DAGMAR SVATKOVÁ dagmar.svatkova@gmail.com

Šestého března uplynulo 180 let od narození Tomáše Cimrhanzla, vzácného člověka, který vykonal mnoho záslužné práce pro rozvoj a uvědomění plzeňských občanů. Byl nadšeným organizátorem společenského a kulturního života, na sklonku života i členem obecního zastupitelstva v Plzni. Profesí byl středoškolským profesorem a rovněž  spisovatelem, autorem učebnic a naučné literatury. Stal se také prvním plzeňským knihovníkem. Zásadní měrou se zasloužil o vznik obecní veřejné knihovny v Plzni a až do konce života byl jejím správcem.

Narodil se v rodině rolníka v Žíchovci u Prachatic. Absolvoval filozofickou fakultu pražské univerzity a získal kvalifikaci středoškolského pedagoga s aprobací pro výuku češtiny a zeměpisu. Na reálce a později na vyšším gymnáziu v Plzni učil od roku 1867. S manželkou Amalií měl pět dětí. Dcera Růžena se stala spisovatelkou zejména odborných knih, dcera Amalie byla etnografkou a spisovatelkou a svému otci v knihovně pomáhala až do jeho smrti.

Snahy o založení obecní knihovny jsou dokumentovány už od roku 1872. Knihovnu se však stále nedařilo zprovoznit, až do pověření profesora Tomáše Cimrhanzla, který byl přesvědčen o nezastupitelném významu veřejných knihoven zejména pro vzdělávání a osvětu. Tento heroický úkol přijal a jako pracovitý člověk se ho okamžitě ujal. Díky jeho intenzivnímu úsilí a obětavosti byla obecní veřejná knihovna v Plzni otevřena. Stala se tak jednou z prvních obecních knihoven v českých zemích vůbec.

Otevření knihovny

Dne 3. 9. 1876 otiskly shodně obě plzeňské tiskoviny, Plzeňské listy a Plzeňské noviny, sdělení, že se otevírá obecní knihovna. Zveřejnily také knihovní řád s provoláním k občanstvu, kde obecní knihovnu naleznou. V provolání byla i žádost s připomínkou, že pro knihovnu lze stále přijímat dary věcné i peněžní.

A kde vlastně sídlila první obecní plzeňská knihovna? Úplně na počátku ji představovala jediná skříň, umístěná ve školní knihovně českého reálného gymnázia, jehož sídlem byla dnešní budova Pedagogické fakulty Západočeské univerzity ve Veleslavínově ulici.

Knihovnu řídila městská rada a spravovalo zvláštní kuratorium, které bylo zvoleno obecním zastupitelstvem. Schválen byl i malý rozpočet, za který se nakupovaly především knihy a pomůcky k práci knihovníka. Významným opatřením bylo, že plzeňská čtenářská obec mohla využívat i literaturu ze školní knihovny, pokud s tím vedení školy souhlasilo. Knihovní řád stanovil pravidla půjčování a výši poplatku, který bylo nutné za využívání knihovny zaplatit na policejním úřadě. Výpůjční doba byla čtyři týdny, půjčovat si mohl pouze dospělý plzeňský občan, a to nejvýše tři knihy. Knihovna byla zprvu otevřena každou neděli od 10 do 12 hodin. Knihovník Tomáš Cimrhanzl za veškerou svoji práci v knihovně dostával první čtyři roky pouhých čtyřicet zlatých ročně. Pro představu: v té době činila měsíční mzda úředníka 25 zlatých, zedníka 35 zlatých, za pánský oblek se platilo 14–16 zlatých.¹

Úsilí o udržení knihovny v chodu

Po celou dobu působení ve funkci to Cimrhanzl neměl jednoduché. Co úsilí ho stálo udržet knihovnu v chodu a za jakých podmínek pracoval, dokládá jeho bohatá korespondence s nadřízeným úřadem. V jakém stavu původně knihovnu převzal, se dočteme v dopise, který posílá městské radě o čtyři roky později: Obecná knihovna byla tenkráte jenom dle jména, nebylo jiných knih, leda těch, které ležely na veliké hromadě složeny bez ladu a skladu, nebylo katalogu ani knihy neměly čísel… Nastoupiv úřad svůj roku 1876 jal se níže podepsaný… ty knihy seřaďovati, sepisovati číslem pořadným do katalogu a učinil tak z neladné hromady řádnou knihovnu… (Městský archiv, karton č. 416 280/1880, s. 1.)

