Ptal se JIŘÍ TRÁVNÍČEK JiriTravnicek@seznam.cz

Grzegorz Nieć je knižním entuziastou, ba přímo knižním epikurejcem. Nadto člověkem velmi rozšafným, majitelem obrovské knihovny, čítající 20 000 svazků. Sleduje vše kolem knih. Nedávno mu vyšla kniha o polském trhu antikvariátním. Čím dál více se namáčí i do českých témat. Co už víc by mělo být důvodem k rozhovoru? Mnohé z těchto tematických okruhů a problémů korespondují i se situací u nás.

Úvodem jedna dekonspirace. Nebudu tajit před čtenáři, že si tykáme. A teď už hned k věci. Jak se ti – coby člověku, který na toto téma nedávno napsal tlustou knihu – jeví situace polského druhotného knižního trhu, antikvariátů?

Nejvhodnější  by byla odpověď, že polský antikvariátní trh s knihami, protože ten mě zajímá nejvíc, existuje a funguje, přičemž jeho kvalita, to je trochu problém. Těžko ho odejmout kontextu místa a času. Situace se utváří velmi různě, pokud jde o jednotlivé segmenty tohoto trhu. Rozdíly jsou velmi zásadní.

Co těmito segmenty myslíš? A jaké rozdíly? 

Ty segmenty jsou tři. První tvoří vzácné tisky. Ten je nejstabilnější a také z něj plynou největší peníze. Jeho klienty jsou vesměs bibliofilové a sběratelé, tedy ti, kdo jsou ochotni zaplatit za hledanou knihu nebo nějaký tisk vysokou cenu. Druhý segment, to je trh s knihami, které už jsou mimo knižní trh, tedy s knihami momentálně nedostupnými. Přitom zde nezůstávají bez vlivu nová vydání, reprinty, digitalizace. Vědci, kteří si kdysi léta a léta vytvářeli své knihovny, se dnes spokojují se všeobecně dostupnými zdroji internetovými, ať už jde o starší publikace, nebo novější. Kdysi prosperující antikvariáty se stěhují z „dobrých adres“ na okraje měst; často rezignují na tradiční prodej a přesouvají se na internet. Přitom k danému procesu dochází všude, nejenom v Polsku, ale u nás doznává již znepokojujících rozměrů. Třetím segmentem je obchodování s levnými knihami. Velmi oblíbené jsou aukční služby, především na portálu allegro.pl. Obrovská nabídka a hluboké změny ve čtenářských preferencích způsobily, že značná část nabídky knižních titulů se prodává za velmi nízké, dokonce snad až za symbolické ceny.

Pojďme k vzácným tiskům. Co teď letí?

Setrvačnost si uchovává tematika vlastenecká a národní, která zasahuje období, kdy Polsko bylo rozděleleno (zábory), meziválečné Druhé republiky, jakož i období obou světových válek. Důležitým tématem jsou pro Poláky tzv. kresy, čili území, které jsme po druhé světové válce ztratili, včetně pro polskou kulturu nesmírně důležitých měst jako Lvov či Vilno. Dále se velké pozornosti těší regionální věci, hory a moře, judaika, masonika nebo sbírky zajímavé z nějakého formálního důvodu – vazba, literatura pro děti a mládež, letáky, plakáty.

To vše, jestli dobře rozumím, jsou záležitosti setrvalé, tedy takové, jež působí po nějakou dobu. Existuje nějaký hit, který dříve nebyl?

Avantgardní tisky. Tady se ale polští sběratelé ocitají v nerovné válce se sběrateli západními, kteří rovněž věnují pozornost středoevropské avantgardě, tedy zhruba období dvacátých až třicátých let minulého století.

A jak je to s geografií druhotného trhu? Velká města, tedy Varšava, Krakov... a pak už nic?

Ano, jde o několik firem soustředěných hlavně do těchto dvou měst. Nejhodnotnější věci se prodávají na antikvariátních aukcích, které se konají v těchto dvou městech několikrát do roka. Jednu ale organizuje také antikvariát v Bydgošti. Nutno však říci, že Varšava a Krakov vždy na bibliofilském trhu dominovaly. Ještě na přelomu století se aukce organizovaly i v jiných městech, ale postupně to v nich ustalo...

Jak se na tom všem podílela druhá světová válka? Někde jsem četl, že během ní byly zničeny snad až dvě třetiny polských knih ve veřejných institucích.

Ano, zásoby starých knih u nás v důsledku druhé světové války nejsou příliš velké, na rozdíl od Západu i České republiky. Kromě toho dost podstatnou vadu představuje nízký stupeň organizace daných kruhů – antikvariátníků a bibliofilů. To dost podstatně brzdí rozvoj trhu. Nezavádějí se nové formy, sběratelská témata, je tu nedostatek odborné literatury. To vše způsobuje, že se zmenšuje množství vyhledávávaných objektů na trhu... a stále zůstávají nevyužité zásoby dalších objektů, stejně zajímavých a atraktivních. Tady se naskýtá příležitost i pro jiná místa, než je Varšava a Krakov.

Zaznamenáváš v poslední době nějaký inovační pohyb, oživení?

