PAVLÍNA LIŠOVSKÁ cdc@kjm.cz

Čtení dětí a čtenářská gramotnost

Jedním z velmi často diskutovaných témat ve společnosti je dětské čtenářství, možnosti jeho podpory a případné limity, na něž ve společnosti naráží. O dětské čtenářství se zajímají nejen rodiče dětí a jejich učitelé, ale také knihkupci, vydavatelé, knihovny, média. V současnosti se souběžně s pojmem čtenářství vyskytuje také pojem čtenářská gramotnost, jež souvisí s vnímáním obsahu čteného textu.

Obecně lze pojem čtenářství pojmout jako komplex čtenářských návyků dítěte spolu s jeho čtenářskými dovednostmi a postoji vůči četbě (s. 102)¹. Tyto tři uváděné komponenty jsou pak navzájem propojeny a utvářejí jednotu, jež je individuálním způsobem vlastní každému dítěti.

Zrození čtenáře

Zdeněk Matějček (s. 7)² ve svých přednáškových tezích uvádí myšlenku, že každé dítě již s příchodem do školy umí číst. Ne právě písmena, ale dovede se orientovat v základních symbolech, „obrázkovém písmu“, teprve postupem času si v první třídě osvojuje znalost abecedy, její skládání do slov a vět. Dítě jazyk nejprve poslouchá, pak jej vnímá skrze obrázky, později o nich samo vypráví, „čte“ je a následně nahrazuje písmeny dřívější obrázky a dovede i psát. Je chybou, pokud rodiče s dítětem přestanou číst při jeho vstupu do školy. Ba naopak by bylo vhodné v této době dítě ve čtení podporovat, číst s ním, aby ono samo mělo pocit, že čtení je nedílnou a důležitou součástí lidského života, která je mu prospěšná. Vždyť děti se v prvopočátcích svého života učí zejména nápodobou, opakují viděné a slyšené, proto by rodiče neměli podceňovat ani tuto zdánlivě opomenutelnou či školou nahraditelnou věc v životě dítěte, tedy svůj vlastní postoj ke čtení, jejž dětem zprostředkovávají v každodenním životě.

Umět číst a především být čtenářem v pravém slova smyslu ovšem znamená umět si o přečteném promluvit, učit se o přečteném vyprávět a později i psát (s. 46).³ Reprodukce přečteného textu vyžaduje zvládnutí mnoha rozmanitých dovedností, které přispívají k jeho pochopení. Dítě se musí naučit vnímat text obsahově, nejen jako množství přečtených řádků či slov, musí vnímat kontext, kriticky vyhodnotit získané informace a zpracovat je do požadované podoby. Existují totiž značné rozdíly mezi čtoucím dítětem a dítětem-čtenářem – jedním z cílů čtení je hlubší pochopení textu, nikoliv jen schopnost slabikovat, hláskovat, přečíst slova.

V současné době, kdy jsou děti ze všech stran obklopeny audiovizuálními vjemy, reklamami, televizními pořady a počítačovými hrami, nemusí pro ně být text v černobílém provedení lákavý, raději jej nahrazují obrazem či zvukem. Text v knize se čte dlouho, na internetu všechny informace (různorodé kvality, častěji spíše nekvality) získají snadno a hlavně rychle! A stejně rychle je pak zapomenou. Samostatnou otázkou pak je pochopení obsahu čteného, kdekoliv a kdykoliv. Tlak na výkon a zrychlení ničemu nepřispívá. Nejen v rodině, ale také ve školách bývá (ne vždy, samozřejmě) čtení nahrazováno pouštěním zfilmovaných pohádek, tento trend započal již v 60. letech 20. století, kdy začala být povinná školní četba nahrazována sledováním filmových adaptací děl. Dětem se zjednodušilo „vnímání“ textu, nemusely bojovat s písmeny tak, jako jejich předci. Svým způsobem zpohodlněly a zároveň přišly o zážitky, netříbí svou fantazii, kreativitu, nerozvíjejí myšlení, jen bezduše přijímají, ale nevykonávají žádnou činnost, nemusí pro získání nic udělat, nic si představit (s. 6–7).³

Čtenářská gramotnost

Současnou společnost v České republice je možné považovat za gramotnou. Umíme číst, ale pokud bychom se zaměřili na kritické myšlení či čtenářskou, resp. informační gramotnost, nalezli bychom značné mezery, bílá místa, jimž je třeba věnovat pozornost. Nestačí umět text lépe či hůře přečíst, daleko důležitější a zásadnější pro život a přežití je zvládnout ho pochopit. K čemu by komukoliv bylo, že by si dovedl přečíst smlouvu, ale nerozuměl by jejímu obsahu, nechápal by různé poučky apod.? Už od útlého věku je třeba vést děti k tomu, aby dokázaly vyhodnocovat text a vnímat jej, i když to je pro ně zpočátku náročné, neboť v budoucnu to pro ně může mít fatální důsledky.

