JAROSLAV CÍSAŘ  ctenar@svkkl.cz

Rozhovor s PhDr. Vítem Richterem, ředitelem Knihovnického institutu NK ČR, předsedou Ústřední knihovnické rady, bývalým předsedou SKIP a jeho současným čestným předsedou – prostě knihovníkem na několik set procent

Předesílám, že na tomto místě nebudu mlžit a vytvářet dojem, že jsme se s Víťou Richterem poznali až v době přípravy tohoto rozhovoru. A tak se čtenářům časopisu Čtenář i jemu samotnému omlouvám za tykání. V červnu, byť je to pro mě téměř neuvěřitelné, se dožívá sedmdesátin. Během posledních zhruba 40 let byl u všeho významného, co hýbalo českým knihovnictvím. To jsou podle mne velmi pádné důvody, proč musel vzniknout tento rozhovor… 

Od roku 1971, prakticky celý svůj profesní život, jsi věrný jediné instituci, a to dříve Státní, dnes Národní knihovně ČR. V čem to považuješ za přínosné – a naopak omezující – a proč?

Národní knihovna je velká a složitě strukturovaná instituce a není jednoduché ji podrobně poznat. Během svého dlouhého působení jsem měl šanci si ji v pravém slova smyslu osahat – od pomocné práce ve skladišti knihovních fondů přes různé útvary služeb a specializovaných oddělení až po řízení výstavby a provozu Centrálního depozitáře v Hostivaři. Na pozici ředitele Knihovnického institutu mám naopak možnost získat vůči NK ČR určitý odstup a vidět ji z pohledu ostatních knihoven, které využívají její služby. Omezující je to, že v pozici předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR) a (dříve) předsedy SKIP bývá někdy složité vyjednávání s Ministerstvem kultury, protože se zde ve vztahu k mé osobě ne vždy vnímá či odlišuje, kdy jednám za ÚKR, a kdy za NK ČR. Může to být také konfliktní ve vztahu k vedení knihovny, kdy nemusí být vždy oceněno, že o NK ČR mluvím z pozice ÚKR.

Po maturitě ses dostal ke studiu knihovnictví až po několika pokusech. Co ti tolik přitěžovalo?

To se dá obtížně identifikovat, nikdy jsem o tom moc neuvažoval a nepátral. Můj otec byl sudetský Němec, který díky mé matce Češce nebyl odsunut do Německa. To bylo i příčinou častějšího drobnohledu komunistických úřadů na naši rodinu. Na druhé straně jsem se původně vyučil strojním zámečníkem, takže jsem se v přihláškách na Filozofickou fakultu UK mohl prezentovat vylepšeným kádrovým profilem jako dělník. Na studium knihovnictví jsem se dostal až na čtvrtý pokus a jistě v tom sehrály úlohu i nepříliš ideální známky na mém maturitním vysvědčení.

V hierarchii NK ČR jsi se ke svému nynějšímu postu ředitele Knihovnického institutu propracovával krůček po krůčku. Čím vším tato cesta poznamenala tvoji práci?

Asi nemohu odpovědět jinak, než že to byla dobrá zkušenost pro poznání NK ČR i systému knihoven jako celku. Chtěl bych si ale i sám pro sebe připomenout jedno hledisko své profesní dráhy – obsazování různých vedoucích postů pro mě nikdy nebylo prioritou, nikdy jsem o žádné vedoucí místo neusiloval. Většinou to bylo tak, že jsem se na své minulé i současné pozice dostal tak trochu z donucení, či spíše přijal jsem je proto, že jsem je v daném okamžiku vnímal jako smysluplné a prospěšné. Na všech místech v knihovně jsem se setkal a mohl pracovat s výbornými lidmi, kteří byli zapáleni pro svou práci, a to je něco, co mě v knihovně stále drží.

A když se po této cestě ohlédneš, co považuješ za její hlavní mezníky?

