvorbu vykazují i příspěvky dalších zastoupených spisovatelů – Emanuela Frynty, Jana Zábrany či Josefa Škvoreckého.

Počátky hluboké literárněvědné analýzy Hrabalova díla podle editorky ztělesňují Susanna Rothová se svou hrabalovskou monografií Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala (1986, čes. 1993) a studie Ideová inspirace Bohumila Hrabala od Josefa Zumra. Rothová je ovšem ve sborníku zastoupena pouze úryvkem ze svého doslovu ke Škvoreckého vydání Hrabalových Proluk (1986), nabízejícího vedle sumarizace raného (ne)vydávání děl Bohumila Hrabala apologetiku spisovatele podezíraného zejména po roce 1975 z (auto)cenzury. Naproti tomu Zumrova studie z již zmíněného sborníku Hrabaliana je zde přetištěna v úplném znění a stala se jedním z nejrozsáhlejších příspěvků v knize.

Fundovaný text estetika Josefa Zumra, jehož náročnost do jisté míry vyvažuje autorova živá dikce, mimo jiné reprezentuje skupinu textů polemizujících s některými dodnes rozšířenými představami o Hrabalově tvorbě. K nim patří stále hojně užívaný pojem „hospodská historka“ nebo s oblibou tradovaná paralela s Haškem. Pokud jde o první z nich, vyrůstající z Fryntova konceptu, posléze rozvedeného Václavem Černým, autor studie hovoří o velkém nedorozumění a odvolává se na tvrzení Rothové, že Frynta s Černým chápou „hospodskou historku“ jako druh folklóru, zatímco u Hrabala jde o umělecky koncipované vyprávění. Tento rozdíl se pak odráží i v odlišném charakteru samotného psaní obou autorů – oproti Haškově (ovšemže místy geniální) improvizaci a odstupu od moderního umění (pouze s některými rysy dadaismu) je Hrabalova tvorba promyšlená, mnohovrstevnatá, poučená aktuálním literárním vývojem.

V antologii nechybí ani další znalec hrabalovské poetiky, literární vědec Milan Jankovič – mj. autor monografie Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, za kterou v roce 1997 získal Státní cenu za literaturu –, jehož příspěvek Text jako proudřadí editorka k mezníkovým hrabalovským studiím. Jankovič zde pojednává o sílící tendenci „psaní proudem“ v Hrabalových textech ze 70. a 80. let, která je o to více udivující, že technikou psaní „alla prima“, rovnou a bez oprav (nanejvýš s dodatečným použitím nůžek nebo škrtů) vznikají některé z nejvýznamnějších a také nejrozsáhlejších autorových próz – Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota či jednotlivé díly trilogií Městečko, kde se zastavil čas a Svatby v domě. Obdobný význam Annalisa Cosentino přikládá druhému z přítomných Jankovičových příspěvků, nazvanému Motivy-šifry pozdního Hrabala, jenž původně vznikl pro již zmíněné hrabalovské symposium v Udine a který je věnován tzv. literární publicistice Bohumila Hrabala. Jedná se o texty vznikající v posledních letech autorova života, jež se dočkaly – podle Jankoviče neprávem – řady negativních ohlasů.

Zatímco výše jmenovaný badatel byl členem redakce původních Sebraných spisů Bohumila Hrabala (1992–1997, 19 svazků) – a kromě toho uspořádal hrabalovský soubor Povídky, črty a hovory pro edici Česká knižnice (Host 2015) –, literární historik a překladatel Jiří Pelán se podílí na novém vydávání Hrabalova díla, které nakladatelství Mladá fronta zahájilo v roce 2014. Příspěvek Hrabalova cesta k literatuře je ovšem pouhým fragmentem z Pelánovy knihy Bohumil Hrabal: pokus o portrét (Torst 2002, 2. upravené vydání 2015), který se stal rovněž součástí úvodu k italským Hrabalovým vybraným spisům.

Stylem i obsahem vůči zbytku antologie poněkud odtažitý se jeví být text již zesnulé italské psychoanalytičky a spisovatelky Giuliany Polenty, který vznikl jako příspěvek pro konferenci v Udine a posléze vyšel ve sborníku Hrabaliana rediviva. Autorka dlouze osvětluje vlastní motivy i postup práce a své teze dokládá na několika Hrabalových textech. Co do nesourodosti s ostatními příspěvky podobné, leč pro svůj neoddiskutovatelný přínos zcela právoplatné místo v knize zaujímá závěrečný rozhovor Viktora Karlíka s literárním historikem, editorem a textologem Michaelem Špiritem, který původně vyšel v Revolver Revue č. 96 (2014) a jehož úhelným kamenem je dvojice Hrabal–Kolář. Není to ostatně zdaleka poprvé, co jsou tito dva umělci dáváni do vzájemné souvislosti. Stejnému tématu byla věnována i ročenka Literárního archivu PNP č. 46 s názvem Bohumil Hrabal – Jiří Kolář. Průsečíky, paralely i mimoběžky života a díla (2014), jejíž obsáhlou recenzi přinesl Čtenář 5/2015. I tentokrát jsou konstatovány jak četné spojnice, tak podstatné rozdíly mezi oběma tvůrci, důležitý je ovšem fakt, že Hrabal se ke Kolářovi vždy hlásil jako ke svému učiteli a Kolář považoval Hrabala za jednoho z nejlepších autorů své doby.

Důležitou součást svazku představuje oddíl Bibliografie, obsahující úplný soupis textů Bohumila Hrabala (počínaje bibliofilským vydáním Hovorů lidí v roce 1956 a Kadlecovým souborem Rukověť pábitelského učně. Povídky z roku 2014 konče) a k tomu výběrový přehled literatury – monografií, rozhovorů, biografií, sborníků, esejů, studií a článků – o Hrabalovi a jeho díle. Nutno ovšem podotknout, že chronologický výčet knižních titulů Bohumila Hrabala povětšinou mapuje pouze období před vydáním jeho sebraných spisů (jejichž 19. svazek ostatně přinesl podrobnou bibliografii hrabalovské sekundární literatury).

Čtení o Bohumilu Hrabalovi nabízí vcelku reprezentativní přehled literárněvědných studií a statí o tvorbě jednoho z nejvýznamnějších českých prozaiků minulého století. Šťastným se ukazuje být rozhodnutí italské editorky Annalisy Cosentino zahrnout do antologie i příspěvky memoárové či (v případě Hrabalových textů) autoreferenční povahy. Mezi přítomnými autory jsou zastoupeni v podstatě všichni významní znalci Hrabalovy literární tvorby, chybí pouze – což je vzhledem k editorkou kladenému důrazu na estetické aspekty jeho díla pochopitelné – jména autorových biografistů (např. Radka Pytlíka, Tomáše Mazala, Moniky Zgustové). Čtenář antologie se tu sice na rozdíl od některých předchozích svazků edice (mj. o Vrchlickém, Krásnohorské či Haškovi) setkává veskrze jen s kladnými ohlasy, zároveň se mu však dostává zasvěceného průvodce Hrabalovou tvorbou, jejíž interpretace je, bohužel, dodnes poznamenána řadou přežívajících omylů a tradovaných klišé.