PETRA SITÁROVÁ  sitarova@kmo.cz

Veřejné knihovny v současnosti slouží nejen jako kulturní instituce nabízející výpůjční a informační služby čtenářům a návštěvníkům knihoven, ale také jako centra vzdělávání, volnočasových aktivit a setkávání. Jsou v tomto jedinečné – otevřené všem bez ohledu na sociální status nebo věk, současně jsou schopny poskytovat služby přímo na míru různorodým sociálním skupinám. 

Zkušenosti s romskou menšinou

KMO má již dlouholetou zkušenost s aktivitami pro romskou menšinu díky projektu Romaňi Kereka, který vznikl v roce 2006 v pobočce Vítkovice. Od počátku bylo jeho cílem setkávání majority s minoritou, vybudování pobočky s romistickým  fondem a periodiky, přizpůsobení odpoledních aktivit potřebám čtenářů a návštěvníků pobočky. Postupem let v rámci Ostravy docházelo k demografickým změnám a značná část romských rodin se v rámci města přestěhovala do jiných městských obvodů. Např. pobočka Kunčičky je v centru tohoto městského obvodu, kde naprostou většinu obyvatel tvoří romské rodiny. Knihovna sídlí v budově společné s nízkoprahovým centrem. Významnou lokalitou s větší koncentrací romských obyvatel je městská část Přívoz. Romské děti žijící v této lokalitě navštěvují ve větší míře Základní školu (ZŠ) Gebauerova s detašovaným pracovištěm  na ulici Ibsenova.

Pobočka Přívoz s výše jmenovanou školou spolupracuje v rámci dopoledních vzdělávacích akcí pro děti. Knihovnice připravují lekce informační výchovy a besedy šité dětem na míru. Uvědomují si, že pro děti je nemožné 45 minut sedět a poslouchat výklad. Každá lekce informačního vzdělávání a beseda je prokládána interaktivními prvky, čtením, promítáním, hledáním informací v knihách, soutěžením apod.

V pobočce Vítkovice je pro větší žáky připravena beseda o historii Romů, kultuře a osobnostech s názvem V dlaních vepsáno. V romských dětech posiluje pocit sounáležitosti s jejich historií a původem, hrdost, že mohou před spolužáky z majority ukázat své kořeny. Někteří se teprve prostřednictvím této besedy seznámí s tím, co to je být Romem. Ze zkušeností víme, že děti jsou po besedě  rády, že se o nich někdo baví opravdu jako o Romech. Je pro ně úlevou slyšet, že jako etnikum nejsou nedůležití, že mají svoji historii a slavné osobnosti.

Vytvoření důvěry

Praxe nám ukázala, že dobrým základem pro vytvoření vztahu knihovnice a romského dítěte je důvěra. Romské děti si budují vztah a důvěru o něco déle než děti z majoritní skupiny a v personálním složení knihovny nemají rády časté změny. Samozřejmě se musí určit pevná pravidla, která platí pro všechny děti a která by mělo také osazenstvo pobočky vždy dodržovat. Romské děti dokáží být i velice vstřícné, respektující, touží po neustálé komunikaci a pochvale, což v rodinách někdy nenaleznou. Knihovna pro ně představuje jistotu a řád, které jim domov často neposkytuje.

Už před lety se zrodila myšlenka mít v některé ze zmiňovaných poboček KMO romského asistenta, a to se nám povedlo. V roce 2016 jsme navázali spolupráci s panem Milanem Bindatschem, který působí jako asistent na ZŠ Gebauerova a zároveň i jako terénní pracovník pro Ostravu. Dozvěděli jsme se od něj spoustu faktů o historii, ale i o současném životě Romů, pomáhá nám orientovat se a pochopit mentalitu, zvyky a život této menšiny. V Přívoze, kde bydlí a pracuje, zná lokalitu, zná také rodiny, ze kterých děti pocházejí, a tak nám pomáhá řešit některé vzniklé situace – např. pozdní vracení knih, zaregistrování do knihovny, chování v knihovně. Pomáhá nám připravovat aktivity pro děti, pracuje s nimi nebo nám dělá pomocný doprovod při akcích. Mezi dětmi má respekt, ale zároveň jim poradí a pochválí je.