Bylo jich určitě více: rozhodnutí studovat knihovnictví, rok 1989 a moje zapojení do obnovy SKIP, výstavba depozitáře v Hostivaři, zvolení předsedou SKIP a potom i jmenování předsedou ÚKR. Musím ale zmínit jedno osobní setkání, které mě ovlivnilo na celý život – v roce 1971, ještě dříve než jsem nastupoval do NK ČR, jsem se v Novém Městě pod Smrkem seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem. Sváťovi v roce 1973 odebrali státní souhlas a nemohl vykonávat funkci faráře, a proto sháněl nějaké zaměstnání. V té době, už jako zaměstnanec knihovny jsem měl za úkol obsluhu mimopražských depozitářů, mezi které patřil také hrad Houska, kde byla uložena unikátní sbírka cizojazyčných novin a časopisů vycházejících na území Československa. Sváťovi jsem řekl o uvolněném místě správce a pak se stal zázrak – farář se proměnil v kastelána. Houska se stala na několik málo let jedním z center českého undergroundu, dokonce zde byla nahrána první gramofonová deska skupiny The Plastic People of the Universe. Byla to nádherná léta, která však v roce 1976 skončila Sváťovým zatčením spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu. Nejsem věřící, ale díky němu jsem si uvědomil, jak je důležité neprodávat se a dělat užitečné věci i v době nepohody.  

Jak se od sametové revoluce proměnilo a vyvíjelo knihovnictví u nás?

Do roku 1989 bych české knihovny hodnotil jako „knihovny zastaveného času“. V roce 1989 se nám s kolegyní Zdenou Blechovou podařilo publikovat v Technickém magazínu T delší článek Zpráva o stavu knihoven v Čechách, který dobře charakterizuje bezvýchodnou atmosféru, která tehdy v knihovnách panovala. NK ČR byla v té době v totální krizi; měli jsme 500 000 svazků na hromadách a 2 mil. svazků uložených v nevhodných plechových halách a na starých hradech. Myslím si, že by stálo za to článek po třiceti letech znovu publikovat, aby si současníci uvědomili, jakou cestu jsme urazili (pozn. red.: podstatné pasáže textu budou přetištěny v letním dvojčísle). Listopad 1989 otevřel českým knihovnám cestu do budoucnosti. Za náš knihovnický systém se dnes nemusíme stydět. Pokud uvažuji o veřejných knihovnách, nejvíce si uvědomuji dva podstatné hendikepy. Nedaří se nám dosáhnout toho, aby knihovny byly podporovány a rozvíjeny jako přirozená součást vzdělávacího systému, zejména systému celoživotního učení a občanského vzdělávání v tom nejširším slova smyslu. Tím druhým je dluh, který si stále neseme z dob socialismu – omezená výstavba nových knihoven či jejich rekonstrukce a modernizace. Řada našich dnešních knihoven neodpovídá požadavku na vzhled současného moderního prostoru veřejné instituce určené pro studium i volný čas.

A teď bych se rád zaměřil na citlivé téma nové budovy NK ČR, o kterém se nyní z pozic knihovny příliš nemluví. Od kdy vlastně knihovna usiluje o svou novostavbu?

S nedostatkem prostor se potýkal v 18. století i Karel Rafael Ungar, ale s výstavbou nové knihovny přišel až koncem 19. století tehdejší ředitel Richard Kukula. Nakonec to skončilo rekonstrukcí Klementina pro potřebu knihovny ve 20. až 30. letech minulého století, kterou projektoval architekt Ladislav Machoň. V šedesátých letech se připravoval nový projekt, ale vše skončilo invazí v roce 1968. V devadesátých letech se nám během dvou let podařilo vybudovat depozitář v Hostivaři s kapacitou 4,5 mil. svazků, a tím vyřešit nejpalčivější problém s uložením knihovního fondu. Podle původního záměru měla následovat výstavba nové budovy. S tím se začalo v roce 2004 a úsilí vyvrcholilo výběrem projektu knihovny jako blobu od architekta Jana Kaplického. Jeho řešení bylo z hlediska funkčního opravdu vynikající, ale blob svou extravagantností společnost rozděloval. Rozdělil nakonec i politiky a to bylo začátkem konce. Vyjádření Václava Klause o tom, že své tělo nechá připoutat k bagru, aby zabránil výstavbě blobu, bylo symbolickým zlomem, kdy se z odborného problému stal neřešitelný politický a následně mediální problém.

