ALEŠ BROŽEK brozek@svkul.cz

Začátkem letošního roku mi došla smutná zpráva, že v nedožitých 73 letech zemřela PhDr. Jana Radová.

Narodila se 5. 5. 1950 v Praze do knihovnické rodiny. Jejím otcem byl Jan Blízek, který pracoval v Národní knihovně v letech 1929 až 1973, naposledy jako vedoucí oddělení časopisů. Po maturitě, kterou složila v roce 1968 na střední všeobecně vzdělávací škole, studovala knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1973 získala titul promovaný knihovník, o dva roky později byla promována na doktorku filozofie, když obhájila disertaci nazvanou Veřejná a universitní knihovna v Praze za správy dr. Jaromíra Boreckého (1919–1930).

O práci v tehdejší Státní knihovně ČSSR měla zájem ještě před dokončením vysokoškolských studií, a tak o letních prázdninách pracovala jako brigádnice v oddělení popisu a v oddělení časopisů. V srpnu 1973 nastoupila do Státní knihovny ČSR na trvalý pracovní poměr. Zpočátku působila jako odborná asistentka v sektoru bibliografie a informací. Později jako bibliografka zpracovala dvě ročenky Československé disertace a průběžně redigovala Bibliografický katalog ČSSR – České hudebniny.

Brzy se vyprofilovala jako odbornice, která si uvědomovala výhody automatizovaného zpracování národních bibliografií. V roce 1980 ji požádala Matica slovenská v Martině, aby posoudila návrh projektu počítačového zpracování Slovenské národní bibliografie, a v roce 1982 se zapojila do přípravy automatizovaného zpracování České knižní národní bibliografie. Díky svým organizačním schopnostem se v prosinci 1983 stala vedoucí oddělení národní knižní bibliografie a bibliografie speciálních tisků. V červenci 1989 byla jmenována ředitelkou sektoru bibliografie a informací. Po zrušení sektorů v dubnu 1990 byla pověřena řízením odboru národní bibliografie a katalogizace a v srpnu 1990 byla jmenována jeho ředitelkou. Z této funkce byla odvolána v únoru 1994 a převedena do odboru správy a ochrany fondů. V něm pracovala necelé dva týdny a pak odešla do Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu v Praze (od roku 2004 nesoucí název Národní informační a poradenské středisko pro kulturu – NIPOS). V něm vedla do února 2022 Centrum informací o kultuře (dnešní Centrum informací a statistik kultury).

Zpráva o její smrti mne překvapila, protože jsem ji měl stále v paměti jako usměvavou ženu, na níž nebyla vidět přibývající léta. Byl jsem jí zavázán, protože mi s nebývalou ochotou umožnila využívat stánek NIPOS na každoročních knižních veletrzích Svět knihy k prezentaci publikací vydávaných naší knihovnou. Bylo to poté, kdy si SDRUK v rámci úspor přestalo pronajímat od organizátorů pražského veletrhu výstavní plochu. Věřím, že tato vzpomínka i medailonek Jany Radové, který jsem nedávno dokončil pro databázi Slovník českých knihovníků, bude chápána jako mé poděkování za její vstřícnost a přátelské vystupování.