VÁCLAV KŘÍČEK kricek@kvkli-cz

Zdeněk Václav Tobolka

zastánce užší verze knihovního zákona · redaktor knihovnických časopisů · předseda Svazu čs. knihovníků · stoupenec vědeckých a administrativních knihoven · první docent knihovědy

Zdeněk Václav Tobolka spatřil světlo světa 21. června 1874 v Poděbradech v rodině vlastenecky orientovaného hostinského. Ve třech letech zemřel Tobolkův otec a matka se i s malým Zdeňkem přestěhovala do Kolína. V Kolíně Tobolka začal studovat na gymnáziu, aby po roce ve studiu pokračoval v Praze v Žitné ulici, kde jeho profesorem byl také Alois Jirásek. V roce 1892 zahájil studium historie, filozofie a bohemistiky na tehdejší Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze. Profesory mu byli Jaroslav Goll, Tomáš G. Masaryk, Josef Gebauer a řada dalších vynikajících osobností. Doba studií pevně zformovala jeho zájem o tři obory: o historii, knihovnictví a politiku. Všechny tři disciplíny ovlivňovaly celý zbytek jeho plodného života a vzájemně se doplňovaly a prolínaly. Studium ukončil v roce 1896 prací o Jiřím z Poděbrad a následně začal učit dějepis a zeměpis na Obchodní akademii v Chrudimi.

Knihovnictví

Tobolka se s knihovnictvím seznámil již během gymnaziálních studií, když v letních měsících zastupoval knihovníka v Cerhovicích. V době vysokoškolských studií pečoval o knihovnu studentského spolku Jungmann a v roce 1897 se s pomocí Jaroslava Golla stal knihovníkem C. k. Veřejné a univerzitní knihovny v Praze, dnešní Národní knihovny. Tobolka si záhy uvědomil význam veřejného a odborného knihovnictví pro rozvoj vzdělanosti moderního národa a jeho uplatnění v Rakousku-Uhersku.

Jeho prvním velkým činem bylo vydávání samostatného českého knihovnického časopisu pod názvem České knihovnictví. Časopis začal vycházet 1. října 1900. Přispěvateli se stali mimo jiné Bořivoj Prusík, Antonín Sova, Václav Tille. Grafikami přispěli Mikoláš Aleš, Zdeňka Braunerová či Jan Preisler. Časopis však po vydání sedmi čísel byl pro malý zájem zastaven. Tobolku tento neúspěch neodradil a společně s Ladislavem Janem Živným začal o knihovnictví informovat v České osvětě, kterou vydával Osvětový svaz a v kterém velký vliv měli Masarykovi realisté, jichž byli oba členy. O vydávání samostatného knihovnického časopisu se znovu pokusil v roce 1920, kdy společně s Josefem Volfem začal vydávat Knihy a knihovny. Bohužel i tento časopis vycházel krátce, ale na jeho stránkách vyšla celá řada zásadních článků, které určovaly rozvoj československého knihovnictví.

Tobolka si na začátku století uvědomil nutnost vydávání národní bibliografie. V letech 1903 až 1914 zpracoval a v České akademii vydal českou národní bibliografii za léta 1902 až 1911. Současně vypracoval návrh pro ministerstvo kultu a vyučování na vydávání Rakouské bibliografie. Návrh předpokládal povinnost knihoven s právem povinného výtisku připravovat a vydávat bibliografie došlé literatury. Celé vydávání měla koordinovat Dvorní knihovna ve Vídni (dnes Rakouská národní knihovna), která měla právo povinného výtisku pro celé Předlitavsko. Tobolkův návrh ministerstvo vzalo na vědomí, ale nikdy nerealizovalo.

V listopadu 1918 Tobolka uveřejnil v týdeníku Česká svoboda rozsáhlou stať Státní vědecké knihovnictví Československé republiky. V článku navrhoval vytvoření soustavy vědeckého knihovnictví, kdy včele měla stát Národní knihovna zřízená z Veřejné a univerzitní knihovny v Praze a doplněna o síť vědeckých knihoven, které měly být nově zřízeny nebo vytvořeny z muzejních knihoven. V následujícím roce 1919 se stal na návrh předsedy prozatímního Národního shromáždění Františka Tomáška ředitelem nově zřízené parlamentní knihovny a také jejím zástupcem v knihovním poradním sboru při Ministerstvu školství a národní osvěty. Proti Tobolkovu členství ve sboru i v čele parlamentní knihovny se zvedl odpor z řad příslušníků státoprávní demokracie pro jeho tzv. „rakušanské“ postoje v době války. Mezi hlavní odpůrce patřili historik Kamil Krofta a knihovníci Antonín Sova a Jan Thon, ale jejich námitky ministr školství nevyslyšel.