Myslím si, že se stále zamlžuje skutečnost, že v památkově chráněném Klementinu, navíc s podložím v náplavové oblasti a ležícím v oblasti záplav, moderní knihovnický provoz prostě nelze zavést… Jak vlastně došlo k rozhodnutí, že nová knihovna nebude?

Rozpoutala se nekonečná a nesmyslná debata, která se zcela míjela s potřebami knihovny. Debatovalo se o všem možném, ale skutečná situace knihovny nikoho nezajímala. Tehdejším představitelům ministerstva kultury šlo především o to, nějakým způsobem utišit neutuchající diskuze o návrhu Jana Kaplického. Nakonec v roce 2008 padlo chybné politické rozhodnutí, které nemělo nic společného se skutečnými potřebami NK ČR. Byl to ministr Václav Jehlička, působící ve druhé vládě Mirka Topolánka, který rozhodl, že budoucností knihovny nebude novostavba, ale Klementinum a další výstavba depozitářů v Hostivaři. Vzápětí začaly v mediálním prostoru zaznívat názory, že novostavba je zbytečná. Objevila se sbírka fantasmagorických nápadů, jak Klementinum přestavět a dostavět, například podkopáním podstatné části Klementina, proražením otvoru do Platnéřské ulice pro vjezd do podzemí nebo výstavbou vícepodlažního objektu na místě dnešní haly služeb apod. Byly to účelové demagogie, protože všichni jsme věděli, že Klementinum má statut národní kulturní památky, u které nelze uvažovat s žádnou expanzí.

Co je vlastně nyní v Klementinu hotové?

Revitalizace začala 1. a 2. etapou ještě podle původního záměru, kdy v Klementinu měly zůstat historické knihovní fondy, hudební oddělení a Slovanská knihovna, tedy útvary, které nevyvolávají tlak na expanzi prostor. Dnes, po deseti letech, je obnoveno 48 % areálu Klementina, ale jedná se o část, kde se většinou nepočítá s intenzivním knihovnickým provozem. I přesto jsou zkušenosti jednoznačné – to, co požadovala památková péče, se bez ohledu na náklady podpořilo a realizovalo. To, co se požadovalo z hlediska fungování provozu knihovny, bylo většinou odmítnuto s poukazem, že je to příliš nákladné nebo z hlediska památkové péče nemožné. Obnovené prostory jsou nádherné, ale knihovnu v nich moc nenajdeme…

Zaprognózuj si! Jak to bude dál pokračovat?

Nyní by měla revitalizace vstoupit do závěrečné 3. etapy, která zahrnuje všechny základní knihovnické provozy, tj. jakési srdce knihovny. Z projektu je zřejmé, že se demontuje původní koncept knihovnického provozu vybudovaný architektem Machoněm, který ale není nahrazen něčím novým, co by otvíralo cestu pro budoucí rozvoj. Zcela zásadním limitem je redukce skladovacích kapacit – z původní skladovací kapacity Klementina v rozsahu 3,1 mil. knihovních jednotek zbyde něco přes 1 mil. Vzhledem k tomu, že v současnosti má NK ČR 7,4 mil. knihovních jednotek, znamená to, že v příštích desetiletích se stále více dokumentů požadovaných čtenáři bude muset trvale převážet. Takový koncept je naprosto nepřijatelný jak z pohledu pohotovosti služeb, tak zejména z hlediska ochrany knihovních fondů, která je pro každou národní knihovnu absolutní prioritou. Takovou národní knihovnu nenajdeme nikde na světě!