Jak neskutečné množství práce odvedl, pochopí každý, kdo se pokoušel z chaosu udělat řád. Tomáš Cimrhanzl o tom dále píše: Uváží-li slavná městská rada, jak veliké píle vyžadují katalogy (jichž je pro jednu knihovnu patero), by v řádném nacházely se v pořádku, jak mnoho práce jednotlivá kniha stojí, nežli se do všech katalogů zapíše, signiruje, pak do vazby dá, odtud opět převezme a pak do knihovny se zvláštním lístkem zápisným vřadí, kterouž práci knihovník mimo dobu pro obecenstvo určenou konati musí, uváží-li se dále jak velikou pozornost míti musí ve všem knihovník ku obecenstvu, by knihovna se nekazila, jak veliká na něm spočívá odpovědnost za knihy… (Městský archiv, karton č. 416 280/1880, s. 2.)

Na novou službu si lidé poměrně rychle zvykli, a tak knihovník záhy nestačil obsluhovat všechny zájemce. Nutně potřeboval spolupracovníky a brzy také lépe vyhovující prostor k vykonávání knihovnické práce, finanční prostředky na nákup nových knih a k dobré obsluze čtenářů. Několikrát byl nucen knihy stěhovat v objektu gymnázia. Po změně jeho ředitele pak knihovna musela ústav úplně opustit a dostala prostory v budově bývalého Kamerálu, které byly opět velmi malé a špatně osvětlené. Kromě vlastních dětí mu pomáhali hlavně chudí studenti gymnázia, které vyplácel ze svého platu.

Statistika činnosti

V prvním období se do knihovny zapsalo 40 čtenářů. V roce 1888, tedy zhruba po deseti letech činnosti, měla městská knihovna téměř 4000 stálých uživatelů. Výpůjční doba pro takový zájem v neděli dopoledne nestačila, a tak bylo nutné ji rozšířit ještě o nové hodiny ve středu a v pátek odpoledne.

Narůstal i knihovní fond; čtenáři už měli k dispozici 2309 svazků. Pro stálý nedostatek financí ho bylo zapotřebí doplňovat uváženě a s dobrou znalostí literatury, nakoupené či darované knihy zpracovávat a také informovat čtenáře o jejich nákupu. Literatura, kterou tehdy knihovna nabízela, byla vedena v prvním tištěném katalogu, který vyšel v roce 1888, a každý čtenář si ho mohl zakoupit.

Odborná knihovnická práce narůstala měrou nebývalou. V témže roce proto Tomáš Cimrhanzl požádal magistrát o povolení, aby získal pro knihovnu další placené pracovní místo. Žádal, přesvědčoval, dokazoval. Získával informace a zkušenosti od jiných městských knihoven. Do pražské městské knihovny se dokonce rozjel, aby vše viděl na vlastní oči, a přivezl odtud mnoho nápadů i argumentů. Městskou radu nakonec přesvědčil.

Zajímavé je, že už tehdy měla knihovna potíže se čtenáři, kterým se nechtělo za služby platit. I vymáhání poplatků za překročení výpůjční doby bylo obtížné. Šlo zejména o zaměstnance magistrátu, kteří mohli využívat služby knihovny zdarma a hojně toho využívali i pro své přátele a známé. Tato skutečnost způsobila mnohé knižní ztráty a nakonec přispěla k tomu, že se za souhlasu radních poprvé zavedly čtenářské legitimace. Čtenáři, kteří knihovně dlužili za nedodržení výpůjčních termínů, byli jmenováni v hlášeních knihovny magistrátnímu úřadu plným jménem, adresou spolu s dlužnou částkou. Přes všechny starosti a problémy, které Tomáš Cimrhanzl musel neustále řešit, měl knihovnickou práci velmi rád, neboť ji považoval za nesmírně prospěšnou. A Plzeňáci se mu odměňovali svým zájmem o služby knihovny.

Pohřeb s poctami

Nekrolog, uveřejněný v Plzeňských listech, hodnotí jeho knihovnickou práci následovně: Znamenité jsou také Cimrhanzlovy zásluhy o městskou knihovnu v Plzni, kterou založiti pomáhal a jejíž duší byl plných 25 let. Znaje výborně literaturu domácí i cizí, byl mezi prvními k tomu povolán, aby stál v čele této důležité instituce, kterou vedl vzorně, s pílí a svědomitostí až úžasnou.²

Zemřel v Plzni 1. 7. roku 1899. Dožil se pouhých 59 let. Když se pohřební průvod ubíral na hřbitov Všech Svatých, kde byl pochován, na jeho počest bylo ve městě rozsvíceno pouliční osvětlení a svítila i okna všech škol. Pohřeb mu vypravilo a pomník na hrobě zbudovalo město Plzeň.

1 SEJBAL, Jiří. Základy peněžního vývoje. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 314.

2 Plzeňské listy, 2. 7. 1899, s. 2.