Main content
AUTOMAT KNIHOVNA s RNDr. TOMÁŠEM ŘEHÁKEM, ředitelem Městské knihovny v Praze
„Každá koruna, kterou investujeme do webu, je koruna, kterou investujeme do nějaké služby…“
Jak vnímáte situaci v oblasti automatizace knihovnických procesů v ČR a ve světě?
Tohle je tak obecná otázka, že na ni lze těžko odpovědět už proto, že není jedno „ve světě“ – je jedno Česko, ale není jedno zahraničí. Pro nás je zajímavé dívat se, jak to vypadá v zemích, které jsou ze své podstaty relativně malým a chudým trhem, protože tam lze srovnávat. To, jak vypadá automatizace ve velkých a navíc anglicky mluvících zemích, je z mnoha důvodů těžko porovnatelné s tím, co se děje u nás. Myslím, že u nás je specifické – a k tomu se asi ještě dostaneme –, že náš trh je nejvíce ovlivněn těžko pochopitelným názorem velkých světových hráčů, kteří se na začátku 90. let rozhodli, že nejsme zajímaví. Myslím, že dnes jich velmi mnoho hořce lituje a já jsem byl mnohokrát různě oslovován obchodními zástupci velkých zahraničních firem, které se automatizací zabývají, protože oni by sem dnes rádi „strčili nohu“, ale tehdy to prokoučovali.
Jak vlastně došlo k tomu, že máte, možná jako jediná knihovna v České republice, svůj vlastní knihovní systém – Koniáš?
Když jsem nastupoval do knihovny v roce 1992 s tím, že mým úkolem je vybrat, co si má knihovna pořídit k tomu, aby mohla fungovat na počítačích, začal jsem hledat a ke svému úžasu jsem zjistil, že nic takového na trhu není. Měl jsem poměrně jasné představy o parametrech takové věci, například že musí umět jeden výpůjční protokol pro všechny pobočky dohromady, že to musí být něco, co může běžet nad čtyřiceti pobočkami, že musí existovat centrální evidence toho, kde daná kniha zrovna je, že nebudeme mít čtyřicet registrací čtenářů, ale jednu apod. To technologicky jasně vyžadovalo jiné síťové řešení než na úrovni např. file serveru. V podstatě už v té době bylo jasné, že kromě SQL asi není žádná jiná alternativa – buď SQL, nebo nějaká jiná podobná databáze. Navíc jsem chtěl standardy, a to průmyslové standardy, od nepaměti jsem velmi nedůvěřivý vůči specifickým knihovnickým standardům, které si dělají knihovny jenom pro sebe. Myslím, že všude, kde se dá použít průmyslový standard, tak se má použít.
Měl jsem tedy jasnou představu o tom, co hledám a zjistil jsem, že nejenže nenajdu nic, co odpovídá této představě, ale nemohl jsem najít nic, co by i jen vzdáleně vypadalo, že je funkční, protože všichni velcí hráči, kteří by takovou věc uměli dodat, se rozhodli náš trh ignorovat. Bavil jsem se s jedním velkým dodavatelem systému, který říkal: „Ale my vám to do češtiny nepřeložíme, nemohli byste to mít v angličtině?“ Já říkám: „My jsme veřejná knihovna, tady se mluví česky, já nemůžu našim uživatelům říct, ať se naučí anglicky, aby si mohli půjčit knížku.“ A on říká: „To je škoda, ale vy jste prostě příliš malý trh…“ Takže všechna jednání na tohle téma zkrachovala. Tehdy se sem zvenčí dostali jenom dva zahraniční dodavatelé, kteří usoudili, že náš trh je zajímavý, a to byl dnešní TINlib od IME – ten ve své době získal poměrně reprezentativní zastoupení – a Ex Libris s Alephem. Ten tehdy vůbec neměl fungující výpůjční modul. V té době jsme v zahraničí zjišťovali, kde všude jsou jeho instalace a ukázalo se, že jsou hodně silní v katalogizaci, protože pro ně díky izraelskému původu práce s různými abecedami byla životní nutností, a že se jednoznačně zaměřovali na akademickou sféru, kde je velmi důležité mít kvalitní katalog, ne už tak výpůjční protokol – a velmi podobně to bylo s TINlibem. A to byli jediní dva zahraniční výrobci, kteří se na náš trh tehdy pustili, měli zde zastoupení a chtěli něčeho dosáhnout. Velmi jsme to zvažovali, protože tou dobou už bylo jasné, že Aleph byl zvolen CASLINem, tak jsme si říkali: „Když se do toho rozhodne jít národní knihovna a když se do toho vrhne milion dolarů z Mellonovy nadace, tak to musíme brát vážně,“ nicméně jsme zjistili, že jako veřejná knihovna s Alephem nemáme naději.