Nezřídka slýcháme naříkání dětí, že texty jsou příliš dlouhé ke čtení (a to jim člověk předloží třeba jen výtah zkrácený na půl stránky, v němž ovšem nejsou oproti běžnému zvyku na internetu zvýrazněna důležitá slova, a ono tím pádem neví, na co v textu zacílit, kde v něm najít snadno a rychle požadovanou odpověď), ze čtení se pro některé děti stává nevyhnutelná nutnost, překážka. Pokud jim není věnována dostatečná péče při rozvoji čtenářských návyků a dovedností již v rodině a pak následně ve škole, mají děti ještě jednu možnost, kde načerpat inspiraci – tím místem není nic jiného než veřejná knihovna.

Knihovna je možností volby

Dítě nikdo nemůže nutit knihovnu navštěvovat, ale ona sama může dítě motivovat k uvědomění si, že zde lze nalézt tolik vjemů, prožitků a dobrodružství, kolik mu jiná prostředí nedovedou nabídnout. Dítě má možnost si zde nejen půjčit a číst knihy, ale také pro něj může být knihovna zdrojem informací nutných pro vzdělávání i volný čas, místem pro setkávání s přáteli, místem odpočinku, klidu, ale také místem, kde vždy najde někoho, kdo mu bude schopen poradit a nasměrovat ho ke kýženým informacím. Zásadní roli zde hraje knihovní fond, jenž by měl mít dostatečný rozsah i kvalitu, rozmanitost nabízených médií, aby byla uspokojena poptávka různých kategorií čtenářů. Neotřesitelný význam má také spolupráce knihoven s dalšími subjekty, nejvíce se školami, neboť ty přicházejí se svými žáky do knihoven na připravené pořady, které také mohou děti motivovat k tomu, aby se do knihoven vracely a zejména aby četly. Neméně důležitým faktorem je pak také osobnost knihovníka, jež je pro děti rovněž povzbuzením k dalším návštěvám (s. 106–109).⁴

Není možné říci, že by děti nečetly vůbec, jen jsou obklopeny dennodenně takovým množstvím jiných jevů, jež je od čtení, vyžadujícího klid a soustředěnost, odvádějí. Mnohé výzkumy ukazují, že čtení je stále pro děti důležité a považují je i za zábavné, což je skutečnost, kterou je třeba řádně podporovat. Pro věc zapálený a motivovaný učitel, rodič i knihovník jsou mimořádně důležitými a významnými faktory pro podporu dětského čtenářství. Děti potřebují vzory, potřebují motivaci a hlavně potřebují někoho, kdo jim ukáže, že čtení není nuda, že se dá prostřednictvím slov v řádcích zažít nepřeberné množství dobrodružství, které si každý může představit trochu jinak – a nikdy to nebude špatně. Film poskytne jednu verzi, ale kniha nesčetné množství, protože dává možnost snít a představovat si. A naučit se číst a rozumět textům, dokázat je prožít a zvnitřnit si z nich to důležité je něčím, co dítěti žádný film ani počítačová hra nenahradí – získávají dovednost myslet kreativně, kriticky a hlavně smysluplně. A kdo jiný bude šířit myšlenku, že čtení je skvělá věc, než ti, kteří si ji sami zvnitřní již v době svého dětství. Nejen proto je důležité čtení u dětí podporovat a rozvíjet.

Zdroje

1 HELŠUSOVÁ, Lenka a kol. Dětské čtenářství v současné společnosti z perspektivy sociologie vzdělání. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita, 2012. 117 s. ISBN 978-80-7372-936-3.

2 MATĚJČEK, Zdeněk. Vývoj dítěte a čtení. In: VONDRÁČEK, Václav, ed. Čtením ke vzdělání: texty z konference Čtením ke vzdělání, … v Praze dne 28. 11. 2003. Vyd. 1. Praha: Svoboda Servis, 2004. 84 s. Pro studia; 1. ISBN 80-86320-36-7.

3 LEPILOVÁ, Květuše. Cesty ke čtenářství: vyprávějte si s námi! 1. vyd. Brno: Edika, 2014. 168 s. ISBN 978-80-266-0112-8.

4 PRÁZOVÁ, Irena et al. České děti jako čtenáři. První vydání. Brno: Host, 2014. 135 stran. ISBN 978-80-7491-492-8.