JANA PÁTKOVÁ jana.patkova@ff.cuni.cz

Uvažovat o nejmladší slovenské literatuře v Praze znamená přiznat na jedné straně, že téma se může někomu zdát zcela přirozeně velmi blízké, protože jde o literaturu našich nejbližších sousedů, která leckdy doprovázela vedle české literatury – alespoň výběrově – naše studium na školách. Na druhé straně však je zřejmé, že dané téma je zejména dnešním mladším čtenářům velmi vzdálené. Vzdálenější než literatura např. francouzská, anglická či německá. O literaturách našich nejbližších sousedů, tedy o slovenské, ale i polské a maďarské, dnes – třiadvacet let od rozdělení společného státu – téměř nic nevíme.

Disproporčnost našeho vnímání slovenské literatury začíná velmi záhy po roce 1989, kdy byly z edičních plánů zcela smeteny dlouhodobě a pečlivě připravované tituly pro překlad do češtiny. Někde tady se dle mého názoru začíná ztrácet slovenská literatura z našeho čtenářského obzoru. Jako čtenáři jsme schopni ještě sledovat tvorbu autorů, kteří vstoupili do literatury již dávno, tedy nejčastěji v 60. a 70. letech 20. století, a po roce 1989 pokračují ve své tvor­bě, ale už vůbec nejsme schopni zachytit tvorbu nové nastupující generace. Je to do jisté míry dané i tím, že náš vlastní český literární kontext procházel těsně v porevolučním období velký­mi proměnami (zaplňovala se bílá místa v literatuře, do edičních plánů se dostaly texty, které v minulosti nemohly z ideologických důvodů vyjít). Vznikala nová nakladatelství, vycházela zcela nová literární periodika. Ve slovenském prostředí je vývoj obdobný. Aktuální literární život a rychlé porevoluční změny odrážely nejlépe asi literární časopisy – jak ty starší (Romboid, Slovenská literatúra, Slovenské pohľady), tak i nově vzniklé (RAK – Revue aktuálnej kultúry). Specifické postavení měly ve slovenském literárním životě konce 80. let Slovenské pohľady, v nichž zásluhou doc. Rudolfa Chmela, který od roku 1988 jako šéfredaktor prosazoval otevírání obzorů a publikačního prostoru i pro dosud zakázané autory, např. Dominika Tatar­ku, došlo k prvnímu vykročení ke svobodnému publikování, které bylo rozpoznatelné v rámci celého Československa. S odstupem času je zřej­mé, že zatímco např. Slovenská literatúra patří mezi akademické časopisy, tak Romboid a RAKcílí na stejnou skupinu čtenářů, zejména svým zaměřením na publikování původní tvor­by a literárněkritických statí a recenzí.

Už v první porevoluční dekádě zasáhl levický vydavatel Koloman Kertész Bagala do vydavatelské politiky, když začal organizovat literární soutěž Poviedka (od roku 1996), která běží bez přestávky až dosud. V roce 2006 se pokusil o vypsání konkurzu na román a od roku 2009 se koná literární soutěž Básne. Touto svou aktivitou se mu podařilo oslovit celou řadu autorů, kteří by možná zůstali i skryti širokému čtenářskému publiku. Paralelně k české literární soutěži Magnesia Litera (od roku 2002) začíná ve slovenském prostředí každoročně vstupovat do hodnocení prózy literární cena Anasoft litera (od roku 2006), která se na rozdíl od české soutěže zaměřuje pouze na hodnocení prozaických textů. Mezi vítězi Anasoft litera se téměř rovným dílem objevují autoři starší (Vilikovský, Zelinka, Vášová, Rakús) a střední generace, kteří vstoupili do literatury až po roce 1989 (Vadas, Balla), nebo až v druhé dekádě po revoluci (Kompaníková patří k nejmladší generaci; Staviarsky generačně sice pat­ří ke střední generaci autorů, ale do literatury vstoupil až po roce 2000). Jako určitý klíč ke zviditelnění konkrétních textů v současné slovenské literatuře by mohla posloužit právě i každoroční nominace a volba vítěze literární ceny za prózu Anasoft litera.