Díky této prapodivné politice velkých zahraničních výrobců zde vznikl trh pro lokální producenty, kteří využili příležitosti. Myslím, že je to docela unikátní, nikde ve světě jsem se nesetkal s tím, že by výraznou většinu národního trhu knihovních systémů mělo několik relativně malých lokálních výrobců. Bývá to buď tak, že to je lokální výrobce, a pak je zpravidla monopolní a jde o velkou veřejnou zakázku, kdy nějaká firma vysoutěží dodávku knihovního systému pro celou zemi (tam bývá z politických důvodů snaha směřovat k domácímu producentovi – i když dnes v EU to už tak úplně lehce nejde, ale tehdy ta snaha byla), anebo to jsou velcí nadnárodní hráči. U nás se v tomto směru přihodilo něco jiného. Myslím, že dnes by sem spousta zahraničních firem ráda vstoupila, ale ono není kam, protože trh je prostě plný.
Když se dnes díváte na tehdejší rozhodnutí vlastního vývoje, myslíte, že přijde chvíle, kdy jej zrevidujete a zamyslíte se nad tím, jestli pokračovat, nebo systém změnit?
Tahle chvíle přišla už několikrát a děláme to periodicky, takřka povinně. Máme strategii knihovny jako celku na dané období a součástí přemýšlení o této strategii je vždycky diskuse, jestli dál pokračovat v údržbě vlastního systému, nebo jestli změnit koně a přepřáhnout. To je podle mého názoru povinné bez ohledu na to, jestli má knihovna systém vlastní, nebo koupený. Myslím, že tato otázka – „Co bychom udělali dnes, kdybychom začínali?“ – by se měla povinně jednou za tři až pět let položit na stůl a pokud zní odpověď: „Dnes bychom udělali něco jiného,“ tak následuje druhá otázka: „Dobrá, a v situaci, kdy něco máme, a dneska víme, že bychom zapřáhli jiného koně – je to důvod přepřáhnout?“ Tímhle je zapotřebí povinně projít. V našem případě tento assessment vždycky dopadl tak, že zůstáváme u Koniáše. Je to drahé a vždycky jsme věděli, že to drahé bude. Vývoj vlastního systému je nejdražší způsob, jak se k němu dostat. Logicky to vyplývá ze samé podstaty softwarového vývoje a replikovatelnosti – ve chvíli, kdy mám systém pro jednu jedinou knihovnu, tak se nemám s kým podělit o náklady. Na druhou stranu si myslím, že kromě toho, že to tehdy bylo jediné možné rozhodnutí, tak to přineslo řadu benefitů, které jsme si v té době úplně nedokázali uvědomit. Tehdy to bylo svým způsobem vynucené – není jiná možnost, tak to takhle uděláme. Dneska vím, že díky tomu se nám například podařilo udělat poměrně důsledný reengineering služeb, to byla trochu moje zatvrzelost, která naštěstí našla podporu u tehdejšího vedení – u paní ředitelky Bimkové. Říkal jsem, že než začneme cokoli vytvářet, je třeba mít jasný funkční model, který se musí postavit znovu. Nechtěli jsme napsat model, který bude kopírovat stávající postupy, jen místo razítka tam bude čtečka čárového kódu. Chtěli jsme znovu vymyslet funkční model toho, jak knihovna má fungovat a na ten potom nasadit informační technologie. Navíc se to shodou okolností sešlo se stavební rekonstrukcí ústřední knihovny, což byla dvouapůlletá záležitost, která probíhala v letech 1996–1998. To byla svým způsobem riskantní záležitost, protože jsme se rozhodli, že knihovnu po rekonstrukci otevřeme úplně jinak fungující, že změníme všechno. Nejenže tam nebudou razítka, ale počítače, nejenže ten dům bude zevnitř vypadat jinak, ale chtěli jsme kompletně změnit funkční model, jako bychom stavěli knihovnu na zelené louce od roku 1995. Od doby, kdy jsem nastoupil do knihovny, jsme se tři roky oním funkčním modelem zabývali, a trvalo to vlastně až do roku 1998, kdy jsme knihovnu opravdu otevřeli. Myslím, že toto „totální zemětřesení“ byl pro knihovnu poměrně výrazný kick-off – velmi silný impuls k proměně služeb a filozofie v celé řadě věcí. Domnívám se, že by to bez vlastního systému neproběhlo, protože takhle jsme měli opravdu pocit, že jsme na zelené louce. Knihovna se překope, takže si můžeme říct, jak se má překopat, systém budeme dělat na míru, ten nás nelimituje, takže se pojďme bavit o tom, jak chceme poskytovat služby. Nejsme vázáni ničím jiným, než že chceme dobře poskytovat služby v novém domě, to je jediné – a je výborné, když tímhle čas od času může knihovna projít. My jsme to mohli dělat naostro, ale je dobré i to, když to knihovna může uskutečňovat alespoň myšlenkově, kdy si zkusí říct: „Pojďme zapomenout na to, že teď máme něco a máme tuhleto a támhleto, a pojďme vymyslet, jak by dnes měly vypadat služby.“
Vaše webové stránky jsou ojedinělou ukázkou provázání katalogu se „zbytkem webu“. Jak jste k tomu došli, jak dlouho trvala realizace? Bylo to náročné? Jak celý ten proces probíhal?
