JAROMÍR KUBÍČEK  kubicek.jaromir@gmail.com

Požadavek na přijetí knihovního zákona se začíná prosazovat v českém i moravském zemském sněmu již počátkem 20. století, kdy se mnoho spolkových knihoven stalo veřejnými a čtenářská veřejnost pokládala za nezbytné zajistit jejich zákonnou podporu ze strany veřejné správy. Spolkové knihovny byly ale chápany jako překonaný typ knihoven. Měla to být proto jen knihovna obecní, která mohla zaručit nestrannost ve výběru a doplňování knih. Příspěvek rekapituluje, jak tento proces probíhal na území dnešního Jihomoravského kraje.  

Od osmdesátých let 19. století do světové války dochází v české společnosti k výrazným změnám, neboť národní, sociální a politický vývoj národů v rámci rakouského státu dospěl k vlastnímu energickému životu. Práce s knihou patřila k základním formám prosazování národních zájmů. Stále platilo heslo národního obrození Osvětou k svobodě, a zakládání knihoven a veřejných čítáren patřilo proto k prioritám lidovýchovné práce. Ta se realizovala spolkovou činností a byla výrazná také v programech a práci obranných národních jednot, které měly nejpočetnější síť knihoven. Jejich snahou bylo vytvářet knihovny s hodnotnou českou i překladovou beletrií a populárně vzdělávací literaturou. V poslední třetině 19. století již byla nabídka české literatury na knižním trhu poměrně bohatá, knihovny dávaly přednost nové produkci a přistupovaly kriticky k darovaným knihám. Již minula doba, kdy oblíbenou a často jedinou celoroční četbou venkovského lidu byly kalendáře.

V návrhu zákona o veřejných knihovnách obecních, který předložil ministr školství a národní osvěty Gustav Habrman Národnímu shromáždění 16. května 1919, se uvádí, že Československý stát po svém ustavení směroval své úsilí k povznesení tvořivé síly národa a předpokladem moderní státní politiky bylo zvýšení vzdělanosti širokých lidových vrstev. K tomu měla napomáhat knihovna jako instituce, jež se může rychle přizpůsobovat daným potřebám, nevyžaduje vysoké náklady a stává se praktickým učilištěm všeho obyvatelstva.

Soupis lidových knihoven na Moravě 1919

Pro důvodovou zprávu knihovnického zákona bylo třeba zjistit stávající situaci knihoven v českých zemích. Zatímco pro Čechy byla známá statistika z roku 1910, o Moravě potřebná data chyběla. Proto ministerstvo uložilo všem školním správám, aby ke dni 15. března 1919 provedly soupis lidových knihoven na Moravě a ve Slezsku. Do předložení návrhu knihovního zákona parlamentu se ovšem nepodařilo výsledky statistického šetření zpracovat. O stavu knihoven na jižní Moravě však statistické údaje z tohoto šetření, jak je v knihovnickém tisku publikoval v roce 1920 Robert Balaš, instruktor knihoven na Ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO), dostatečně vypovídají.

V první variantě knihovnického zákona se předpokládala povinnost zřídit obecní knihovnu jen v těch obcích, ve kterých byla škola. Proto se statistické šetření týkalo jen takových obcí; v březnu 1919 na Moravě napočítali 1894 českých obcí a z těch mělo již 76 %, tj. 1429, veřejně přístupnou knihovnu. Navíc ještě existovalo 69 obcí bez škol, zato s knihovnou. Pokud jde o německé obce, těch s německými školami bylo na Moravě 603. Z nich mělo 392, tj. 65 %, německou knihovnu. Aby se šetření urychlilo, měl příslušný dotazník jen pět bodů:

1. přesný název knihovny,

2. její vlastník,

3. zda dostává knihovna podporu od obce,

4. kdo si může půjčovat, zda kdokoliv, nebo jen člen spolku,

5. počet svazků.

Na činnosti knihoven otázky nesměřovaly.

Spolkové knihovny na jižní Moravě

Nejvíce knihoven zřizovala na jižní Moravě Národní jednota pro jihozápadní Moravu. Před první světovou válkou spravovala na jižní Moravě knihovny v 365 obcích, v nichž bylo 72 429 svazků. Po válce počet těchto spolkových knihoven klesl na 292 s 58 621 knihami; z nich nejvíce bylo na Vyškovsku (35 knihoven s 10 393 svazky), Boskovicku (21 knihoven s 6246 svazky) a Hustopečsku (23 knihoven s 5675 svazky). Šlo o knihovny menší, s průměrně 200 svazky. Největší knihovnu měla národní jednota v Brně, ta byla založena v roce 1891; měla otevřeno třikrát týdně a její součástí byla také čítárna. V roce 1918 se přejmenovala na Ústřední knihovnu lidovou, přemístila se z Besedního domu do Kounicova paláce a v tom roce zapůjčila 5680 návštěvníkům 10 316 knih. Když město Brno založilo v únoru 1921 knihovnu podle knihovnického zákona, její sbírky se staly pro městského knihovníka Jiřího Mahena základem nové Veřejné knihovny města Brna.

