Vybrala: VLADIMÍRA ŠVORCOVÁ

V roce 1966 se režim v tehdejším Československu mírně uvolňoval, což je znát i na obsahu XVIII. ročníku Čtenáře. Dočteme se nejen o zkušenostech z knihoven v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a NDR, ale i ve Francii, USA, Švédsku, Holandsku, Velké Británii. Potěšil mě příspěvek tehdejšího pracovníka kladenské knihovny a člena redakční rady Čtenáře Iva Domanského o knihách a knihovnách v Istanbulu. Proč byly tehdy podlahy nových amerických a kanadských knihoven pokryty většinou koberci se můžete dočíst v čísle 9 v příspěvku Aloise Těšitele Koberce v knihovnách.

V čísle 11 najdeme obsáhlou informaci o Mezinárodním symposiu o knihovnách ve velkých městech. Zorganizovala jej na podzim 1966 Městská knihovna v Praze ve spolupráci s Ústřední knihovnickou radou a sekcí veřejných knihoven světové organizace IFLA. Velkou zásluhu na uspořádání akce měl tehdejší ředitel pražské městské knihovny Rudolf Málek, který usiloval o navázání mezinárodních kontaktů. Kromě českých a slovenských knihovníků se sympozia zúčastnilo 65 zástupců veřejných městských knihoven z 19 evropských států.

Bibliografy potěší článek Jiřího Kábrta o první československé bibliografické konferenci, jejíž kulaté výročí si knihovníci připomínali v  roce 2016. Miroslav Nádvorník připomněl článkem Státní vědecká knihovna v Olomouci tentokrát trochu jinak 400. výročí olomoucké knihovny. Duchcovský zámecký knihovník Casanova je námětem příspěvku Jana Horáka.

Na otázku, proč píší tak, jak píší, odpovídají například Ladislav Fuks, Václav Kaplický, Josef Toman, Jan Weiss. Z odpovědi Jana Weisse je naše ukázka: „…Myslím, že u každého člověka, nejen u autora, je v životě určité období, kdy žije jaksi nejintenzívněji, období, které ho nejhlouběji poznamenává pro všechna příští léta. U mne to kupodivu nebyla válka – první světová válka, kterou jsem prošel jako voják a zajatec – ač i ta zanechala v mé práci silné stopy – ale mé dětství v rodném krkonošském kraji, svět pohádek a dobrých i nedobrých, ale vždy svérázných lidí a lidiček. Zde se vždy najde nějaký kořínek, z něhož vyrůstá má fantazie. Lidičky z kraje mého dětství, figurky často groteskní, směšné, podivínské i kruté, jak je vnímaly zvědavé klukovské oči, způsobili, že mne už navždy zajímaly všechny lidské podivnůstky.“

WEISS, Jan: Proč píši tak jak píši.

Čtenář, 1966, roč. 18, č. 10, s. 328.