Knihovní řády po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku

Mgr. Adam Biňovec, advokátní koncipient, AK Koutná, Slušná & Bělohlávek v. o. s.

Nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), je bezpochyby největší změnou v českém soukromém právu od šedesátých let dvacátého století. V mnoha ohledech se tato změna dotkne rovněž knihoven a knihovnické činnosti. Podívejme se však blíže na to, jak konkrétně se bude týkat knihovních řádů, vydaných dle zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „knihovní zákon“).

V první řadě je třeba (pochopitelně nervózní) čtenáře, očekávající řadu nových povinností, uklidnit. Změny nebudou zdaleka tak drastické, jak by se mohlo z poněkud velikášského předcházejícího odstavce zdát. Zatímco občanský zákoník je kodexem práva soukromého, knihovní zákon je spíše normou veřejnoprávní. Na základních principech knihovnické a informační činnosti, mezi které patří například rovnost přístupu k těmto službám, se tak nic nemění a většina knihovních řádů by zřejmě beze změny obstála i v novém právním prostředí bez větších obtíží. Přesto však nelze než doporučit určitý audit knihovních řádů, který upraví drobné nesrovnalosti (viz dále) a navíc jej lze chápat jako dobrou příležitost k revizi, když málokterý řád jistě doznal od doby svého vydání významnějších změn, na rozdíl od systému poskytování knihovnických a informačních služeb jako takového.

Sám knihovní zákon se k otázce obsahu knihovních řádů vyslovuje velmi stroze, když v § 4 odst. 7 uvádí, že se v tomto řádu „stanoví podrobnosti poskytování knihovnických a informačních služeb“.

Knihovny a jejich provozovatelé či zřizovatelé jsou tak odkázáni na stávající praxi při vydávání knihovních řádů, nejrůznější metodické pokyny a v neposlední řadě rovněž i na vzorové knihovní řády, z nichž snad nejznámější je publikovaný na internetových stránkách Knihovnického institutu Národní knihovny ČR. Většina knihovních řádů obsahuje určitý obecný odkaz na stávající občanský zákoník, a dále konkrétní odkazy v textu, vztahující se k jednotlivým otázkám „poskytování služeb“. V tomto se tedy knihovní řády nikterak neliší od ostatních jednostranně vydávaných „obchodních podmínek“ jiných subjektů a institucí, neboť právě taková je povaha těchto řádů.

Po stránce obsahové se tak změna právní úpravy do knihovních řádů, resp. vztahů těmito řády upravených, promítne v první řadě úpravou odkazů na právní předpis (když „starý“ občanský zákoník byl publikován pod č. 40/1964 Sb.) a jeho jednotlivá ustanovení, když nově je například náhrada škody, resp. majetkové a nemajetkové újmy, obecně upravena občanským zákoníkem v § 2894 a násl., smlouva o výpůjčce, resp. výpůjčka sama, pak v § 2193 a násl. apod. Odpovědné osoby tak čeká nelehká práce při procházení textu knihovních řádů a vyhledávání příslušných ustanovení zákona. Při srovnávání jistě neujde jejich zraku například pro ně výhodnější úprava odpovědnosti za škodu, když pro určení její peněžité náhrady se vychází z ceny obvyklé v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnově věci celkově vynaložit. Pokud tak v důsledku poničení části věci byl poškozený nucen koupit věc celou, hradí se celková cena a nelze již jakýmkoli způsobem poměrně snižovat výši náhrady podle opotřebování (amortizace) poškozené věci a vzniklou škodu je možné uplatnit již před vynaložením nákladů na její odstranění, byť ve většině případů bude pro takovouto instituci zřejmě výhodnější a rychlejší obstarat si novou knihu předtím, než její kupní cenu škůdce zaplatí. Naproti tomu změny v obsahu vztahu výpůjčního jsou z pohledu provozovatele knihovny spíše nevýznamné.

