Čtenář je solidní jistota. Něco jako dieselová lokomotiva, která vás spolehlivě doveze tam, kam potřebujete. Není sice nejrychlejší, už něco pamatuje, ale zato staví téměř v každé obci. Tradiconalisté si podle ní nařídí hodinky, takže nám připomíná, proč tu vlastně jsme a že je v tom určitý rytmus a pravidelnost. Sem tam za ní připojí salónní vůz, to když se vyjede na nějakou knihovnickou konferenci nebo na návštěvu do nějaké zahraniční knihovny. Ale většinou zůstává v bezpečí zemských hranic. Je laskavá, protože pohled na ni uklidňuje. Někdy až moc konejšivě. A co mě fascinuje, je obrovská vůle strojvedoucího udržet celý vlak na koleji, takže vždycky, když jede kolem, sundávám klobouk.

TOMÁŠ KUBÍČEK, Moravská zemská knihovna

Ideální knihovnický časopis je v současnosti fikce, máme-li na mysli obsah. Protože není a nemůže být jeden jediný titul vyhovující všem účelům, které specializované časopisectví má plnit. A také čtenářstvo je různě zaměřeno. Vychází-li v současnosti v republice přes dvacet různých titulů [Knihovnická (a příbuzná) periodika ČR a SR — IPK - informace pro knihovny (nkp.cz)] se vztahem ke knihám, knihovnictví a informačním studiím, znamená to, že mají různé tváře, publikační pravidla… Od časopisů vědeckých, odborných, popularizačních po komunitní, propojující regionální knihovnickou a spřízněnou společnost čtenářů. Přitom dnes už nezáleží moc na formě (tisk/elektronický formát). Otázka by měla znít: jaký by měl být ideální redaktor knihovnického časopisu? A jednoduchá odpověď by byla: Ideální redaktor jakéhokoli časopisu by měl mít povahu otroka uvyklého diktátu uzávěrky, stresu z nesplněných autorských slibů, měl by umět odmítat příspěvky špatné a vyhledávat příspěvky lepší, měl by být inteligentní a vzdělaný (nejen v oboru, ale i v oborech jiných), měl by být duchovně svobodný. Prostě takový svobodný otrok. A to redaktor Čtenáře, domnívám se, je.

Tento měsíčník pro knihovny je z oborových časopisů, které znám, tematicky nejrozkročenější. Není v něm stopa staromilské zapšklosti, akcentuje vývoj a trendy, přitom nekašle na povědomí o minulosti. Vychází už dlouho a odchylka od tohoto obrazu knihovnictví „napříč“ by byla chyba. Pro české knihovníky je to časopis – „handbuch“. Anebo, když odmyslím liturgický smysl, je to takový breviář. Maminka měla v knihovně knížku z roku 1964, která se jmenovala Breviář půvabu, obsahovala kosmetické rady. Čtenář je breviář půvabu knihovnictví.

MARTIN SEKERA, Knihovna Národního muzea