Náročné to samozřejmě bylo a bylo to svým způsobem podobné. Na tomto projektu se podílelo dost lidí, kteří měli tu výše popsanou zkušenost z 90. let. To, co máme dnes, je zhruba třetí generace našeho webu. Měli jsme jasnou představu o tom, že web musí vypadat úplně jinak, měli jsme pocit, že se v téhle zemi není moc čím inspirovat a že to musíme vymyslet. Tentokrát už jsme dost investovali prostředky do komerčních konzultací, měli jsme několik konzultantů z různých firem, kteří na tom s námi spolupracovali, a i potom s pozdějšími dodavateli jsme vymýšleli, jak by to mělo vypadat. Podílelo se na tom několik špičkových firem, za kterými byly úspěšné weby zvenku. Měli jsme také najaté poradce na samotný proces změny. Opět jsme k tomu přistoupili tak, že jsme si řekli: „Pojďme zapomenout, že jsme měli nějaký web a jdeme vymyslet znovu jak to dělat.“ Základní premisa, ze které jsme vycházeli, je, že web musí být služba, nikoli nástěnka, ale služba. Celé se to musí podřídit tomu, že každá koruna, kterou investujeme do webu, je koruna, kterou investujeme do nějaké služby a ta musí být lidem k něčemu, musejí mít pocit, že něco dostávají, když na ten web jdou. A pak bylo samozřejmě pár dalších věcí, které patřily k těm filozofickým, základním koncepčním rozhodnutím: uvědomění si, že na webové stránky vždycky lidé „lezou oknem a ne dveřmi“, že web musí být dobře prohledávatelný všemi možnými vyhledávači, že nesmíme spadnout do zóny šedého webu, že se to celé musí vyjadřovat jazykem zákazníka. Právě to, že jde o propojení katalogu a něčeho dalšího, je přesně ten pohled, který jsme neměli, protože katalog je něco, co zákazníka zásadně nezajímá – on chce službu, on se chce z našeho webu něco dozvědět, a tak jsme přemýšleli, co by tak mohl chtít vědět.
Vrátím se ještě ke Koniáši: pamatuji si, že když jsme v roce 1998 otevřeli a veřejnost se poprvé setkala s Koniášem, vyšel v časopise Ikaros článek, ve kterém autoři vyjadřovali zděšení z našeho přístupu jednoho okénka, do kterého člověk něco zadá a ono to něco „vyplivne“, protože všechny knihovní systémy měly okénka typu „sem napište křestní jméno autora, sem příjmení autora, sem napište rok vydání, dodejte tam pár logických operátorů a dostanete ten správný výsledek“. Když jsme psali Koniáše, měli jsme na paměti, že takhle lidé nefungují, takhle fungují knihovníci (proto jsme nabídli i knihovnické vyhledávání), ale vůči čtenáři se to musí chovat jako Google. (Bylo to v době, kdy Google ještě neexistoval – tehdy jsme mluvili o AltaVistě.) Věřili jsme, že právě tak to má být – jednoduché okno a ať počítač přemýšlí o tom, jak jsem to myslel. Žádné „záhlaví“ apod., napíšu prostě „Karel čapek“ a ať si počítač poradí. No a s webem už jsme věděli, že máme k dispozici technologie, které umějí mnohem víc než to, co máme v Koniáši. Vyhledávání v Koniáši jsem psal ještě já, dodneška to funguje, jsou to procedury, které jsem psal někdy před patnácti lety, a je to „dřevorubecká“ technologie. V případě webu jsme měli v úmyslu nasadit něco velkého, profesionálního, nějaký enterprise search engine a discovery, takže jsme věděli, že to bude mít úplně jiné možnosti. Bylo jasné, že v reálu to opravdu musí být to jedno okno, ale když člověk napíše Karel Čapek, tak to neznamená, že chce jenom knihu o Karlu Čapkovi. Prostě ho z nějakého důvodu zajímá Karel Čapek. Tak mu nabídněme všechno, co víme o Karlu Čapkovi. Nabídněme mu všechno, co máme v katalogu o Karlovi Čapkovi a od Karla čapka. Pojďme mu nabídnout všechny naše články, které máme na webu. Pojďme mu nabídnout, že v sálech je pořad o Karlu Čapkovi. Ať si to pak vytřídí – na to jsou fasety – kdy řekne „ale já jsem chtěl knihu a chtěl jsem ji v angličtině“ – ať si to upřesní sám. Ale na první dotaz mu nabídněme všechno.
