MILAN VALDEN Milan.Valden@nkp.cz

Helena Šlesingerová, současná ředitelka Knihovny města Plzně, je také literární autorkou a organizátorkou literárního života v plzeňském regionu, a proto jsme ji požádali o rozhovor do této rubriky. 

Helena Šlesingerová (* 1963) je absolventkou Pedagogické fakulty v Plzni a B.I.B.S., a. s. – vysoké školy strategického řízení v Brně. Od roku 1986 pracuje v Knihovně města Plzně; v letech 1992–2009 zde působila jako vedoucí Ústřední knihovny pro děti a mládež, od roku 2010 vykonává funkci ředitelky. Prostřednictvím Kruhu přátel knižní kultury (od roku 1992) a spolku Pro libris (od roku 1998), kterým poskytuje knihovna zázemí, se dlouhodobě zabývá podporou regionálního literárního dění. Od roku 1991 vede Ason-klub, literární klub mladých a nezavedených autorů západních Čech. Od roku 2002 se jako redaktorka podílí na vydávání měsíčníku PLŽ – Plzeňský literární život. Je členkou Obce spisovatelů ČR (od roku 1990) a Střediska západočeských spisovatelů v Plzni (také od roku 1990) a předsedkyní odborné sekce Klub dětských knihoven SKIP ČR. V minulosti externě redigovala literární stránku víkendové přílohy Plzeňského deníku (1993–1994), připravovala rubriku „Tip na knihu“ v Českém rozhlase Plzeň (1997–1998) a spolupracovala na rubrice „5 x 5“ literární revue Grand Biblio (2008–2011). Na katedře filozofie Filozofické fakulty ZČU v Plzni externě vyučovala předměty Tvůrčí psaní (1996), Člověk, umění, svět literatury (1997), Kreativita (1998) a Bibliopedagogika (2009–2014). Působí jako lektorka v oblasti tvůrčího psaní, práce s poezií a práce s dětmi a mládeží v knihovnách, organizátorka literárních večerů a akcí a rovněž jako porotce regionálních literárních soutěží. Psala básně, nyní píše drobnou publicistiku. Vydala básnické sbírky Plavení hříbátek (Západočeské nakladatelství, 1987) a Velbloud v kupce sena (Bakalář, 1993) a její tvorba je zastoupena v řadě sborníků.

Jak jste se dostala ke knihám, knihovnictví a do knihovny?

Víte, že vlastně vůbec nevím? Pamatuji si první návštěvu divadla. Byly mi čtyři, seděla jsem v hledišti s obřím očekáváním. A pak jsem byla z Míčka Flíčka trochu zklamaná. Na první knížku si ale nevzpomínám. A ani ve snu by mě nenapadlo stát se knihovnicí. Na otázku, čím jednou budu, jsem v šesti letech odpovídala, že spisovatelkou, v patnácti, že spisovatelkou a učitelkou literatury. Po maturitě mě ale na vysněnou aprobaci český jazyk-výtvarná výchova nevzali… Při studiu jiného oboru jsem sama sebe přesvědčila, že nikdy, nikdy nepůjdu učit. Ve třiadvaceti jsem věděla, že budu spisovatelkou a redaktorkou beletrie. Na volné místo v Západočeském nakladatelství však radši vybrali zkušenějšího Zdeňka Šmída. Byl květen 1986, na schůzi pobočky Svazu spisovatelů mi sousedka pošeptala, že na knihovně visí inzerát... Jak se praví ve známé filmové pohádce: Tvůj osud tě nemine…

Byla jste už v dětství čtenářkou? A potom za studií a dál? Měli na vás v této oblasti vliv třeba rodiče nebo učitelé?

Dodnes mám schovaný obrázek s pochvalou od paní učitelky z první třídy za to, „že už umím dobře číst“. Jinak jsem, myslím, byla běžnou čtenářkou. Číst knížky bylo normální. Rodiče byli normální čtenáři a jako tehdy snad všichni i členy Klubu čtenářů Odeon. Na češtináře jsem ale měla víc než štěstí, zvlášť na gymnáziu mě pan profesor Lašek tak nějak adoptoval. Je mu už přes devadesát, pořád jsme v kontaktu a opravdu ho oslovuji tatínku.

Působila jste v knihovně pro děti a mládež. Jak a proč je čtení knih pro děti důležité a v čem je nezastupitelné?