Hlavním úkolem sboru bylo připravit návrh knihovnického zákona. Tobolka prosazoval, aby povinnost zřizovat knihovnu měly jen obce mající školu, kdy by současně došlo ke sloučení školní knihovny s obecní. Tento návrh nebyl ostatními členy akceptován a povinnost zřídit knihovnu zákon ukládal všem obcím.  V poradním sboru se diskutoval také vztah mezi obecními a vědeckými knihovnami. Tobolka zastával názor, že zákon nemá vytvářet jednotnou knihovnickou soustavu a problém vědeckých knihoven se má řešit zvlášť, pro což získal ve sboru většinu.

Významné jsou Tobolkovy zásluhy o odborné knihovnické vzdělávání. V roce 1920 se stal externím ředitelem nově založené Státní knihovnické školy v Praze. Škola byla jednoletá a nebyla vysokou školou. Jejím úkolem bylo odborně připravit knihovníky pro všechny typy knihoven a ke studiu se mohli přihlásit i uchazeči bez maturity. Pro potřeby studia Tobolka inicioval vznik učebnice s názvem Československé knihovnictví. Jednalo se o soubor přednášek učitelů Státní knihovnické školy a Tobolka do něj přispěl celou řadou kapitol. V roce 1926 byla škola dočasně uzavřena, aby následně od roku 1928 byla opět obnovena výuka praktického knihovnictví, ale již bez Tobolkovy účasti.

Od roku 1925 se Tobolka snažil převést studium na univerzitní půdu, což se mu podařilo roku 1927, kdy byl habilitován jako soukromý docent knihovědy na tehdejší Filosofické fakultě University Karlovy a byly otevřeny čtyřsemestrální kurzy knihovědy, jichž se stal vedoucím. Knihovnické kurzy připravily až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939 celkem 376 absolventů, kteří u nás představovali první univerzitně vzdělanou knihovnickou generaci. Po skončení války byly kurzy opět obnoveny, ale po komunistickém převratu definitivně zanikly. Mezi absolventy najdeme celou řadu předních českých knihovníků a knihovědců. Za všechny jmenujme Jaroslava Drtinu, Františka Horáka, Emu Urbánkovou, Bedříšku Wižďálkovou, Bohumíra Lifku, Jaroslava Kunce, Pravoslava Kneidla a další.

V souvislosti se Zdeňkem Tobolkou je nutné také připomenout jeho účast v knihovnickém spolkovém životě. V roce 1919 stál u zrodu Spolku československých knihovníků, jehož se stal v roce 1925 předsedou. Na mezinárodním poli se mu podařilo v roce 1926 v Praze zorganizovat Mezinárodní knihovnický kongres. V následujícím roce se Spolek československých knihovníků  stal jedním ze zakladatelů mezinárodní federace knihovnických spolků IFLA a Tobolka se stal československým zástupcem ve vedení. Bohužel v roce 1928 došlo uvnitř spolku ke konfliktu ohledně spolkového hospodaření. Výsledkem sporu byl odchod Tobolky a jeho příznivců ze spolku. V roce 1930 založil společně s dalšími knihovníky a knihofily Československou knihovědnou společnost, která začala vydávat časopis Slovanská knihověda.

Asi nejvýznamnějším Tobolkovým počinem bylo zahájení vydávání knihopisu prvotisků a starých tisků. Na jeho popud vydalo v roce 1923 Ministerstvo školství a národní osvěty rozhodnutí o zřízení Komise pro knihopisný soupis československých tisků až do konce XVIII. století. Pod předsednictvím Zdeňka Tobolky začalo vznikat jedno z největších děl české retrospektivní bibliografie Knihopis československých (českých a slovenských) tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. První díl, který vyšel v roce 1925, obsahoval 31 záznamů prvotisků vytištěných v českém jazyce. Dalších deset let trvalo, než komise přikročila k vydávání  druhého dílu v sešitech. Tobolka redigoval vydávání Knihopisu až do roku 1949, kdy štafetu převzal František Horák a později Bedřiška Wižďálková.

Vedle knihopisu začal Tobolka v roce 1926 vydávat faksimile starých tisků v edici, jež nesla jméno Monumenta Bohemie typographica. Vyšlo celkem jedenáct dílů, mezi nimiž lze nalézt Chelčického Sieť viery pravé z roku 1521 nebo utrakvistický překlad Voraginova Passionálu všech svatých z roku 1495. Z Tobolkových knih zabývajících se dějinami knihy a knihoven je nutné zmínit Dějiny československého tisku v době nejstarší vydané v roce 1930, Kniha, její vznik, vývoj a rozbor z roku 1950 a posmrtně vydané dílo Národní a univerzitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj z roku 1959.