Laureáti Anasoft litera od roku 2006:

(2005) Pavel Vilikovský: Čarovný papagáj a iné gýče

(2006) Marek Vadas: Liečiteľ

(2007) Milan Zelinka: Teta Anula

(2008) Alta Vášová: Ostrovy nepamäti

(2009) Stanislav Rakús: Telegram

(2010) Monika Kompaníková: Piata loď

(2011) Balla: V mene otca

(2012) Víťo Staviarsky: Kale topanky

(2013) Pavel Vilikovský: Prvá a posledná láska

Přehled finalistů a laureátů této literární ceny předkládá bohatý pohled na tematickou rozmanitost slovenské literatury za posledních deset let. Je poměrně složité v živém a nijak neuzavřeném období literárního vývoje jen s minimálním časovým odstupem definovat a rozčlenit jednotlivé texty. S vědomím těchto limitů se můžeme pokusit o zformulování základních vývojových tendencí nejmladší literatury na Slovensku. Nejvýraznějším proudem v současné slovenské literatuře se ukazuje být téma domova, respektive skrze jeho absenci vypovídají zejména autorky o tom, jak je domov pro ně důležitý, určující, i když se ukazuje jako nedosažitelný. Z poněkud jiného pohledu na literární život vychází literatura regionů a etnik žijících na území Slovenska (slovensko-maďarské pomezí, východoslovenský region, romský svět). Dalším výrazným proudem, který je patrný ve vývoji slovenské literatury už od 90. let 20. století, je fenomén outsiderství. Zejména v poslední době (tedy po roce 2000) jsou silněji zastoupeny prózy oscilující mezi historickým a společenským románem, které se zaměřují na beletrizaci klíčových dějinných okamžiků, zpravidla od první republiky až do současnosti. Poměrně rozsáhlý objem prozaic­ké produkce nelze žádným způsobem svázat a vtěsnat do uvedených vývojových proudů, z toho důvodu se objevuje v článku jako literatura mimo proud.

1. Téma domova

Ve zpracování daného tématu můžeme sledovat generační rozdíly. Zatímco Pavel Vilikovský (1941) se kriticky staví k fenoménu vlasti a k národní identitě, tak autorky publikující až v posledních deseti letech jsou zcela oproštěny od takových úvah. Pavel Vilikovský není českému čtenáři zcela neznámý. Jeho prvotinu Citová výchova v marci (1965) přeložil Emil Charous s minimálním časovým odstupem (česky vyšla už v roce 1967) a překladatel tak potvrdil svůj smysl pro dobré texty a zároveň i cit pro česko-slovenský překlad. Během normalizace se Vilikovský odmlčel a vydal několik textů psaných do šuplíku až v závěru roku 1989. Od té doby se kontinuálně podílí na li-terárním životě na Slovensku. Vzhle­dem k tomu, že jde o autora s rozmanitými tématy, je velmi těžké sevřít jeho práce pod některou ze skupin. V daném vymezení se jako podstatné ukazuje téma domova v jeho esejistickém románu Pes na ceste(2010), který byl přeložen do češtiny současným nejznámějším překladatelem ze slovenštiny Miroslavem Zelinským. Autor v něm tematizuje cestování a pobyt v cizině, oba fenomény zmnožují základní pocit tzv. nezabydlenosti – nezdomácnělosti ve světě, který se objevuje už v jeho prvotině. V textu najdeme postavu Thomase Bernharda, se kterou vypravěč vede dialog. Thomas Bernhard je známý tím, že Rakušané jeho tvorbu příliš neznají i neuznávají, přičemž za hranicemi Rakouska jde o respektovaného autora. Vypravěč románu promlouvá velmi ironicky o Slovensku, slovenské literatuře, slovenské historii a ná­rod­ní identitě. Tyto jeho názory kontrastují s úlohou, kterou má vypravěč v Rakousku plnit – prezentovat slovenskou kulturu.

Další autorovy knihy: Silberputzen (2006), Vlastný životopis zla (2009), Prvá a posledná láska(2013), Letmý sneh (2014), Príbeh ozajského človeka (2014).