Asi nemusím nikoho přesvědčovat, že čtení a psaní rukou má zásadní vliv na rozvoj osobnosti dítěte, tedy na rozvoj inteligence, emocí, slovní zásoby, fantazie… Kdo dobře čte, zpravidla se i dobře učí a v životě je pak úspěšný. Při své práci jsem narazila na mladé, kteří když četli: Do pokoje vstoupila dívka…, nedokázali si nic konkrétního představit. Čtení je důležité i pro společné sdílení. Plzeňská básnířka Jiřina Fuchsová kdysi emigrovala do Los Angeles, a když se po revoluci mohla vrátit, říkala: Neumíte si představit, jaké je to žít mezi lidmi, kteří nečetli Babičku. Myslela to samozřejmě obrazně. Byla by smutná, kdyby věděla, že my si to už představit umíme…

Na Západočeské univerzitě v Plzni jste několik let vyučovala předmět Bibliopedagogika…

Bibliopedagogika byla v rozvrhu studijního programu Knihovnictví a informační služby, který plzeňská filozofická fakulta otevřela v polovině 90. let a potom při redukci počtu humanitních oborů v roce 2014 bohužel zrušila. Třináct dvouhodin – na tak široký obsah zoufale málo! – mělo podobnou náplň jako v Praze nebo v Brně. Na mé hodiny chodili i příslušníci městské policie, co se tam vzdělávali externě. Ti byli ze všech studentů nejpilnější a na zápočtový test dorazili ve slavnostní uniformě.

Co pro vás osobně znamená literatura, čtení a psaní a další aktivity kolem toho?

Spolužáci si ze mě dělají legraci. V kulturní sezóně se totiž často omlouvám ze setkání a výletů, neboť jsem zrovna na literárním večeru, na plese, vernisáži, v divadle… Oni oddělují – a asi správně – svůj pracovní a osobní život a někteří už dokonce plánují předčasný odchod do penze, aby měli čas na své koníčky. To si pak vždycky uvědomím, že pro mě literatura a kultura není koníčkem, ale způsobem života. Že psaní je pro mě něco jako modlitba a čtení nástroj hledání. Tuším, že někde TO tam v knihách prostě je.

Jste velmi aktivní nejen v plzeňském literárním životě. Můžete nám o svých činnostech prozradit něco víc?

Na to by nestačilo ani celé číslo Čtenáře! Už kdysi dávno jsme při knihovně založili tři spolky: Kruh přátel knižní kultury pro pořádání literárních večerů, Pro libris pro vydávání nekomerčních knížek, které by jinak neměly šanci vyjít, a Ason-klub pro podporu začínajících autorů. Od roku 2002 vydáváme měsíčník Plž (Plzeňský literární život)… Dál už to funguje jako sněhová koule. Občas čtu, že někdo s velkou slávou založil literární klub, první a nejlepší v republice. To se pak musím v duchu smát. Není těžké něco začít a udržet dva roky, ale dvacet let už ano, dlouhodobě motivovat lidi, vůči nimž nemáte žádnou řídící pravomoc a nemáte je ani čím odměnit. Já jsem běžec na dlouhou trať. To jsou stovky pořadů, publikací a autorů. Ason-klubem za třicet let prošlo na čtyři sta literátů a z některých se vážně stali spisovatelé. Je mezi nimi třeba Jakuba Katalpa. Dnešní svět je ale už trochu jiný. Lidí se zájmem o krásnou literaturu je v našem velkém Městě kultury ve skutečnosti moc málo. Každý máme svůj časopis, svůj pořad, svůj projekt, všichni víme, že být tvůrcem je nejvíc. Pak ovšem nemáme čas být si navzájem čtenáři a diváky…

Psala jste básně, čtete je jistě ráda… Které básníky máte nejraději? A co další oblíbení spisovatelé?

Na to nerada odpovídám. Ale kdybyste se mě zeptal, zda nelituji, že už moc nepíšu, odpověděla bych, že ne. Kdysi mi kartářka věštila, že bych mohla napsat skvělou knihu, ale stálo by mě to hodně sil a vlastně to pro mě nemá velký význam. Měla pravdu. Složila jsem asi tisíc básní a při pohledu na plné regály v knihovně vím, že tam moje sbírky nikomu nechybí.

Jak se plzeňská knihovna vyrovnává se současnou náročnou a složitou situací pandemie koronaviru a jak jste řešili různé praktické stránky kolem toho všeho, například i možnost home office apod.?

Naše knihovna má přes 90 zaměstnanců a širokou síť poboček. Když nepočítám zastávky bibliobusu, půjčujeme na pětadvaceti místech a každý provoz má jiné prostorové a personální podmínky. Nastavení jakékoliv změny je u nás proto náročné. Tolik osobních telefonátů jako za pandemie jsme ale nikdy předtím neměli. Lidem jsme nabídli všechny dostupné možnosti včetně té práce z domova. Nechtěla jsem ale, aby byl někdo doma bez práce.

Nejhorší byly podzimní měsíce, hlavně září a říjen, kdy se knihovnou prohnala vlna covidu a několik pracovišť jsme museli úplně uzavřít už v době, kdy se půjčovat smělo. Proto jsme se do online aktivit pro veřejnost mohli pustit až později. Teď už fungujeme bez problémů. Řada kolegyň mě v téhle komplikované době svým přístupem mile překvapila.