Časopis Čtenář ve velké míře odpovídá mé představě knihovnického časopisu. Formát je vhodný akorát do kabelky a často jej čtu v městské dopravě. Zajímá mě inspirace z dalších knihoven, co kde pořádají a co se osvědčilo, nebo naopak do čeho se raději nepouštět. Inspirace ze zahraničních stáží jsou také velmi zajímavé. Seriál „Audioknižní průvodce“ od Kláry Smolíkové a Lukáše Vavrečky mi rozšířil obzory z oblasti zvukových nosičů a vybízel k nákupu těch ověřených titulů do fondu... Příloha „Děckaři děckařům“ je také plná nápadů a informací, tu také jako knihovnice z malé knihovny sleduji bedlivě.  

Jak jsem uvedla v odpovědi výše, obsah hodnotím kladně a jsem ráda, že časopis vychází. Dá se z něj čerpat kdykoli a zpětně se vracím i ke starším číslům, která se hodí mít při ruce. 

ALENA WACHTLOVÁ, Místní knihovna v Praze-Dolních Chabrech

Zajímavý, různorodý, inspirativní, na vysoké odborné úrovni, psaný dobrou, neúřední češtinou, ale i s pěknou grafikou… Určitě by se těch přívlastků dalo vyjmenovat ještě více. Snad ale stačí, když to bude časopis, po kterém rádi sáhnou knihovníci a knihovnice z nejrůznějších typů knihoven a do kterého budou mít chuť přispět občas i nějakým svým vlastním článkem. Měl by být prostorem pro diskuzi, sdílení zkušeností, měl by občas nahlédnout přes hranice naší země a možná i přes hranice knihovnického oboru. Ostatně, myslím si, že tohle všechno Čtenář dělá a že jeho redakce a redakční rada o takový ideál usilují.

Jednou z prvních položek v mé osobní bibliografii je článek z roku 1996 publikovaný v 10. čísle 48. ročníku Čtenáře. Tehdy jsem s jistými rozpaky poslal do redakce příspěvek, ve kterém jsem se chtěl podělit o svůj názor, jak moderněji, s využitím hypertextového softwaru, pracovat s daty uloženými v bibliografických databázích v tehdy již dosluhujícím systému CDS/ISIS. Článek vyšel, a i když se brzy ukázalo, že můj navrhovaný postup mířil spíše do slepé uličky a bibliografická data většinou skončila v standardních knihovních systémech, přesto je to jistý doklad toho, jak se v počátcích automatizace knihovnických procesů u nás uvažovalo. A tohle je také jedna z funkcí, jakou by knihovnický časopis měl podle mého soudu mít.

Zhruba o dva roky později jsem začal s redakcí Čtenáře spolupracovat pravidelně a vzpomínám si na slova tehdejší šéfredaktorky Hany Jirkalové, abych zprávy ze služebních cest – myšleno hlavně do zahraničních knihoven – nezapomněl posílat také jim do redakce. A zase – i když to znamenalo dělat si při návštěvách knihoven víc poznámek, než by bylo jinak asi nutné, rád jsem tuhle prosbu plnil a věřím, že i to mělo nějaký smysl. Když jsem se po čase stal členem redakční rady časopisu a měl jsem možnost vidět věci z druhé strany, poznal jsem, jak je dobré mít „v šuplíku“ nejen nějaké texty do zásoby, ale také kontakty na externí spolupracovníky. Jestliže se teď časopis dožívá pětasedmdesátého výročí, věřím tomu, že je to i díky takovéto neformální komunitě, ve které se přelévají role knihovníků, čtenářů a autorů.

JIŘÍ MIKA, 2012–2017 ředitel SVK v Kladně, vydavatele časopisu; v knihovně pracoval od roku 1997