IVANA CHUDOBOVÁ osobnosti@kmol.cz

V loňském roce jsme si připomínali sté výročí vydání prvního knihovního zákona. Historie olomoucké veřejné knihovny však sahá ještě dál – až k zárodku národních bojů a snah o prosazení českého jazyka a kultury.

V zemích tehdejšího Rakouska-Uherska byl roku 1867 vydán nový spolkový zákon, který mimo jiné umožňoval rozvoj čtenářských spolků. Snahy českých vlastenců na sebe nenechaly dlouho čekat a spolky různorodých zaměření začaly vznikat ve velkém. Jednou z důležitých vlastenek, která se zasadila o rozkvět české kultury i vzdělávání a která stála u zrodu první veřejné knihovny v Olomouci, byla Marie Pospíšilová, pozoruhodná osobnost historie města.

Národní boje na Moravě a spolková činnost

Druhá polovina 19. století se v našich zemích zapsala do historie především jako období národnostních bojů. Nejinak tomu bylo v Olomouci, kde se postupně o slovo hlásili čeští obyvatelé, kteří se snažili prosadit českou kulturu, jazyk, vzdělání i politiku. Německy smýšlející populace tou dobou ve městě výrazně převažovala, především v bohatších a urozenějších vrstvách. Postupně se však nacházelo víc a víc „zapálených“ Čechů mladší generace, nejčastěji z prostých řad či zástupců inteligence, ale také vybraní duchovní, kteří neváhali veřejně projevovat svou náklonnost české kultuře.

Poslední třetina tohoto století se rovněž vyznačuje nebývalým rozkvětem kulturního dění, který se projevil především činností nejrůznějších spolků. Sdružování a scházení v rámci spolků se stalo velmi moderní záležitostí německé i české společnosti. Českým spolkům částečně nechyběl ani politický podtext, a stávaly se tak často jakousi náhražkou politických stran, které oficiálně nemohly existovat. Spolu s českým dobovým tiskem tak lze spolky považovat za základ národní emancipační snahy.

Postupně vznikaly spolky s rozmanitým zaměřením, jež členy spojovalo: od zpěvu přes divadlo, literaturu, řemesla až po sport. Z těch nejvýraznějších českých se v Olomouci v 60. letech prosadil Slovanský čtenářský spolek (později přejmenován a v zaměření zobecněn na Občanskou besedu) a Sokol, v 70. letech pak Matice školská, Jednota divadelních ochotníků besedních, Slovanský dělnický spolek, Spolek paní a dívek, Klub pokrokového studenstva, v 80. letech pak vznikl slavný pěvecko-hudební spolek Žerotín, Vlastenecký spolek muzejní či Národní jednota pro východní Moravu. Ze záznamů vyplývá, že celkem mohlo v Olomouci fungovat kolem 130 českých spolků. Na rozdíl od německých spolků, které byly dotované městem, se ty české musely i ve finančních otázkách spolehnout pouze samy na sebe.

Důležitá vlastenecká centra

Ke spolkovým a vlasteneckým snahám se váže i vznik dvou důležitých olomouckých center spolkové činnosti. Vlastenci, kteří se chtěli aktivně scházet, hrát divadlo v českém jazyce a věnovat se jiným aktivitám, narazili na nesouhlas a odpor ze strany německého vedení města, které opakovaně snahy českých vlastenců odmítalo, proto bylo potřebné zařídit si vlastní prostory, které by nepatřily městu. Nejprve se takovým prostorem stal jeden z domů na Dolním náměstí, který v roce 1871 zakoupil Slovanský čtenářský spolek, později transformovaný v Občanskou besedu. Budova se například stala zázemím pro česká divadelní představení, prostřednictvím Matice české se odtud podporoval vznik českých škol (Slovanské gymnázium v Olomouci) a roku 1873 zde vznikl peněžní ústav Občanská záložna. Dům se tak postupně stal místem vhodným pro schůze, přednášky, cvičení Sokola apod.

Časem ale Češi, kterým se ve spolkové činnosti dařilo, začali pomýšlet na větší, reprezentativnější a multifunkčnější místo setkávání. V letech 1886–1888 se jím stal Národní dům na ulici 8. května. Postavila ho První česká stavební společnost při Ústřední rolnické záložně. V domě byla kavárna a restaurace, kde se mohli vlastenci setkávat, hotel, ale také několik sálů pro pořádání divadelních, hudebních a tanečních akcí. Přestěhoval se sem postupně celý český kulturní a spolkový život a Národní dům se stal centrem českého společenského života nejen pro Olomouc, ale i celou střední Moravu. V poslední čtvrtině 19. století se zde pak vybudovalo to, co považujeme za počátek první české veřejné olomoucké knihovny. V suterénu byla zřízena tělocvična. Aby na sebe dům mohl vydělávat, našlo se v něm místo i pro živnostenské provozovny, advokátní kanceláře či byty vlasteneckých rodin.