Odlišnou linii tématu absentujícího domova naplňují zejména ženské autorky. Zuska Kepplová (1982) je známá jako autorka, která formou kratších prozaických útvarů (povídky, novely) zachycuje intimní zkušenost člověka, který se ocitl mimo domov, který byl vytržen ze svých roz-manitých vazeb, rodinných, šířeji sociálních i jazykových. Jednotlivé příběhy jsou v knize Buchty švabachom propojeny postavami mladých lidí, kteří se vydali do ciziny, nejčastěji za prací či obecně za zkušeností. Literární kritika poměrně často zmiňuje, že se jedná o novodobé nomády, kteří v různých evropských městech (Paříž, Londýn, Helsinky, Budapešť) hledají skrze rezignaci, pocity selhání, smutek – svůj díl štěstí. Druhý díl knihy se odehrává ve středoevropském prostoru a je nazván symbolicky Trianon Delta. Metaforu můžeme zobecnit na pocit selhání, neúspěchu, ale zároveň jde také o slovní hru, protože Kepplová vypráví o vztahu tří lidí. Titul patří na Slovensku sice mezi ty úspěšnější a populárnější, přesto mu můžeme mnohé vytýkat, mimo jiné i nezáměrnou zaměnitelnost jednotlivých postav, jako by chybělo jejich plnohodnotné vykreslení.

O dva roky později navázala Kepplová knihou 57 km od Taškentu (2013), v níž pokračuje v tematizaci života lidí žijících mimo svoji zemi, jen nahlíží na dané téma z druhé strany. Ten­tokrát přijíždějí Vera a Henryk z Ameriky na Slovensko, usazují se v Bratislavě a autorka sleduje zejména jejich odlišné životní postoje. Druhá povídka/novela se odehrává v dnešní Budapešti (i tady je patrná shoda s předchozím textem), kam se vracejí Béla a Zola, ale svoji domovskou zemi nepoznávají, prožívají ji jako neznámou. Příběh se opírá opět o milostný trojúhelník, který doplňuje Srbka, studentka antropologie.

Také pro Svetlanu Žuchovou (1976) je centrálním tématem psychická a sociální adaptace v cizím prostředí. V novele Yesim (2006) podává příběh dcery tureckých přistěhovalců ve Vídni. Autorka vypovídá o traumatu hlavní postavy Yesim, která nikam nepatří, protože vlastní komunita se jí zřekla a Vídeň ji nepřijala ani skrze milenecký vztah s Maxem. Vyprávění se opírá o Yesimin monolog, který je zahlcený, respektive přesycený obrazností, přirovnáními a metaforami, které mají daleko k funkčnosti v textu. Ačkoli tematický potenciál příběhu je nosný, živý i zajímavý.

Další autorčiny knihy: Zlodeji a svedkovia (2011), Obrazy zo života M. (2013).

Ivana Dobrakovová (1982) rozšiřuje dané téma směrem do Francie. V románu Bellevue (2010) vypovídá opět o cestě za prací, odchodu z domova motivovaném získáním jiné zkušenosti. Jedinou zkušeností, která se hlavní postavě Blance dostává, je nepříjemné si uvědomování vlastní identity, která se postupně rozpadá. Blanka přichází jako dobrovolnice do ústavu pro hendikepované. Situace se postupně obrací a postava sama potřebuje pomoc. Sociální a jazykové vazby jsou v příběhu natolik oslabeny, že se stávají katalyzátorem chorého jednání hlavní postavy. Autorce se podařilo zachytit velmi silně rozklad osobnosti, který promítla i do tonality vyprávění skrze vykreslení neklidu, tápání, agre­sivity. Za román Bellevue byla nominována na Anasoft Litera 2011.

Další autorčiny knihy: Prvá smrť v rodine (2009), Toxo (2013).

Rovněž Michaela Rosová (1984) byla za novelu Dandy (2011) nominována na Anasoft litera 2012. Příběh se odehrává v Berlíně, kde se ocitá i personální vy­pra­věčka, která zůstává po celou do­bu vyprávění beze jména. Prá­vě tak i samotný příběh ztrácí pevné obrysy, jako by se postupně rozplýval, chybí mu silný dramatický okamžik a výraznější pointa. Na druhé straně autorka jemně pracuje s tabuizovanými tématy. Novela zcela koresponduje s texty předchozích autorek, Rosová také vypovídá o zkušenosti života daleko za hranicemi domova.

Další autorčiny knihy: Hlava nehlava (2009), Malé Vianoce (2014).

2. Literatura regionů a etnik žijících na území Slovenska

S ohledem na tematizaci jednotlivých slovenských regionů se v minulosti velmi opatrně objevovala literatura jihoslovenského regionu zejména v tvorbě Ladislava Balleka a východoslovenský region v prózách Milana Zelinky. Po roce 2000 se začíná prosazovat spíš urbánní typ literatury jihoslovenského (např. Lajos Gren­del) a východoslovenského regionu (Maroš Krajňak, Milan Zelinka), ale zároveň i obraz romské kultury či košického podsvětí (Víťo Staviarsky, Tomáš Varga, Agda Bavi Pain).

