TOMÁŠ HOŘAVA horava@horava-arch.cz

Knihovny souběžně se svým hlavním účelem aspirují na komunitní funkci, lépe řečeno: vedle svého bývalého hlavního účelu, protože ten se nám zjevně mění před očima, ve prospěch komunity. Komunita je „in“. Zadáte-li do Googlu výraz „community hub“, vyskočí na nás neuvěřitelných 1 980 000 000 výsledků (ano, skoro dvě miliardy). Ponechme stranou širší význam tohoto sousloví, zejména velké objekty s rozsáhlým společenským programem, a soustřeďme se na knihovny.

Využití budovy jiného primárního účelu pro komunitu existovalo v určité míře i dříve: školní auly a tělocvičny zdatně sloužily společenskému životu obce. Knihoven se to netýkalo, a musel přijít až náraz digitálního světa, který – místo aby knihovny zahubil – podnítil úvahy typu co dál. (Knihovníci, opravte mě, pokud je to jinak!) A protože tou dobou už foukal vítr úvah o životě a významu lokálních společenství v globalizovaném světě, stačilo napnout ty správné plachty a lodě veřejných knihoven opět plují. S vlajícími prapory.  

... A co na to architekti?

Problematiku komunitní funkce knihovny v obecném slova smyslu tu nemohu rozebírat, na to nemám prostor ani přiměřenou erudici. Nakonec, architekt to ani teoreticky zvládat až tak nemusí: dostane zadání, které žádané komunitní funkce popisuje. Zjednodušeně řečeno, má úkol dvojího druhu. První, jednodušší spočívá v návrhu všech těch kreativních dílen, prostorů pro 3D tisk, kluboven, čítáren atd., jejichž provoz a požadavky jsou samy o sobě dobře známé a musí se jen správně poskládat do kontextu budovy. A pak úkol druhý, složitý, s kterým zas tak mnoho zkušeností není: vytvořit místo, kde se lidé budou potkávat, budou tu s radostí trávit čas a nebude se jim chtít domů – místo pro diskuze, otevřená setkání a přednášky „pro všechny, kdo jdou kolem“; místo příjemné, sympaticky osvětlené, živé. Místo otevřené doslova i přeneseně a navazující na další zajímavé enklávy. Aneb hlavní prostor knihovny, který patrně nejviditelněji mění to, čím knihovna bývala. Pracovně budu tento prostor nazývat „agora“ jako uctivý pozdrav starým Řekům, kterým za tolik vděčíme.  

Ano, agora

Pokusím se popsat, nač musí architekt myslet, když dostane zadání a šanci agoru navrhnout. Bude to ale jen příslovečná špička ledovce, protože není snadné definovat složitý a zčásti nevědomý proces navrhování, v němž se architekt současně zabývá věcmi obtížně pojmenovatelnými i záležitostmi ryze technickými a funkčními. Má úvaha bude proto asi neúplná, ale to mi prosím tolerujte. Koneckonců je to jen článek psaný „nepsavcem“, vyjadřujícím se ve své profesi jinými prostředky.

Co by měla umět

Především by měla agora „umět“ kus atmosféry piazzetty, menšího náměstí italského města: umožnit posedávání beze spěchu, pozorování ostatních, listování časopisy (či elektronickými stránkami), pití kávy, vedení lehkých hovorů. Být scénou neformálních seznámení... Zkrátka toho všeho, co není nijak intelektuální ani záslužné, ale – my lidé – to prostě máme rádi. Měla by být vhodným prostorem pro skupinu lidí ze sousedství, kteří tu budou domlouvat, co je potřeba dělat teď a co později, a měla by umožnit kolemjdoucím zapojit se do diskuze bez pocitu, že překročili nějakou – byť neviditelnou – čáru (proto je důležité i bezprostřední sousedství agory, které nemá být bez funkce, viz dále). Měla by umět prezentace všeho druhu, projekci videomateriálu a filmů, jednoduchá hudební vystoupení, autorská čtení... a dále všechno to, co jí knihovníci předepíší v popisu svého záměru. Také by měla poskytnout osamělým lidem pocit existence ve společnosti, byť třeba dočasný, který se ale díky neformálnímu setká(vá)ní může stát trvalým. Agora by měla na návštěvníka působit tak, že si bude jist, že mu tu nikdo nepoloží otázky typu Mohu pro vás něco udělat?, Potřebujete něco? nebo dokonce Proč tu sedíte? Prostě – piazzetta.   