Rodina Pospíšilova

Mnohé české rodiny se emancipačním snahám prostřednictvím činnosti v rozličných spolcích a uskupeních věnovaly celý život. Významným příkladem takového snažení jsou manželé Marie a Josef Pospíšilovi.

Karel Rozsíval, Mariin otec a tovaryš řeznického řemesla, přišel za prací do německé Olomouce z venkova, kde se hovořilo česky. Stal se váženým členem všech českých spolků, zastupoval národní zájmy v Obchodní a živnostenské komoře, přitom ale zůstal šikovným a pracovitým řemeslníkem, takže se rychle hospodářsky pozvedl. S manželkou pak vychoval tři dcery a jednoho syna, kterým v plné míře předal svůj vlastenecký zápal. Jako první se roku 1857 narodila právě Marie, dále přišly na svět Amalie a Barbora a nakonec Karel, kterému otec umožnil vzdělání a který se nakonec stal lékařem. Ani jedna z dcer nechyběla od založení Občanské besedy na žádné slavnosti, všechny zpívaly v Žerotínu, hrály divadlo, navštěvovaly přednášky v rámci muzejního spolku, ale také se činily v dobročinných aktivitách.

Marie Rozsívalová se roku 1874 provdala za účetního a později ředitele Ústřední rolnické záložny Josefa Pospíšila, jednu z předních osobností českého národního hnutí zejména v oblasti hospodářství. Josef Pospíšil byl jednou z nejdůležitějších osob, které stály při vzniku Národního domu, stal se jedním ze spoluzakladatelů Jednoty divadelních ochotníků, členem výboru spolku Žerotín, České besedy atd. Ústřední záložna rolnická v Olomouci vznikla roku 1870; tou dobou jiný český peněžní ústav neexistoval. Fungovala 54 let, během kterých sloužila jako důležitá finanční opora národního i hospodářského života na Olomoucku, podporovala veškeré podnikání obcí, jednotlivců i společností, a tak pomáhala národnímu vzestupu.

Josef Pospíšil roku 1897 ve věku 53 let onemocněl a zemřel. Bezdětná vdova Marie Pospíšilová se pak o to intenzivněji podílela na českém veřejném, sociálním kulturním i politickém životě.

Marie Pospíšilová iniciátorkou první veřejné knihovny

Veškerou její činnost vyjmenovává Milan Tichák v publikaci Olomouc rodu ženského. Marie byla „předsedkyní Ústavu hraběte Pöttinga, členka ústředního výboru Národní jednoty a odtud iniciátorka a první správkyně české veřejné knihovny, kustodka Vlasteneckého muzea, pěvkyně, režisérka i choreografka v Žerotínu, režisérka a vynikající herečka také v ochotnickém divadle apod., ale zejména neúnavná sociální pracovnice v péči o děti v rámci Dobročinného komitétu dam, v Červeném kříži, v Okresní péči o mládež i jinak nesmírně aktivní osobnost“. Prožila také ještě necelých deset let jako občanka samostatného Československého státu a stala se i aktivní členkou městského zastupitelstva.

Při Národní jednotě vznikl 17. 9. 1885 Dámský odbor, odkud vzešla iniciativa vybudovat v Olomouci českou veřejnou knihovnu. S touto myšlenkou nevystoupil na valné hromadě v roce 1887 nikdo jiný než Marie Pospíšilová. Od roku 1887 se sbíraly knižní dary a začal se tvořit základní fond, Dámský odbor jednal s jednotlivými spolky, aby vyměnily odborné knihy za ty populárně naučné a beletristické. Prvního prosince 1889 byla v klubovně České besedy v Národním domě otevřena a zpřístupněna první veřejná knihovna Národní jednoty v Olomouci. V tento den čítal její fond 600 svazků. Pro srovnání: první německá knihovna byla ve městě otevřena až o pět let později. Před veřejnými knihovnami existovaly pouze univerzitní, tedy ty odborné, určené pouze omezenému okruhu studentů a čtenářů. První prosinec 1889 si dodnes v Olomouci připomínáme jako den vzniku první veřejné knihovny. Spolehlivě zaznamenané údaje o fondu a výpůjčkách máme z roku 1895; tehdy bylo ve fondu knihovny již 1445 svazků, ze kterých si přišlo vypůjčit knihu 2253 čtenářů. V roce 1897 se pak otevřela čítárna Národní jednoty, kde bylo k dispozici přes 100 titulů periodik. O knihovnu i čítárnu se staraly členky Dámského odboru až do roku 1906.