Mezinárodní projekt ISOTIS

Na základě dlouholeté práce s romskými dětmi se pobočky Vítkovice, Daliborova a Přívoz v roce 2019 zúčastnily mezinárodního projektu ISOTIS, který vznikl při Univerzitě v Utrechtu v Nizozemsku; garantem pro Českou republiku byla Masarykova univerzita v Brně, zastoupená výzkumnicí Kateřinou Sidiropulu Janků. Do projektu se zapojila řada univerzit napříč Evropskou unií, například Helénská veřejná univerzita z Řecka, Oxfordská univerzita z Velké Británie, Varšavská univerzita a řada dalších. Projekt se zaměřil na inkluzivní a předškolní vzdělávání rodin z menšin žijících ve státech zemí EU.

Cílem projektu bylo ukázat rodičům, že vícejazyčnost je výhodou ve vzdělávání a všem je umožněn rovný přístup ke vzdělání. Pobočky KMO se zapojovaly se svými zkušenostmi z práce s romskými dětmi, kolegyně mohly některé prvky ze své praxe doporučit při tvorbě aplikace a otestovat spolu s výzkumnicí na vzorku rodin s malými dětmi. Na závěr projektu zástupce knihovny Petra Sitárová spolu s Milanem Bindatschem navštívili závěrečné sympozium k projektu, které se konalo v Utrechtu a kde měli možnost před odbornou veřejností ze zúčastněných univerzit prezentovat svou práci a zkušenosti s prací s romskou menšinou.

Na závěr lze shrnout, že pro knihovny, které pracují s romskou menšinou, by byli asistenti určitě užiteční a jejich působení by mělo kladný dopad na vzdělávání romských dětí a mládeže v kultivovaném prostředí knihoven. Žel, situace v současné době je taková, že knihovny jakožto kulturní instituce nemají oficiální status vzdělávací instituce, a tak o peníze na asistenty nemohou požádat. Asistenta zatím hradíme z prostředků KMO, ale víme, že řada veřejných knihoven takovou možnost nemá.

Narodil jsem se v Ostravě, do první třídy jsem nastoupil na běžnou základní školu a tehdy jsem byl ve třídě jediné romské dítě. Odsunuli mě do zadní lavice. Po půl roce mě ze školy poslali do pedagogické poradny a babičce vysvětlili, že pro mě bude lepší, když budu „mezi svýma“. Začal jsem navštěvovat zvláštní školu, po osmé třídě jsem se šel učit kuchařem. Školu jsem ale nedokončil a dlouhou dobu jsem byl na Úřadu práce. Udělal jsem si rekvalifikační kurz sociálního pracovníka v rámci praxe, kterou jsem si našel na ZŠ Ibsenova. Na této škole jsem taky zůstal, asistenta už dělám celkem 14 let. Už od dětství jsem miloval tanec, proto jsem založil i taneční kroužek, který teď vedu čtrnáctým rokem. Mám děti rád, dobře se mi s nimi pracuje, vždycky jsem chtěl hodně dětí – mám jenom dvě, miluji svou práci a nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. Znám lokalitu a mentalitu obyvatel lokality. Musím nacházet zlatou střední cestu mezi školou a rodinami dětí. S lidmi vycházím, protože jsem jedním z nich.

Proč jsi přijal nabídku dělat asistenta v knihovně? A co pro tebe knihovna znamená?