Co vše s tímto dále souviselo?
Další věcí, kterou jsme si uvědomili, bylo, že nám opravdu nezbývá nic jiného než FRBR. Je to velmi pracné, ale jinak to nejde. Ukázalo se, že to, jak jsme Koniáše navrhli v 90. letech, tomu přímo nahrávalo. My jsme měli s FRBR asi mnohem menší problémy než kterýkoli jiný producent, protože jsme důsledně už tehdy pracovali s entitami. Nikdy jsme Karla Čapka nevnímali jako nějaký atribut Dášeňky, v naší databázi to byla vždy samostatně existující entita a existovala vazba, která říkala, že Dášeňka a Karel Čapek jsou ve vztahu, že Karel Čapek napsal Dášeňku, ale byl to samostatně existující subjekt. A díky této architektuře se nám FRBR zavádělo poměrně dobře. Bylo nám jasné, že když někdo napíše Dášeňka a my mu nabídneme všechno o ní, většině lidí je, po pravdě řečeno, jedno, jestli je to vydání z roku 1960 nebo 1941 anebo 1995 – prostě si potřebuje Dášeňku přečíst, protože má zpracovat referát anebo to chce číst dětem večer před spaním. My už jsme dávno měli rezervace na tituly (některé dřevní systémy měly rezervace na konkrétní svazky), tak jsme si řekli, že musíme začít dělat rezervace na dílo. Že první Dášeňka, která se objeví, je ta, kterou čtenář chce a je mu úplně jedno, ze kterého je roku. A musí mít možnost říct, že ji chce v češtině, že to má být tištěná kniha atd., tzn. potřebujeme dílo, vyjádření a titul, tak jak je to vyjádřeno ve FRBR. Zaradovali jsme se, že existuje nějaký standard, který můžeme převzít. To byla tedy druhá věc – implementujeme-li důsledně FRBR, posuneme to celé dál.
Bylo to zhruba ve stejné době, kdy už jsem začal kolegy „surově“ tlačit k vracení a půjčování všude, což je myšlenka, kterou jsem si přivezl ze Spojených států. Tam jsem viděl, jak to funguje, a řekl jsem si, že tak to budeme dělat taky, protože to je pro dobro čtenáře. Ono to tak funguje i leckde jinde, například ve Skandinávii působí aliance knihoven. V Dánsku, když si půjčíte v Aarhusu knížku, tak ji můžete vrátit v Kodani. Samozřejmě knihovna v Aarhusu a knihovna v Kodani nemají společného nic kromě toho, že jsou to dánské knihovny, každá má jiného zřizovatele, jiný rozpočet, ale ony si to mezi sebou nějak vypořádají. Tak jsem si říkal, že když to v Dánsku umějí aliance nebo federace institucí, které jinak nemají nic společného, tak to musejí umět pobočky, které patří do stejného podniku.
Vracení kdekoli – to dělají na západ od našich hranic skoro všichni už dávno. To co jsem si přivezl z Ameriky, byl princip těkavého fondu. Když si v rámci jednoho systému něco půjčíte v jedné pobočce a vrátíte v jiné, neznamená to, že okamžitě radostně vyrazí auto a převeze tu knihu zpátky. Je to knížka Městské knihovny v Praze, tak ji v té nové pobočce dáme do regálu, ať si ji někdo půjčí. Budeme převážet knihu jenom tehdy, když víme, že to potřebujeme, protože dochází k nějaké nerovnováze, že se někde „hromadí horníci“, řečeno s Cimrmanem, nebo že někde jsou tři exempláře něčeho a jinde chybí. Převážet se musí, ale počet knih, které převážíme, se nám podařilo zredukovat na menšinu. Většina vrácených věcí zůstane tam, kde se vrátily a převáží se toho málo, což dramaticky šetří náklady. To byl první krok. Pak jsme k tomu přidali půjčování kdekoli, tzn. že si v rámci služby rezervace člověk zvolí, kde si knihu vyzvedne. A zase zpět k webu – tyhle dvě věci probíhaly ve stejné době. Řekli jsme si, že to musí být jednoduchá, snadno srozumitelná služba, musíme přestat mluvit o rezervacích, blokacích, dovozech…
Ta služba musí spočívat v tom, že čtenář řekne „já chci tuhle knížku“ a řekne to na úrovni FRBR – vyjádření – „chci nějakou Dášeňku vytištěnou v češtině, chci ji na tuto pobočku a chci ji tam co nejdříve – je mi úplně jedno, odkud mi ji tam přivezete, to je váš problém, je mi úplně jedno, které to bude vydání, já chci prostě Dášeňku a chci ji tady, na mé pobočce, kterou mám za rohem“. To je jednoduše popsaná služba, takhle se to dá prezentovat, tohle lidé pochopí. Co všechno za tím musíme schovat, to je náš problém, to je naše starost.
