ZUZANA MIŠTĚROVÁ

Nad nelehkým úkolem promluvit s dětmi o válce si v loňském roce povzdychla asi mnohá knihovnice či knihovník a to kvůli tomu, že jsme si připomněli sté výročí od vypuknutí první světové války, takzvaně „Velké“. Jak ji přiblížit dětem, jejichž rodiče, prarodiče ani praprarodiče tato válečná léta naštěstí neprožili? Musím přiznat, že občas se některé z dětí hlásilo, že tatínek ve válce byl. V tom případě se jednalo o příslušníky našich vojenských jednotek, jež se účastnily zahraničních misí.

Prohlédla jsem si pěknou hromádku knih pro děti a mládež pojednávajících o válce, většinou té druhé světové, a nepřipadalo mi, že bych jimi jakkoliv zaujala současné děti, probudila v nich emoce, touhu dozvědět se víc. Nakonec jsem sáhla po knize Plechová Mína od současného českého autora Pavla Hrnčíře. Pojednává o válce čistě hypotetické, ve zcela smyšlené zemi a pochopitelně s vymyšlenými postavami. Také boj se vede o surovinu, u níž bychom takový zájem, který by přerostl ve válečný konflikt, rozhodně nečekali – o čerstvou zeleninu. A aby těch absurdit nebylo málo, hlavní hrdinka, malá holka Drů, dostane od opilého vojáka neobyčejný dárek, kterým je granát. S upozorněním, že „nikdy, ale opravdu NIKDY nesmí tahat za to ouško“. A protože ve válce je všeho málo, i hraček, představuje si Drů, že ten prapodivný plechový hrnec je kočička, plechová kočička, Plechová Mína. Dospělí snadno pochopí slovní hrátku se slovy Mína – mina.

A pak už se děj rozběhne v rychlém sledu příhod, které by mohly být humorné, kdyby nebyly ve své podstatě tragické. Voják se ráno probere z opilosti a zjistí svou fatální chybu ve chvíli, kdy ho vojenská kolona od místa setkání s Drů odváží dál a dál. Začne dívku hledat, ale zaboha si nevzpomíná, ve kterém městě, natož ulici, se s ní setkal. Také Drů odnáší děj příběhu dál a dál. Cestuje vlakem přes celou zemi navštívit příbuzné do hlavního města Ratatu (Také v tom názvu slyšíte rachot samopalů?). A cestou neustále hrozí, že zatáhne za pojistku, ať už díky své rostoucí zvědavosti, či nedopatřením. Ale protože je to příběh pro děti, vše dobře dopadne. Ukáže se, že Plechová Mína má propadlou záruční lhůtu, takže je zcela neškodná, že se hlavní město vlastně nejmenuje Ratatu (tudíž není pojmenováno podle zvuku střelných zbraní), ale Ratatuj (podle ratatouille), což je oblíbené francouzské zeleninové jídlo, kterým se zde nacpou všichni, civilisté i vojáci, k prasknutí a dohodnou se, že vlastně už vůbec válčit netouží. Kéž by to tak fungovalo i v životě a ve všech oblastech na naší planetě, kde to v těchto dnech „řinčí zbraněmi“!

Knihu jsme s dětmi četli v duchu scénického čtení a také jsme rozvinuli debatu, jak by vypadal náš život během válečného konfliktu i za předpokladu, že by se nestřílelo zrovna v našem městě. I pro dospělé účastníky akce bylo nesnadné si uvědomit, že náš život by se odvíjel ve zcela jiných dimenzích, než na jaké jsme zvyklí. Sice často žehráme na to či ono, ale žijeme v klidu a dostatku.