Umístění v knihovně

Pokud má knihovna opravdu fungovat jako komunitní centrum, musí být nejlepší prostor, který je k dispozici, určen právě pro agoru. Nejlepší, tím myslím veškeré myslitelné atributy: tvar, proporce, absolutní velikost, výška, vztah k interiéru i exteriéru, denní osvětlení atd.  Měla by být nejlépe v těžišti vstupního podlaží, snadno dosažitelná a od vstupu viditelná. (To samozřejmě neplatí pro velké knihovny, kde je vstupní podlaží opravdu jen vstupním a společenský život se odehrává v těch vyšších.)

Moje praxe: v případě pobočky MKP Jezerka je to impozantní prostor přes obě podlaží, završený velkým střešním světlíkem, v případě Zahradního Města pak enkláva na křížení hlavní osy a „příčné lodi“. V soutěžním návrhu na olomouckou knihovnu v Trnkově ulici jsem agoru umístil na rozhraní dospělé a dětské části, kde výškový posun úrovní o půl patra umožnil organicky zakomponovat sedací stupně; agora má také přímý kontakt s terasou a knihovní zahradou. Ve švédské Dalarně jde o prostor umístěný v jádru dění, s monumentální výškou přes tři podlaží. V případě pobočky MKP Vozovna (autoři: Projektil Architekti) takový prostor spojuje vstupní a snížené podlaží. Pokud se stane, že se v knihovně taková agora, která má fungovat jako neformální scéna komunitního života, odsune kamsi do okrajové polohy, fungovat bude jen těžko. Snad jen za cenu nepřiměřeného úsilí knihovníků. 

Tvar a spol. 

Z uvedených příkladů je zřejmé, že tvar, proporce i velikost agory může být velmi různá. Závisí jak na celkové velikosti a kapacitě knihovny, tak na programu, který má agora podle zadavatele plnit. Vyšší světlá výška je vždy žádoucí; nejen kvůli lepšímu umístění erbovního znaku komunitních prostor, to jest „pobytových“ stupňů pro neformální sezení, ale i kvůli psychologii vnímání prostoru. Rozlehlé prostory s nepřiměřeně malou světlou výškou nepůsobí dobře, strop návštěvníkovi jaksi „sedí na hlavě“. A také kvůli vzduchové rezervě, která se hodí, když se agora zaplní návštěvníky. Zvýšená světlá výška koresponduje i s prostorovými požadavky na umístění sedacích stupňů, z kterých je pak dobrý rozhled (jako po zmíněném náměstí... to ostatně „strop“ ani nemá). Pokud má agora přímé denní osvětlení okny či střešním světlíkem (zenitní), je to velké plus. Zejména – viz předcházející věty o světlé výšce – zenitní osvětlení je pro agoru opravdovým požehnáním.

Sedací čili pobytové stupně, znak doby

Nepřehlédnutelným atributem jsou stupně, sloužící nejtypičtějšímu užívání agory, tj. pro neformální posedávání a pobývání. Samozřejmě nejde o nic nového, v principu se jedná o archetyp starořeckého amfiteátru. Míra užití sedacích stupňů v současné architektuře hraničí až s fascinací; najdete je ve školách středních i vysokých, ve firemních budovách mnohých společností (viz rovněž fota na 3. s. obálky).  Chápány jsou jako prvek demokratický, znak neformálního a vstřícného přístupu k lidem a jejich potřebám. Obliba pobytových stupňů podle mého názoru spočívá v tom, že nejlépe vytvářejí kýženou atmosféru piazzetty, příjemného a všem přístupného místa, kde se dá sedět, pozorovat a komentovat, číst, psát esemesky atd. Sedací stupně perfektně vyhoví i jako scéna diskusní, a samozřejmě i jako hlediště „divadla“ v některé z jeho mnoha podob (přednášky, promítání atd.). 