Politika a historie

K úplnému Tobolkovu obrazu je třeba se ještě stručně zmínit o jeho politické a historické činnosti. Na poli historie je Tobolka pokládán za zakladatele historické práce o současných dějinách. Důvodem jsou jeho historická díla věnovaná dějinám české politiky od 2. poloviny 19. století do jeho současnosti. Ze všech asi nejvíce vynikají edice politických spisů Karla Havlíčka Borovského, dvoudílný Deník MUDr. Edvarda Grégra a edice dokumentů k politické činnosti Josefa Kaizla Z mého života. Monumentální je encyklopedické dílo nazvané Česká politika vycházející v Laichtrově nakladatelství v letech 1906 až 1913 a čtyřdílné kompendium Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do dnešní doby, které vycházelo v letech 1932–1937. Do oblasti lexikografie se Tobolka významně zapsal jako přispěvatel do Ottova slovníku naučného a Ottova slovníku naučného nové doby, ale především redakcí Masarykova slovníku naučného z let 1925–1933.

Tobolka se od studentských let angažoval v politice, což byl nepochybně vliv Tomáše Garrigua Masaryka. Politickou dráhu zahájil v jeho České lidové straně (tzv. realisté), kde patřil k mladé generaci sdružené okolo revue Přehled. Měl významný podíl na zakládání a organizaci strany. V roce 1905 se jeho skupina dostala do konfliktu se starší generací okolo Jana Herbena. Masaryk po krátkém váhání upřednostnil Herbenovu skupinu, což vedlo k odchodu Tobolky a jeho druhů ze strany a jejich vstupu do Národní strany svobodomyslné (tzv. mladočeši).

U mladočechů Tobolka posílil proud vedený Karlem Kramářem. V této době navázal úzké přátelství s Aloisem Rašínem, s ním spolupracoval na vzniku Pražské akciové tiskárny, která převzala od rodiny Grégrů vydávání Národních listů. V roce 1911 se stal poslancem říšské rady a mandát zastával až do rozpadu monarchie. Tobolkův politický význam vzrostl po zatčení Karla Kramáře a Aloise Rašína, kdy se stal jedním z představitelů mladočeské strany. Byl stoupencem aktivistické politiky vůči Rakousku-Uhersku. Nevěřil v jeho rozpad a spolu s dalšími se zaměřil na uhájení národních pozic dosažených v předchozích letech v monarchii, na zmírňování důsledků vojenské diktatury arcivévody Bedřicha a na záchranu uvězněných a k trestu smrti odsouzených politiků Kramáře a Rašína. V roce 1916 založil společně s Antonínem Švehlou a Bohumírem Šmeralem Český svaz, který sdružoval a koordinoval českou politiku. Zástupcem mladočechů v Českém svazu byl až do srpna 1917, kdy stranu do svých rukou převzali amnestovaní Kramář s Rašínem. V této době také skočilo přátelství s Aloisem Rašínem a Tobolka společně s dalšími poslanci se stal nepohodlnou osobou ve straně. Na podzim roku 1918 Kramář Tobolku a jeho kolegy ze strany definitivně vytlačuje. V dobovém tisku byli osočeni z „rakušáctví“ a probíhaly snahy zcela je vytlačit z veřejného a společenského života, avšak v prosinci 1918 byl Tobolka s dalšími mladočeskými poslanci přijat do Československé sociálně demokratické strany. V sociální demokracii nezastával žádné významné politické funkce, ale patřil k předním stranickým intelektuálům, kteří ovlivňovali ducha strany. V této době se opět sblížil s T. G. Masarykem. Po takzvaném sloučení sociální demokracie s KSČ v roce 1948 se stal členem KSČ. Zemřel 5. listopadu 1951 v Praze.

Použitá literatura:

CEJPEK, Jiří; HLAVÁČEK, Ivan; KNEIDL, Pravoslav. Dějiny knihoven a knihovnictví: v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. Praha: Karolinum, 1998. 192 s. ISBN 80-7184-163-3.

CHADIMOVÁ, Jana. Zdeněk Václav Tobolka. Ikaros [online]. 2005, roč. 9, č. 10 [cit. 2018-01-09]. Dostupný na: http://ikaros.cz/node/2028. URN-NBN:cz-ik2028. ISSN 1212-5075.

JIRKALOVÁ, Hana. Vzpomínky na Z. V. Tobolku. Čtenář. 1991, roč. 43, č. 3, s. 76-78.

ŠPÉT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka a jeho „České knihovnictví“. Národní knihovna. 1994, roč. 5, č. 3-4, s. 219–233.

ŠPÉT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka. Česká bibliografie. 1977, sv. 14, s. 215–261.

TOBOLKA, Zdeněk Václav. Můj deník z první světové války. Editor Martin KUČERA. Praha: Karolinum, 2008, 557 s. Prameny k dějinám českého myšlení, 9. ISBN 978-80-246-1283-6.