2.1 Slovensko-maďarské pomezí

Slovenský jih přináší zejména hranici s Ma-ďarskem a pro literaturu objevil tento region v 2. polovině 20. století Ladislav Ballek. K jeho poetice má nejblíže zřejmě maďarský autor žijící na Slovensku Péter Hunčík (1951), který je úzce svázán se slovenským i českým kulturním životem (působil jako poradce prezidenta Václava Hav­la v době ČSFR). Slovensky vyšel v roce 2011 jeho román Hraničný prípad (maď. 2008). Hunčík prá­vě tak jako Ballek ve svých prózách přináší pohled na multikulturní a multijazykový prostor, který měnil své hranice podle vnějších společensko-politických okolností.

K městskému prostoru na jihu Slovenska se vrací ve své románové trilogii U nás v New Honte (2002), Kráľ Matej v New Honte (2005), Hromadný hrob pri New Honte (2006) Lajos Grendel (1948), který zastupuje maďarskou literaturu psanou na Slovensku. Z tohoto důvodu jsou i jeho prózy psané maďarsky a do slovenštiny překládány. Fiktivní mě­stečko New Hont utváří identitu člověka determinovaného dějina­mi a prostředím. Na jedné straně toponymum Hont vypovídá o zaostalosti, ale i rozsáhlé tradici, na straně druhé adjektivum New zase evokuje modernost, novost. Románová trilogie zachycuje osudy člověka během 20. století, autor sleduje dopady těchto dějin jak na život Slováků, tak i Maďarů.

2.2 Východoslovenský region

Milan Zelinka (1942) ve svých textech zobrazuje západní i východní Slovensko, přičemž na západním Slovensku se narodil a na východním, kde zakotvil ve známém Papíně, je vnímán jako tzv. pristaš, což je název i jedné z jeho knih. V jeho prózách jsou čtenáři zvyklí na tematizování základních etických hodnot prostého člověka. Zelinka nesentimentálním způsobem, s humorem i nadhledem provází člověka dějinami 20. století. Zejména v románové novele (někdy nahlíženo i volněji jako soubor próz) Teta Anula (2007), která byla ohodnocena literární cenou Anasoft litera 2008, podává formou vzpomínek na dětství a dospívání pohled na rodný kraj západního Slovenska. Je to v pořadí už jeho jedenáctá kniha. Objevuje se v ní dětský vypravěč, čtrnáctiletý chlapec, který povídá nejen o dětství, ale i o dějinách (váleč-né a poválečné období). Ústředním obrazem v knize je teta Anula, skrze kterou autor modeluje v jedné kapitole i její vztah k Židům.

Rovnoměrnější rozložení tématu mezi západní a východní Slovensko je patrné v souboru próz Pristaš (2012), kde se autor prostřednictvím vzpomínek dospělého muže vrací do doby dětství a dospívání. Vzpomínání se už děje z jiného regionu, z východního Slovenska, kde založil rodinu, a poté vzpomíná na dětství na západě Slovenska. První část pamětí je věnována kamarádovi z mládí (forma dopisů), v druhé části píše sestře Kataríně. Pristaš znamená „prišelec“ z jiného kraje Slovenska, který se sžívá s životem na východě.

Další autorova kniha: Príbehy z Karpát (2005).

Maroš Krajňak (1972) tematizuje domovské prostředí Rusínů: slovensko-polsko--zakarpatské trojmezí. Tam je zasazený i příběh mladého muže, který se vrací domů z Bratislavy. Prostor Carpathie (2011) je definovaný slovenskými, polskými a ukrajinskými městeč­ky a vesničkami. Paralelně s nimi buduje i světy méně reálné, jde o alegorické zóny a Zvláštní město, za kterým může pozorný čtenář vidět Svidník. Konflikt v knize plyne ze stře­tu moderního člověka, přicházejícího z městského prostředí Bratislavy, s historickými, kulturními i jazykovými (rusínština) kořeny. Tento svět v kni­ze bolestně mizí.

Další autorovy knihy: Entropia (2012), Informácia (2013).

2.3 Romská kultura

V předrevoluční slovenské literatuře významně chybělo téma romské kultury, romské komunity. Po roce 2000 se objevuje ve dvou odlišných podobách, poprvé jako prózy zobrazující archetypální svět romských vesnic, podruhé jako obraz zločinného podsvětí, zpravidla košického.