Před časem vedoucí knihovnických útvarů NK ČR připravili odmítavé stanovisko k realizaci 3. etapy. Proč až nyní?

Záludností bylo, že revitalizace Klementina byla rozdělena na několik etap. Samotná etapizace stavby není nic neobvyklého, ale problém spočíval v tom, že nebyl připraven a schválen celkový projekt rekonstrukce pro potřeby knihovny. Proto se projektovalo a stavělo salámovou metodou po kouskách a nikdo předem nemohl znát konečný výsledek a dopady. Stále se také měnilo personální obsazení památkového dozoru, což často způsobilo, že to, co bylo při přípravě projektu povoleno, bylo v jeho konečné verzi zamítnuto. Až konečná verze projektu závěrečné etapy rekonstrukce Klementina odhalila celý rozsah problému. Na situaci upozornila ÚKR v roce 2017 ministra Hermana v souvislosti se jmenováním nového ředitele, ale nic se od té doby nestalo (pozn. red.: viz Prohlášení k situaci v Národní knihovně ČR http://ukr.knihovna.cz/stanoviska-a-dokumenty-ukr-cr/). Bude nutné přiznat chybu, ale do toho se nikomu nechce.

Dnešní uživatelé knihovny velmi často na své objednávky literatury dostávají odpověď, že kniha je nedostupná. Souvisí to s rekonstrukcí Klementina?

Ano, ale jen částečně. S postupující revitalizací Klementina se snižuje skladovací kapacita, protože se postupně musí kvůli narušené statice objektu rušit původní dvoupodlažní skladovací konstrukce. Hlavní příčinou jsou ale průtahy s rekonstrukcí původního depozitáře v Hostivaři. Nyní má knihovna více než 900 000 svazků ze svého knihovního fondu uloženo v bednách mimo regály, a tak vyřazeno z používání. Situace trvá již několik let a bude se nejméně do konce roku 2020 dále zhoršovat, dokud oprava neskončí. Bohužel se nejedná jen o staré, málo využívané fondy, ale v bednách končí i nejnovější přírůstky. Pokud vezmeme jen náklady na znehodnocený nákup knih a časopisů, přičteme do toho práci stovek pracovníků věnujících se zpracování přírůstků, které skončí bez užitku v bednách, dostáváme se ke škodám v řádu stovek milionů korun. Ztratili jsme více než třetinu svých uživatelů, klesají počty výpůjček, návštěvníků a je otázkou, zda se k nám ještě někdy vrátí. NK ČR je z tohoto hlediska národní ostudou.

To skoro vypadá, jako by na tom byla dnes knihovna hůře než za komunistů… Nabízí se otázka: kdo za to může a jaké jsou příčiny této situace?

Na to není jednoduchá odpověď. Příčin je celá řada, ale já za podstatné považuji přípravu, organizaci a řízení investic. Musíme si uvědomit, že NK ČR má od roku 2004 již sedmého ředitele. Do vedení knihovny jsou ministerstvem většinou dosazováni „manažeři“ s nulovou kvalifikací k řízení národní knihovny, kteří mají za úkol „řídit“ investice. Když se jim to nedaří, jsou odvoláni a nahrazeni někým jiným. Každý manažer pracuje tak, že si přivede své lidi a zbaví se těch, kteří tam působili doposud. To platí zejména pro ty, kteří řídí investice. Vedle toho se mění lidé na ministerstvu, památkáři, ale také pravidla veřejných zakázek apod. Výsledkem je, že se často začíná od začátku, a především se ztrácí kontinuita a odpovědnost. Investiční činnost je fakticky od provozu knihovny oddělena. Odborné útvary mají jen velmi omezenou možnost zasahovat do přípravy investic. Čas od času jsou sice vyzvány, aby se k dokumentaci vyjádřily, ale nedozví se, zda jejich požadavky či připomínky byly zapracovány. Potom se může stát, že třeba parametry klimatizace neodpovídají normám, části Klementina nelze využít pro nízkou nosnost podlah, rekonstruované prostory nelze používat, protože zase chybí finance na vnitřní vybavení apod.