Nepochybně inovační povahu má činnost některých badatelů a aktikvářů, a to pokud jde o jejich prezentaci sortimentu i způsob jeho zpracování. Jak jsem výše zmínil zájem o avantgardu, tak např. Piotr Rypson z Národního muzea ve Varšavě vydal knihu na dané téma, poté druhou, vyšla i anglická verze. A polští a zahraniční sběratelé se začali zajímat o avantgardní tisky. Nejdražší polský tisk 20. století je nevelká brožurka o rozsahu 23 stran – Katalog výstavy nového umění ve Vilně z roku 1923, který se prodal za 130 000 zlotých (pozn. aut.: asi 780 000 korun). Je vidět, jak se třeba posouvá hodnota a umělecká cena plakátu. V současné době už tvoří zcela samostatnou oblast sběratelství. V poslední době se v rámci programu Partnerství pro knihu, organizavaného Instytutem Książki, distribuovalo hodně peněz, přičemž knihkupci mohou peníze dát na modernizaci svých prostor, školení atd.

Takže se dostáváme ke knižnímu trhu. Jak podle tebe vypadá v současnosti ten polský? Zanikají prodejní místa na malých městech, tedy mimo Varšavu a Krakov?

Knih je mnoho, možná až příliš mnoho, třebaže vydavatelé neustále tlučou na poplach. Ceny knih se rychle mění. Nabídka levných knih je podle mého mínění mnohem širší než v České republice, zejména pokud jde o odbornou literaturu. V rámci plánované reformy má být vypracovaný žebříček odborných a vědeckých nakladatelství, který bude mít vliv na parametrizaci. Největší problém ale vidím v počtu kamenných knihkupectví, která mizí z veřejného prostoru. Například v mém městě Krakově, které má 800 tisíc obyvatel a 180 tisíc studentů, bylo ještě před několika lety na území starého města velké množství knihkupectví a antikvariátů. Dnes jich zůstalo jen několik. Na samotném Hlavním náměstí jich kdysi fungovalo pět, dnes se jen zázrakem podařilo zachránit jedno. O nic lépe se nevede ani jiným městům – Poznani, Vratislavi. Jistou výjimku dnes představují Lodž a Katovice, kde probíhají programy na revitalizaci městských center, přičemž knihkupci jsou v rámci těchto programů podporováni. Knihkupcům a vydavatelům se už podvakrát nepodařilo protlačit zákon o pevné ceně knihy. Názory uvnitř „knižní obce“ se zde dost rozcházely.

A co si o tom zákonu myslíš ty? Jsi spíš pro, nebo proti? Když se podíváme na situaci v Evropě, tak je v této věci dost rozdělená...

Té diskuse jsem se zúčastnil a byl jsem rozhodně proti, především proto, že by ten zákon zasáhl intenzivního nabyvatele, tedy takové kupce knih, jako jsme my. Průměrný kupující ve Francii nebo v Německu, kde zákon o pevné ceně knih platí, je přece jen bohatší než kupci knih u nás. Taky nevěřím, že knihkupci a vydavatelé dají peníze, které díky tomuto zákonu získají, na podporu literatury a že knihy někdy zlevní. To je utopie. Mám také pochyby, pokud jde jak o účinnost této regulace, tak o možnosti jejího vymáhání. Každopádně však pociťuji potřebu nějaké komplexní regulace týkající se knih a čtenářstva, která umožní optimalizovat a koordinovat jednotlivé činnosti v této oblasti. Mám za to, že by místní samosprávy měly mít povinnost starat se o to, aby kniha byla přítomna ve veřejném prostoru. Třeba by to mohlo být nějak svázáno s prodejem alkoholu, což myslím zcela vážně.

A jak by to mělo vypadat?

V Polsku i u vás pijeme hodně; veřejný prostor je plný míst, kde se dá alkohol koupit a vypít. Sám se alkoholu neštítím, ale domnívám se, že je ho kolem nás příliš, že jsme dokonce podněcováni ke stále častějšímu pití, což s sebou přece nese negativní společenské důsledky. Účast v kultuře může tyto negativní důsledky omezovat, vytvářet příležitosti k tomu, abychom volný čas trávili bez alkoholu. Pokud dá město povolení k prodeji alkoholu, mělo by rovněž proporčně budovat a posilovat kulturní instituce, tedy i knihkupectví. Je to snad logické.

Několikrát jsi mluvil o tom, dokonce veřejně, že v Polsku jaksi nefunguje knižní trh s akademickými či odbornými knihami. Proč? Čeho se mu nedostává?

Funguje, dokonce intenzivně. Problém však je kvalita poskytovaných služeb a především – distribuce. Vydavatelství v této oblasti je mnoho, ale důležitých je jen několik. Specifickou kategorií jsou univerzitní vydavatelství. V této oblasti se ziskem – tedy symbolickým – stává samo vydání knížky, odtud plynou problémy s rozšiřováním, dokonce patologické. I vám je toto známo. Zde bych rovněž viděl potřebu státní ingerence. Jednou věcí je kontrola financovaných vydavatelských projektů, druhou je ochrana zájmů autorů, třetí – vytvoření celostátní knihkupecké sítě. Budování takovéto sítě by se měly zúčastnit místní samosprávy, vysoké školy, ale i samotná vydavatelství. Komerční knihkupci nejsou s to obratně a efektivně tento segment obsloužit, a to z příčin zcela zjevných – vychází velké množství titulů v malých nákladech.

Dokončení příště

Grzegorz Nieć – profesor krakovské Pedagogické univerzity; vystudoval polonistiku na Jagellonské univerzitě. Svou hlavní profesí je bibliologem. Zabývá se současným knižním trhem, dějinami kultury, literatury i knihy, bibliofilstvím; jeho zájmy zasahují i do historických témat 19. století (Halič, tzv. znovuzískané země, vzpomínky a cestopisy). Napsal objemnou monografii o polských antikvariátech (Wtórny rynek książki w Polsce. Instytucje, asortyment, uczestnicy; 2016). Je činný i jako editor.