Tvar, design, materiál

Tvar bývá různý: od přímých (Dalarna, Vozovna, Zahradní Město a další příklady viz fota na 3. s. obálky), tvar polouzavřený (Jezerka – tvar „U“) či nepravidelný (Oodi). Z hlediska sociálního efektu jsou polouzavřené tvary blízké klasickému amfiteátru asi nejlepší, protože vyhovují největšímu množství sociálních situací. Zejména jsou dobré pro diskusní setkání, kdy na sebe všichni navzájem dobře vidí, a „U“ forma evokuje žádoucí pocit „všichni jsme si rovni“. Asi tak jako stejný pocit evokuje kulatý stůl oproti stolu obdélnému, kde vždy někdo sedí v čele. 

Výška stupňů odpovídá běžné výšce sedu, kolísá ale v závislosti na existenci a řešení podsedáků. Hloubka stupně by měla umožnit pohyb diváků do řady a z řady, takže pouhá hloubka sedu určitě stačit nebude. Pobytové stupně v Oodi mají hloubku výrazně vyšší a umožňují tím i širší využití.

Stupně bývají většinou dřevěné, protože to působí nejobytněji, mohou mít ale povrch shodný s navazující podlahou. Na Jezerce jsem kombinoval sedací plochy z dubového masivu s plochami svislými z podlahového vinylu. Důvod byl pragmatický: stupně jsou na kruhovém půdoryse, svislé plochy jsou tedy válcové a ohýbané dřevo by zbytečně zvýšilo náklady.

Důležitým doplňkem jsou podsedáky. Z obrázků je vidět, že tvar i velikost jsou různé, od kruhových přes čtvercové až po větší obdélníky, umožňující hédonické polehávání. Potahová látka musí být mechanicky odolná, hra s barevností se přímo nabízí. Ve finské knihovně v Seinäjoki použili zajímavé řešení, kdy výška podsedáku vyrovnává rozdíl mezi výškou schodu a výškou sedacího stupně. Sedacím stupňům obecně sluší nepravidelné a „trochu nepořádné“ rozmístění podsedáků. Působí to uvolněně a přívětivě. To už jsem ale u souvislostí mezi designem a „obytností“ knihovny, což je otázka jiná. A dost složitá.       

V sousedství agory

Agora má volně a přímo navazovat na další živé prostory knihovny. V žádném případě by nemělo jít o stavebně oddělený nebo jinak izolovaný prostor. Na obrázku z Mid-Manhatan Library (s. 74) vidíme sedací stupně sevřené vysokými stěnami. Při vší úctě k autorům a nesporné kvalitě díla to moc nevypadá jako místo, kde bychom usedli a nechtělo se nám domů. Do sousedících prostor se má agora volně přelévat, její duch obohacuje výsledný dojem z navazujících prostor a obráceně. 

V sousedství agory je dále dobré počítat se skladem, kam se schová občas užívané vybavení (židle navíc, křesla pro hosty a stolek, lektorský vozík, mobilní výstavní stojany a další – podle záměru a programu využití). 

Ano, i technika   

Tady asi neřeknu nic, co by nenapadlo každého, kdo se nad agorou a jejím užíváním zamyslí: že tu musí být rozmístěny slaboproudé i silnoproudé zásuvky pro uživatele, že je nutné vybavení audiovizuální technikou, včetně reproduktorů – a to i u malých prostor, které by řečník obsáhl i bez techniky. Jde o prezentaci ozvučených médií. A že je třeba ověřit akustiku, navrhnout správné umělé osvětlení s plynulou regulací i clonění okenních otvorů, to je asi také jasné. 

... A proč tento článek?

Knihovníci nejspíš nebudou budovy navrhovat, ale jistě budou psát podrobné popisy toho, co od své budoucí knihovny a jejího architekta očekávají. Tento článek by jim, jak doufám, mohl pomoci ujasnit si vlastní vizi, přesněji formulovat, co vlastně po architektovi chtít, nebo jak – z pohledu naplnění komunitní funkce knihovny – hodnotit návrhy vzešlé z architektonických soutěží.

Architekt nikdy nemůže o knihovnách vědět to co knihovníci, ale může přinést svůj pohled, jehož optikou mohou knihovníci nahlédnout prostor svého profesního života z jiného úhlu. A o to jsem se pokusil. Pokud jste dočetli až sem, tak děkuji za pozornost.