Na Moravě také působil velký počet čtenářských spolků. Vznikaly od šedesátých let 19. století a jejich počet v roce 1919 činil 361. Soustřeďovaly čtvrtinu všech knih z veřejných knihoven, celkem 170 851 svazků (průměrně 473 svazky na jednu spolkovou knihovnu). Nejvíce jich bylo na Brněnsku. Největší knihovna Českého čtenářského spolku v Brně disponovala 11 086 svazky a působila samostatně až do roku 1950 (viz 3. s. obálky).

Před vydáním knihovnického zákona bylo na Moravě 174 knihoven v majetku obcí (vlastnily celkem 54 363 svazků, průměrně tedy 312 svazků na knihovnu). Jen některé z nich však dostávaly podporu na svou činnost od obce, obecními tak byly vlastně jen podle jména. Nejvíce jich bylo na Boskovicku: 20 knihoven s 5103 svazky. Mezi velké knihovny s více než třemi tisíci svazky patřily z jižní Moravy jen Obecní knihovna v Boskovicích a Veřejná knihovna v Břeclavi. Podle výkazu z roku 1919 jen 137 moravských obcí dostalo od obce podporu. Jmenovat si zaslouží např. malá obec Plaveč na Znojemsku (částka 2000 Kč), Vyškov (500 Kč), Břeclav a Dolní Kounice (po 200 Kč). Vybírání poplatků za půjčené knihy bylo předpokladem růstu veřejných knihoven, pokud nechtěly být odkázány na veřejné dary.

Boskovicko

Městská rada v Blansku projednávala 29. října 1919 žádost Svazu osvětového ke zřízení obecní knihovny. V městě byla založena již v prosinci 1883, a tak byl její knihovník Karel Fiala pověřen jednáním s jednotlivými spolky, aby svými knihami přispěly k budování městské knihovny podle zákona. Své knihy darovaly obecní knihovně čtenářsko-pěvecký spolek Rastislav, Spolek soukromých úředníků, Sokol a knihovna vzrostla trojnásobně na 1522 knih. V roce 1921 byla ustavena knihovní rada. Knihovna byla umístěna ve dvou třídách obecné školy a půjčovalo se osm měsíců ročně, vždy v neděli dopoledne.

Politický okres boskovický tvořily tři soudní okresy: blanenský, boskovický a kunštátský. Když byla dokončena soustava obvodových knihoven v národnostně smíšených okresech, začalo MŠANO vytvářet také okresní knihovny pro české obyvatelstvo. Okresní knihovna Riegrova v Boskovicích působila od roku 1929, zasílala venkovským knihovnám v okresu doplňovací soubory po 20–30 svazcích a v první sezóně své činnosti zaslala do 21 obcí 347 knih.

Břeclavsko

Městské zastupitelstvo v Břeclavi přistoupilo k vybudování knihovny zásadním způsobem, když již v prosinci 1920 otevřelo Městskou veřejnou knihovnu s čítárnou a stanovilo pro ni v rozpočtu částku 39 000 Kč místo zákonné výše 4258 Kč. Základem se staly knihy čtenářského spolku Břetislav, Sokola a spolku Libuše (dohromady 2250 svazků), pro čítárnu odebírala 32 deníků a 110 časopisů. Sídlem knihovny bylo důstojné prostředí městské radnice. Půjčovalo se denně dvě hodiny. To vše se odrazilo v počtu stálých čtenářů, kterých bylo v prvních pěti letech vždy okolo 6 % z celkového počtu obyvatel. Čtenářská legitimace platila ovšem pro celou rodinu a půjčovalo se na ni i několik svazků najednou. Břeclavská knihovna byla štědře dotovaná. Každým rokem přibylo více než tisíc knih. Tak v roce 1924 z dotace města 21 594 Kč zakoupila 1300 svazků, jejich počet narostl na 5906, navštěvovalo ji 716 čtenářů a uskutečnilo se 23 179 výpůjček. Město s převážně českým obyvatelstvem bylo v roce 1939 připojeno k německé říši; česká  knihovna zrušena a budova radnice (viz 3. s. obálky) v roce 1945 vybombardována.