Víťo Staviarsky (1960) nahlíží romský svět zcela netradičně skrze pohled zevnitř dané komunity. Debutoval novelou Kivader (2007), v níž nechává velmi jednoduchým jazykem vyprávět romského bubeníka, jehož roli v textu osvětluje až v její poslední kapitole. Jazyk vypravěče velmi zdařile odkazuje k hovorovosti, ale textová struktura je mnohem složitější. Před čtenářem se mozaikovitě otevírá romský svět, který se váže ke kamarádovi Kivaderovi, kterému se jednoho dne ztratí postižený syn Rud­ko. Ze setkání přerostlého chorého dítěte s většinovou společností se rýsuje naléhavá výpověď nejen o romském světě, ale i o tom většinovém. Zatímco romské prostředí i veškerá negativa života Romů nahlíží vypravěč s humorem, tak většinovou společnost prezentuje skrze direktivní uplatňování moci, tedy svévolné násilí.

Staviarského druhý román Kale topanky (2012) byl oceněn literární cenou Anasoft litera. Tematicky navazuje na svůj debut, jen příběh je už mnohem více zalidněn postavami z městského prostředí východního Slovenska. Základní příběhovou osu tvoří osudy mladé krásné dívky Sabiny, kterou prodá otec svému kamarádovi. Vypravěčkou je postava z okraje příbě­hu, starší žena Vrana, která ho posouvá do nesentimentální roviny a otevírá tak skrze své životní zkušenosti i méně veselou rovinu vyprávění. Do jazyka postav se dostává jazyk Košičanů nasycený romskými a maďarskými výrazy.

Další autorova kniha: Záchytka (2008).

Druhou rovinu tvoří texty autorů, kteří se tematicky zaměřují na vykreslení košického i jiného podsvětí z východního Slovenska. Debut Tomáše Vargy (1980) s názvem Grázel (2013) je oproti prózám Staviarského mnohem více přímočarý, opírající se o jednoduchý příběh vztahu mezi otcem (Pišta) a synem (Džimi). Chvílemi v textu prosvítá otcova role zasvětitele, který chce uvést syna do světa dospělosti. Ovšem tento svět dospělých má zcela jiné obrysy, než o jakém sní Džimi. Titul novely se vztahuje k otci, je tedy zřejmé, že jde o temné zasvěcení, kterému se syn, mající ambice studovat na vysoké škole, vzpírá. Autor utváří atmosféru košického podsvětí, která se opírá o svět plný vulgarismů, posilovaný výrazy z romštiny a maďarštiny.

S podobnou tonalitou vyprávění vstoupil do literatury i Agda Bavi Pain (1969), který sám sebe označuje jako tureckého spisovatele se slovenskými koře­ny. Jeho román Koniec sveta (2006) získal Veľkú cenu za východoeurópsku literatúru. Tematicky se vztahuje opět k vykreslení prostředí košické mafie. Hlavní postavou je Robi Kuchta, který byl právě propuštěn z vězení. Podsvětí je nahlíženo s veškerou špínou, která k němu patří: svět prostitutek, násilí, drog. Výrazný je opět jazyk, který vychází ze směsi romštiny, maďarštiny a vý­chod­niarské­ho dialektu. Právě tak bez idealizace nahlíží autor na posta­vy v povídkách More. Love. Čajky. (2014). Jeho texty jsou velmi ponuré, směřují k odhalování především těch temných stránek života člověka.

Budeme-li pokračovat v rovině tematického rozkrývání současné literatury na Slovensku, jako další výrazný směr, patrný ve vývoji slo­venské literatury už od devadesátých let 20. století, je fenomén outsiderství. Naopak specifikem druhé porevoluční dekády se zatím jeví kvantitativně vyšší množství výpovědí o naší nedávné historii. Z hlediska tematicko-žánrového vymezení se jedná o prózy oscilující mezi historickým a společenským románem, které se zaměřují na beletrizaci klíčových dějinných okamžiků, zpravidla od první republiky až do současnosti. Poměrně rozsáhlý objem prozaické produkce nelze žádným způsobem svázat a vtěsnat do uvedených vývojových proudů, z toho důvodu se objevují v článku jako literatura mimo proud. S ohledem na specifické postavení slovenštiny mezi dalšími jazyky, ze kterých se v minulosti i dnes překládá do češtiny, otevírá slovensko-český překlad velmi zajímavé otázky a úvahy, které po rozdělení republiky změnily svůj charakter.

Dokončení příště