Jaké vidíš řešení? Jak z toho vybřednout?

Podle mého názoru jsme se dostali do situace, kdy nelze správně odpovědět – vždy bude něco špatně. Není pochyb o tom, že rekonstrukci Klementina je nutno dokončit, protože dožívají veškeré rozvody, sítě, některé provozy jsou rekonstrukcí rozděleny a část budovy je v havarijním stavu. Myslím si ale, že nelze pokračovat, dokud se nerozhodne o budoucnosti knihovny, protože to, co se nyní připravuje, není budoucnost, ale stagnace. Mělo by padnout definitivní rozhodnutí vlády o nutnosti výstavby nové budovy knihovny a ihned zahájit přípravy. Musí být také jednoznačně řečeno, co v budoucnu zůstane v Klementinu, co bude v nové budově a jak se budou využívat depozitáře a provozy v Hostivaři. A je tu ještě jeden zásadní problém – dosavadní rekonstrukce trvala deset let a jsme sotva v polovině. Za těchto okolností se obávám, že 3. etapa ve své složitosti může trvat ještě déle. Další dlouhé období provizoria je pro knihovnu a její uživatele něco děsivého! Musí být nastaveny závazné termíny pro realizaci 3. etapy, a to nejen pro knihovnu či dodavatele stavby, ale také pro Ministerstvo kultury, které musí zajistit plynulé rozhodování a financování. Smyslem a cílem knihovny je služba uživatelům a ochrana knihovního fondu a těmto cílům musí být podřízena realizace investic. V posledních deseti letech podle mě vedení knihovny na tento princip rezignovalo. To je nutno změnit.

Na závěr opusťme Klementinum. V oboru jsi dosáhl snad všech ocenění, která lze u nás získat. Čeho by ses profesně ještě rád dožil?

Asi tě svou odpovědí zklamu. Nikdy v životě jsem si před sebe nestavěl nějaké vznešené cíle, ale snažím se reagovat jen na to, co přináší každodenní život. Mohl bych se těšit na pokládání nového základního kamene novostavby NK ČR, ale to bych si asi příliš sebevědomě prorokoval nepravděpodobnou dlouhověkost.

V dnešní překotné době působíš trochu jako boží zjevení, jako jistota kontinuity a uvážlivého rozvoje. Tvůj život neprovázejí žádné poklesky či skandály. Nemůžeš tedy na závěr o sobě uvést alespoň něco osobního? Jediné, co jsem zjistil na internetu, je, že rád chodíš po horách…

Na to si budeš muset najmout Hercula Poirota!

PhDr. Vít Richter se narodil 11. 6. 1949 v Praze. Nejprve se vyučil strojním zámečníkem, v letech 1974–1979 vystudoval na FF UK knihovnictví. V roce 1980 se stal v NK ČR vedoucím oddělení studoven, pak vedl oddělení souborných katalogů (od 1985), od roku 1990 byl ředitelem sektoru služeb a speciálních oddělení, v období 1992–95 se zabýval výstavbou Centrálního depozitáře v Hostivaři, jehož byl v letech 1995–98 ředitelem. Od roku 1998 stojí v čele Knihovnického institutu. Podílel se na obnovení SKIP ČR, v letech 1998–2013 byl jeho předsedou (od roku 2013 je jeho předsedou čestným); od roku 1998 je rovněž předsedou Ústřední knihovnické rady. V databázi odborné knihovnické literatury je podepsán pod téměř 500 tituly. Vedle rozsáhlé publikační, přednáškové a organizační činnosti se podílí i na průzkumech četby a od roku 1999 je mj. členem redakční rady časopisu Čtenář.  

V roce 2001 obdržel čestnou medaili Z. V. Tobolky, získal Cenu českých knihovníků (2010) a Cenu MK ČR za přínos k rozvoji české kultury (2011). 

,