Jeden z prvních státních knihovnických kurzů byl uspořádán na jižní Moravě; proběhl 13. července – 3. srpna 1924 v Břeclavi. Absolvovalo jej 30 posluchačů a sedm posluchaček. Podle povolání bylo z nich 25 učitelů, šest dělníků, jedna úřednice, tři knihovničtí asistenti a dva studenti. Na kurzu přednášeli: katalogizaci městský knihovník v Přerově Eduard Kvasnička, správu knihovny městský knihovník v Jihlavě Stanislav Rambousek, novodobou literaturu profesor učitelského ústavu v Brně Josef Staněk. Organizaci kurzu připravil a zajišťoval Karel Sýkora, městský knihovník v Břeclavi. Velkou pozornost věnoval kurzu starosta města, který povolil jeho pořádání v zasedací síni radnice. Praktické cvičení probíhalo v městské knihovně. Kurz obsahoval nejen zajímavé přednášky, ale během jeho konání se pro posluchače uskutečnilo pět vycházek do okolí a dvě exkurze – do benediktinské knihovny v Rajhradě a do akciového pivovaru. Kurzisté navštívili Lednici, Pohansko, Lanžhot, hrad Buchlov a slovácké hody v Moravské Nové Vsi. Závěrečné zkoušce předsedal knihovnický instruktor z MŠANO Leopold Calábek. Všichni posluchači získali osvědčení pro knihovnickou práci. Státní podpory k absolvování kurzu se dostalo 28 posluchačům částkou 100–300 korun. Okresní osvětový sbor kurz hodnotil jako zdařilou akci ve prospěch rozvoje veřejného knihovnictví na moravském Slovácku.

Bučovicko

V Bučovicích na Vyškovsku byla založena veřejná knihovna obecní koncem roku 1921 sloučením dosavadních spolkových knihoven Čtenářského spolku, Osvěty a Sokola. Po sloučení měla 1400 svazků, ovšem kromě mnoha duplikátů byl značný počet knih opotřebovaných, které bylo potřeba dát do vazby nebo vyřadit. Z duplikátů pak byly z podnětu Okresního osvětového sboru založeny obecní knihovny v Mouřinově a Vicomělicích. Knihovník František Slabý si stěžoval, že roční příspěvek na knihovnu činil jen povinnou částku 1600 Kč. Nepodařilo se mu uspět s žádostí u místní spořitelny, která věnovala dar na podporu orelského sletu v Brně, ale místní knihovnu opominula.

V Bučovickém okrese (30 obcí s 19 908 obyvateli) bylo založeno 29 knihoven, když se obec Šardičky spojila se soudní školní obcí Kojátky a ustavily knihovnu společnou. Vedle 29 nových knihoven působilo v tomto soudním okrese ještě 13 spolkových knihoven; jejich souhrnná statistika za rok 1922: celkem 10 374 svazků, 2348 čtenářů a 27 805 výpůjček. Na jednoho obyvatele připadalo 1,9 knihy a každý čtenář přečetl v průměru 12 knih, obratovost každé knihy činila průměrně 2,7. Příspěvek obcí na knihovny dosáhl částky 11 415 Kč; průměr 57 haléřů na jednoho obyvatele byl tedy o něco vyšší, než stanovil zákon. Dvě obce naopak na knihovnu nepřispěly vůbec.

Hustopečsko

Na jižní Moravě byly také obce s převahou německého obyvatelstva. Na pomoc českým menšinám zřizovalo MŠANO obvodové knihovny. Mezi prvními vznikla v roce 1922 v Hustopečích pro soudní okresy hustopečský, židlochovický, kloboucký a pohořelický. V těchto okresech existovalo 25 obcí, v nichž bylo více obyvatel německé národnosti než české. Ze státní subvence se v prvních třech letech nakoupilo 463 svazků knih a 12 přenosných skřínek, v nichž se zasílaly knihovnám soubory o 25 nebo 50 svazcích. Tyto soubory se každým rokem obměňovaly. Osvědčila se praxe, že se soubory knih zasílaly do obcí s českou menšinovou školou a knihovnické služby zabezpečovali její učitelé. Ke knihám se přikládaly potřebné tiskopisy pro výpůjční agendu a vyžadovala se statistika výpůjček. Za rok 1924 bylo ze zaslaných souborů rozpůjčeno 223 knih, když 52 svazků nenašlo svého čtenáře.  Celkový počet výpůjček činil 1064; nejoblíbenější byly knihy od Němcové, Raise, Jiráska, Světlé, Baara, Klostermanna, ze zahraničních Tolstého a Zoly, o naučné knihy byl zájem velmi malý.

Když v roce 1924 hodnotil okrskový knihovnický dozorce Ladislav Kracík výsledky činnosti obecních knihoven v hustopečském okresu, k němuž náleželo 11 obcí, pokládal jejich stav za normální v tom smyslu, že všechny obce dostaly zákonem stanovený příspěvek 50 haléřů na osobu. Na okresním starostenském sboru sice požadoval jeho navýšení alespoň o polovinu, ale to spíše vyžadovalo individuální jednání na obcích. Jen v polovině obcí vedl knihovnu učitel – ten byl pro tuto agendu považován za nejschopnější osobu. Počet knih na jednoho čtenáře dosahoval 20 svazků a poměr čtenářů k počtu obyvatel dosahoval nad 6 % jen u poloviny obcí.