Vaše kolegyně knihovnice Lenka mi to nabídla, protože jsme se školou chodili na dopolední lekce a besedy. Oslovila mě, jestli o někom vhodném nevím. Doporučil jsem dceru, chvíli jsem chodil na pobočku Vítkovice a dcera tady na pobočku Přívoz. Dcera potom otěhotněla a já jsem přebral obě pobočky. Tím, že pracuji ve škole, kde jsou z 99 % romské děti, je pro mě knihovna nesegregovaná, protože spojuje majoritu s minoritou. Pro mě to byla nová zkušenost. Oproti těm, kteří tvrdí, že romské děti jsou nezvládnutelné, nevidím já v ničem překážku. Poznal jsem nové lidi a mám nové kontakty. Díky intervenci knihovny na krajském úřadě teď studuji kurz Sociální pracovník v komunitních službách při Ostravské univerzitě.

Měla by být v něčem spolupráce školy a knihovny intenzivnější?       

V současné době podle mé zkušenosti navštěvujeme pobočku v Přívoze velmi často, paní učitelky to považují za velké plus, chtějí do knihovny chodit, všechno, co je pro nás zadarmo, je skvělé a děti se dostanou mimo školu. Děti návštěva obohatí a vidíme to jako kulturní vyžití. Akce, které probíhají dopoledne i odpoledne, jsou dobře připravené a děti mají možnost alespoň tak mít nějakou kulturu. Paní knihovnice jsou k dětem vstřícné a trpělivé. Mám srovnání dvou škol. Děti ze ZŠ Gebauerova, když přijdou do knihovny, dělají si tam úkoly nebo seminární práce, knihovnice jim poradí. Dávám je za příklad na ZŠ Ibsenova, protože zde děti vůbec nevěděly, že v knihovně jsou romské knihy. Ve Vítkovicích vidí police s romskou literaturou, časopisy, noviny. V tom je knihovna jedinečná.

Měly by knihovny využívat romské asistenty tam, kde je potřeba?

Myslím si, že ano, mohou ukázat dalším kolegům, že to jde. Děti dobře vnímají, že jsem jeden z nich. Když je problém, pomůžu ho vyřešit a děti to chápou jinak, začnou i samotnou knihovnu vnímat jinak. Romské dítě, když přijde do knihovny, stydí se třeba zeptat na knihu. Můj názor je takový, že kniha vzdělává, a když vidím, že dítě něčemu třeba v textu nerozumí (já už to z praxe poznám), tak je „naťuknu“, podám mu pomocnou ruku.

Ještě před koronavirem jsi u nás v knihovně založil dobrovolný kroužek romštiny jak pro dospělé, tak pro děti. Jaký byl záměr?

Založil jsem kroužek, protože vnímám, že děti ztrácejí vlastní mateřský romský jazyk. Pokud mluví špatně romsky, mluví špatně i česky. Když rodiče nebo prarodiče mluvili špatně romštinou složenou z českých, slovenských a maďarských výrazů, mluví dítě potom špatně i česky. Ve škole dělá zbytečné chyby. Děti, které mluví čistě romsky, mluví i hezky česky, mají ve škole lepší výsledky, více chápou. V tomto případě je dvojjazyčnost velkou výhodou. Nechci, aby se na romský jazyk a na kulturu zapomnělo. Když se řekne Rom, tak aby se jen neříkalo, že umí tančit a zpívat, ale taky že jejich předkové byli kováři, že každá ta rodina něco uměla, měla řemeslo a podle toho patřila i k náležité kastě. V současné době na Ostravsku jsou Romové tak pomíchaní, že už neví, kam patří. Líbí se mi, že beseda o Romech v pobočce Ostrava–Vítkovice má u dětí ohlas. Mně se líbí, že to je i pro majoritu, kterou to může vzdělávat. Učíme se o české historii, ale o historii Romů se v dějepise neučí. Bylo by to ale fajn. Lidé si jen přečtou něco na internetu, ale tam není o nás všechno správně, s tím se hodně setkávám a lidem to vyvracím.

Je něco, co bys chtěl vzkázat knihovníkům a romským asistentům napříč Českou republikou?

Vzkazuji: Mějte pevné nervy, do budoucna se vše zlepší, neházejte flintu do žita. Pořád jsou to děti, nevzdávat se!