S ohledem na fakt, že knihovní řády jsou mnohde skutečně užívány jako standardní obchodní podmínky knihovny (což považujeme za racionální a nejlépe odpovídající relevantní právní úpravě), je třeba nahlédnout na ně i pod tímto úhlem. Nejdříve opět dobrá zpráva: Při uzavírání rámcové smlouvy mezi čtenáři a knihovnou (tedy vzniku členství) bude i nadále možno tyto „obchodní podmínky sui generis“ užívat pro určení obsahu části takovéhoto smluvního vztahu. Obchodní podmínky, tedy knihovní řády, potom budou obsahovat obecný rámec pravidel pro realizaci jednotlivých knižních výpůjček i pro samotný základní vztah mezi knihovnou a jejím čtenářem, poskytování informačních služeb apod.

Je třeba nenechat se „zmást“ zejména ustanovením § 1 odst. 2 NOZ, který reflektuje to, co je nazýváno „legální licencí“, tj oprávnění subjektů soukromého práva stanovit si svá vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákonné úpravy. Přestože i v případě knihovních řádů se toto pravidlo uplatní, půjde z hlediska vztahu mezi knihovnou a jejím čtenářem o smluvní vztah, ve kterém čtenář bude zásadně vystupovat jako tzv. „slabší strana“, přičemž všechny smlouvy budou uzavírány zásadně tzv. „adhezním způsobem“, tj. bez možnosti ovlivnění jejich obsahu ze strany čtenáře. Takovéto „slabší straně“ je pak napříč NOZ poskytována ochrana prostřednictvím nejrůznějších institutů, které je při tvorbě aktualizací knihovních řádů třeba brát v úvahu. Jedním z těch zvláště podstatných je ustanovení § 1798 a následující NOZ. Knihovny s ohledem na toto ustanovení musejí dbát na to, aby se v případě knihovních řádů vyvarovaly chyb jinak obvyklých u nepříliš solidních společností, tj. aby jejich knihovní řády byly snadno dostupné, čitelné z hlediska formátování obecně a velikosti písma konkrétně, a aby byl budoucímu čtenáři knihovní řád předem poskytnut k prostudování vždy, když s ním bude uzavírán rámcový smluvní vztah konstituující jeho členství. Velmi podstatnou podmínkou rovněž je, aby byly knihovní řády, přes veškerou svou pochopitelnou složitost a komplexnost, srozumitelné pro „člověka průměrného rozumu“ (ano, i takovouto konstrukci můžete v NOZ nalézt, viz ustanovení § 4 odst. 1 NOZ). Jak takovýto rozum vypadá, to lze zatím (bez rozhodovací praxe) najisto postavit jen obtížně, v žádném případě však nelze doporučit, aby se autoři knihovního řádu pouštěli do příliš širokých úvah. Jsou-li totiž jednotlivá ustanovení konkrétního knihovního řádu ve vztahu ke knihovním řádům ostatním obvyklá, napadnout je touto cestou možné spíše nebude.

Aniž by tak měl tento text ambice být vyčerpávající příručkou k aktualizaci knihovních řádů, snad upozornil dostatečně výmluvným způsobem na základní problémy při tomto procesu. Autor si dovoluje již pouze popřát jednotlivým odpovědným osobám, ať mají při formulaci a výběru jednotlivých ustanovení šťastnou ruku.

Mgr. Adam Biňovec (nar. 1987)

je advokátním koncipientem kanceláře od července roku 2013. Poté co složil maturitu na Gymnáziu Zikmunda Wintra Rakovník, nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Při studiu pracoval v advokátní kanceláři Kučera & Associates, kde se soustředil zejména na korporátní právo a právo nemovitostí a od ledna 2012 do června 2013 byl zaměstnancem Ministerstva pro místní rozvoj ČR, odboru územně a stavebně správního. Jeho cílem je komplexní a kreativní přístup k právu, přísně v mezích profesní etiky. V seznamu advokátních koncipientů České advokátní komory je zapsán pod reg. číslem 39018.