Znojemsko

V národnostně smíšeném regionu převažovalo ve Znojmě i v řadě pohraničních obcí německé obyvatelstvo. O veřejné lidové knihovně Znaimer Volksbibliothek informoval denní tisk od jejího založení v roce 1873. Po deseti letech činnosti byl vydán tiskem její katalog. V roce 1919 sídlila v Německém domě a měla cca 11 000 svazků. Česká městská knihovna a čítárna byla založena až po vydání knihovnického zákona v roce 1921; po dvou letech se stal jejím knihovníkem Ladislav Řezníček, který ji vedl až do října 1938, kdy Znojmo obsadila německá vojska. Sídlila v několika místnostech budovy bývalého krajského soudu. V roce 1926 vyšel tiskem První katalog české městské knihovny a čítárny ve Znojmě, který již nabízel čtenářům bohatý výběr beletrie, naučných děl i časopisů.

V okrese Znojmo bylo 25 českých školních obcí, které podle zákona z roku 1919 měly do roku 1922 zřídit obecní knihovnu. Pokud bylo v obcích více než 10 % českého obyvatelstva, obce svým povinnostem dostály. Tyto knihovny disponovaly celkem 4121 svazky, za další rok zaznamenaly jejich fondy nárůst o 737 svazků, měly 1079 čtenářů, proběhlo 10 072 výpůjček. Okrskovým knihovníkem byl znojemský učitel Eduard Krechler, který o činnosti veřejných knihoven obecních psal pravidelně do časopisu Česká osvěta. Ve zprávách zaznamenával čilejší prosperitu knihoven. Poukazoval však na nepatrnou roční peněžitou částku, kterou obce přispívaly na rozvoj knihoven. Platil všeobecný stesk:  Čtenářů je dostatek, leč roční knižní přírůstek stačí jim na tři, čtyři měsíce a pak do knihovny nechodí. V knihovnách bylo totiž mnoho starší, čtenáři dávno přečtené literatury. Řešení viděl Krechler vedle účelné a důstojné propagace knihovny v zákonem navýšeném finančním příspěvku, aby malé veřejné knihovny nebyly odkázány na živoření (viz 3. s. obálky).

Knihovníci venkovských knihoven si byli vědomi změn, které nastaly se vznikem nového státu. Výchova starší generace se ovšem dost lišila od školské a občanské výchovy, jak ji stát organizoval po roce 1918. Čtenáři venkovských knihoven chtěli četbou většinou dospět k příjemnému rozptýlení, vymanit se na chvíli z denních starostí a shonu za živobytím. Takových lidí byla na venkově většina. Nepatřili k těm, kteří by chtěli sledovat moderní literární díla nebo hledat poučení v odborné literatuře.

Co v zájmu čtenářů převažovalo? Podle učitele a okrskového učitele ve Znojmě Eduarda Krechlera, jak to vystihl ve své knize Venkovské knihovny a čítárny (Znojmo 1927), to byla díla, jejichž děj měl rychlý spád a přinášela smyslová vzrušení, napínavost, dobrodružství, bez obsáhlého uvedení do situace v každé kapitole. Patřila sem zejména dobrodružná díla, kterých bylo na trhu dost (Jules Verne, Jack London, Conan A. Doyle), humor (Ignát Herrmann nebo Karel Matěj Čapek-Chod), historické romány (Václav Beneš Třebízský, Alois Jirásek, Zikmund Winter); ženy měly zájem o romány Aloise Vojtěcha Šmilovského nebo Bohumila Zahradníka-Brodského. Sociální román byl nejčtenější v místech, kam byl zasazený děj; pro jižní Moravu to byla zvláště kronika selského rodu od Jana Herbena. Knihovníci veřejných knihoven si dali do programu, aby se knihovny podobně jako školy staly národními institucemi ve státě. Zájem o knihu se jim podařilo prosadit.

Literatura:

• KUBÍČEK, Jaromír. Prameny k dějinám veřejných knihoven na Moravě a ve Slezsku do roku 1950. Brno: Moravská zemská knihovna, 2014. 207 s. ISBN 978-80-7051-201-2.

• KUBÍČEK, Jaromír. Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích. Brno: Moravská zemská knihovna, 2019. 337 s.ISBN 978-80-7051-250-0.

• Časopisy: Česká osvěta. 1918, roč. 14–1927, roč. 23; Kniha. 1919–1920, roč. 1; Knihy a knihovny. 1920, roč. 1; Osvětový věstník Brněnska. 1924–1928, roč. 1–5.

Knihovny Jihomoravského kraje – 3. strana obálky