Role žen

O Marii Pospíšilové, stejně jako o dalších podobně smýšlejících a pracujících ženách té doby, můžeme říci, že stály na počátku emancipace nejen národní, ale také ženské. Například v Ústavu hraběte Pöttinga dělaly jeho předsedkyně všechno pro to, aby měly mladé české dívky a ženy kde studovat a rozvíjet své schopnosti alespoň tak, jak doba dovolovala. Před Ústavem žádné podobné možnosti ženy v Olomouci neměly, což ze své vlastní zkušenosti Marie Pospíšilová velmi dobře věděla. Její otec, Karel Rozsíval, by své nadané dcery rád nechal studovat stejně jako syna, ale nebylo kde…

Spolek Ústav hraběte Pöttinga v Olomouci, český pensionát a škola pro vzdělání dívek si vzal za své rozšíření vzdělání žen a zpřístupnění lepších pracovních příležitostí – ve smyslu náboženském, intelektuálním i prakticko-hospodářském. Pracoval v úzkém spojení s činností české vyšší dívčí školy v Olomouci a jeho průkopnický způsob organizace dívčího školství inspiroval mnohé nově vznikající dívčí školy v Čechách i na Moravě.

Rys ženského emancipačního hnutí můžeme spatřovat i v tom, že se ve spolku od začátku počítalo s tím, že činnými členkami budou po celou dobu jeho fungování pouze ženy. Předsedkyněmi spolku se vždy stávaly manželky vysoce postavených Čechů, význačné ženy českého společenského života, na svou dobu vzdělané a především národně uvědomělé. Marie Pospíšilová se předsedkyní stala v roce 1909 a byla jí až do své smrti roku 1928. Spolek se zaměřoval na pořádání nejrůznějších přednášek, schůzí, výstav, koncertů, představení apod., a to nejen na ženská témata. Mimo to členky spolku přijímaly rozmanité návštěvy delegací z domova i ciziny, nejčastěji šlo o návštěvy spřízněných spolků.

Přínos pro Olomouc

Vedle šíření české kultury či vzdělání prostřednictvím nového typu školství, založení veřejné knihovny, pořádání nejrůznějších přednášek apod. byla pro Marii Pospíšilovou velice důležitá také práce charitativní. V rámci spolků se starala o chudé a nemocné spoluobčany, o matky s dětmi, o novorozence v jeslích, malé žáky, kteří potřebovali finanční podporu či studentské ubytování a jiné.

Marie Pospíšilová prožila po všech stránkách velmi aktivní život a nesmazatelně se zapsala do dějin města. S manželem se jako vlastenci par excellence zasadili o emancipaci našeho národa a svobodnější budoucnost. Když Marie roku 1928 zemřela, Rada města Olomouce rozhodla, že po ní pojmenuje ulici. Podobné cti se žádné jiné vlastence nedostalo. Ulici Marie Pospíšilové jako připomínku její osobnosti dodnes v Olomouci najdete nedaleko ulice Wolkerova a Výstaviště Flora. V historii Knihovny města Olomouce Marie Pospíšilová také zaujímá důležité místo iniciátorky jejího vzniku.

Foto: archiv rodiny Pospíšilových

Použité zdroje

Tichák, Milan. Olomouc rodu ženského. Olomouc: Burian a Tichák, 2009.

Tichák, Milan. Olomouc z nadhledu. Olomouc: Burian a Tichák, 2011.

Frait, Jiří a Miloslav Čermák. Olomouc. Praha: Beta, 2005.

Dějiny Olomouce. Sv. 2. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.

KAŇÁKOVÁ, Božena: Spolek „Ústav hraběte Pöttinga v Olomouci, český pensionát a škola pro vzdělání dívek“ a jeho kulturní činnost v Olomouci. Olomouc, 2010. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci.

Sto let české knihovny v Olomouci. Olomouc: Okresní knihovna Olomouc, 1989.