Jak se tento koncept promítl do webu?
Poměrně výrazně, dívali jsme se na to jako na e-shop. Když si v e-shopu objednám pračku, chci ji na tuhle adresu, neřeším, z kterého skladiště přijede a neřeším, jestli to dopravuje tenhle nebo tamhleten – ne, já chci tuhle pračku a chci ji sem. A tyhle dvě věci, tzn. prostupná síť, která má jeden fond, kde si můžu cokoli z toho dvou a půl milionu knihovních jednotek objednat do kterékoli pobočky a můžu to kdekoli vrátit, jsme chtěli s novým webem spojit tak, aby se stal e-shopem nad novou jednotnou sítí, která v tomto směru bude skutečně prostupná a malé pobočky získají nový smysl a nový důvod existence. Léta jsme měli strategii redukce velkého počtu našich poboček a dnes paradoxně informační technologie ty malé pobočky zase vracejí do hry. Pobočka, která má tři tisíce svazků, je pobočka, kterou – když ji máte vedle domu – máte rychle přečtenou. Pobočka, která má tři tisíce svazků pokaždé jiných, které se neustále točí a ještě si můžete cokoli cíleně objednat, má najednou trochu jiný půvab. Web se tak stává integrální součástí nějaké služby.
To byla zhruba filozofie, na jejímž základě jsme web dělali. Bylo to strašně moc práce a bylo to taky drahé. Náklady rozhodně překročily naše původní představy a rozpočet. Na druhou stranu se to opravdu stalo integrální součástí našich služeb. Kromě toho, že to bylo drahé – technologicky to problém nebyl –, tak byl problém s lidmi, dodneška se s tím řada mých kolegů nesmířila. Přestaly existovat fondy jednotlivých poboček. Dříve jsme lepili do knížek ex-libris podle toho, které pobočce patří, což ztratilo smysl. Dnes už tam žádné označení pobočky nedáváme, máme prostě fond městské knihovny, který těká mezi pobočkami a daná pobočka už nikdy nebude mít ty knížky, které má dneska, zítra bude mít jiné a pozítří zase jiné a už se to nikdy nezopakuje, stále se to proměňuje – a tohle se ukázalo být pro řadu mých kolegů traumatizující. Knihovníci mají ke knihám většinou velmi hluboký vztah (znám knihovníky, kteří mají mnohem hlubší vztah ke knihám než ke čtenářům) a představa, že „jejich“ knížky se někam vytrácejí a naopak jim přicházejí „cizí“, je velmi těžko stravitelná. Někteří to dodneška nevstřebali.
(Dokončení příště)
Ptal se JAN KAŇKA
RNDr. Tomáš Řehák
(nar. 1964) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde jej zaujala teoretická matematika, z níž v roce 1988 složil státní rigorózní zkoušku a získal akademický titul, a také rodící se možnosti výpočetní techniky. Později nastoupil do výpočetního střediska Vysoké školy chemicko-technologické jako programátor-analytik.
V roce 1992 opustil vysokoškolskou půdu a na základě vítězného konkurzu nastoupil do Městské knihovny v Praze jako specialista a interní poradce v oblasti IT. Z poradenské role přešel k výkonnému managementu – vybudoval oddělení IT, které pod jeho vedením vyvinulo dodnes používaný knihovní systém Koniáš. V roce 2001 byl jmenován náměstkem zodpovědným za strategický rozvoj (a přípravu dlouhodobé strategie MKP). V létě 2002 jej pak primátor hlavního města jmenoval ředitelem Městské knihovny v Praze. Pod jeho vedením získala MKP v roce 2009 státní cenu Ministra kultury a titul Knihovna roku.