Hlavní obsah stránky
Vznik Československa – 100 let. 6. část
Bohuslav Koutník
zakladatel Spolku československých knihovníků a jejich přátel • redaktor Časopisu československých knihovníků • autor příruček pro veřejné knihovny • pedagog Státní knihovnické školy • bibliograf
Časopis československých knihovníků
Jako jeden ze zakládajících členů Spolku československých knihovníků a jejich přátel (spolek byl ustavený 1. června 1919) přinesl do jeho činnosti nové podněty. Po absolvování Státní knihovnické školy inicioval vydávání Časopisu československých knihovníků. Časopis vycházel vlastním nákladem spolku po příslibu podpory ze strany ministerstva školství a národní osvěty. Koutník byl hlavním redaktorem tohoto knihovnického časopisu v letech 1925–1927 a dále od roku 1930. Jeho obsah chtěl zaměřit nejen na obecní knihovny, ale na celou soustavu, jak vznikala také založením nových univerzit a správních úřadů, a přitom si kladl za cíl přispět k povznesení knihovnické profese jak po stránce sociální, tak odborné. Časopis měl vycházet šestkrát ročně a během let 1922–1944 vyšlo 23 ročníků; často však bylo několik čísel kumulováno v jednom sešitu.
Bohuslav Koutník společně se Stanislavem Stunou, Zdeňkem V. Tobolkou a Josefem Volfem časopis zaměřili na seznamování se zahraničními nebo s pražskými knihovnami, pravidly popisu dokumentů, s každoročně pořádanými sjezdy knihovníků i personáliemi. Od roku 1928 uveřejňoval časopis souběžnou bibliografii československé knihovědy, kterou sestavoval Ladislav Jan Živný a později Jaroslav Lugs a která byla pro časopis stěžejní. Časopis vydával Spolek československých knihovníků pro své členy, pro které byl jeho odběr povinný a zahrnutý do ročního členského příspěvku.
Vzdělávání knihovníků
Knihovnický zákon o veřejných knihovnách obecních z roku 1919 pamatoval na vzdělávání knihovníků. U velkých knihoven v obcích s více než 10 000 obyvateli měl být knihovníkem alespoň absolvent střední školy s maturitou a podle zákona měl vykonat po jednoročním studiu na Státní škole knihovnické v Praze (SŠK) státní zkoušku. Koutník se jako její absolvent stal brzy členem učitelského sboru i zkušební komise. Na knihovnických školách vyučovali externě knihovničtí odborníci, kteří pro ten účel zpracovávali odborné publikace – kromě instruktivní ministerské Příručky pro veřejné knihovny (Praha 1920) také publikace vydávané v edici Knihovna Časopisu československých knihovníků. Pod redakcí Z. V. Tobolky vyšlo kompendium Československé knihovnictví (Praha 1925), které je sborníkem prací 14 autorů, kteří převážně učili na SŠK. Obsahuje přehledy dějin písma, knihy a knihoven. Nejvíce přispěli Z. V. Tobolka kapitolami o knihovnictví, zaměstnancích knihovny a katalogizaci, L. J. Živný o knihovnickém zákonodárství a bibliografii a Bohuslav Koutník o stavbách a zařízení knihoven a knihovnické technice. Sborník byl sestaven s úmyslem poukázat na význam knihovnické práce a skutečnost, že knihovnické povolání vyžaduje značnou odbornou přípravu a soustavné úsilí. Ve svém celku je sborník do jisté míry encyklopedií našeho knihovnictví a dokumentuje vysokou úroveň oboru u nás.
Autor monografií
Kromě knihovnické techniky se B. Koutník zajímal o psychologii čtenáře. Byl členem Filozofické jednoty, Psychologické společnosti a Sociologické společnosti. V roce 1926 vydal v edici Knihovna Časopis československých knihovníků jako 4. svazek spis Čtenář a kniha. Vychází v ní ze zahraničních zkušeností a z přesvědčení, že působení knihy a četby se stalo obecným a samozřejmým a bylo základem rozvoje veřejného knihovnictví. Poukázal na to, že díla hodnocená jako vrcholy písemnictví nebývají těmi, k nimž směřuje čtenářský zájem. Proto podle povahy pozorovatelů četby dochází buď k výtkám, že jsou dobré knihy zanedbávány, nebo k úvahám o nízké úrovni čtenářů. Po výkladu techniky čtení se zabýval bibliopsychologií čtenáře a soudil, že nejlépe je na tom knihovník na malé vesnici, který se osobně zná se svými čtenáři, a má tak dobré předpoklady k jeho výchově prostřednictvím knihy. Radil knihovníkům, jak si vést o četbě čtenářů záznamy, aby byli dostatečně vyzbrojeni pro svůj úkol dát „pravou knihu pravému čtenáři“.
Praktický pohled na současné možnosti zlepšování služeb přinesl B. Koutník v knize Racionalisace knihovnictví (Praha 1931), v níž hodnotil knihovny jako továrny duševní práce. Kromě otázek technické racionalizace knihovnictví spojených s ukládáním a vyhledáváním knihovního fondu se zabýval tiskopisy pro evidenci a správu, vydáváním seznamů knih, mechanizací katalogizace a normováním práce. U veřejných knihoven pokládal za důležitou propagaci a psychologii čtenáře. Cílem by neměly být izolované knihovny, ale podle určitého plánu vybudovaný systém, spočívající ve spolupráci a kooperaci mezi knihovnami, zvláště při doplňování knihovního fondu a vytváření souborných katalogů. Jde o kritický obraz problémů českého knihovnictví po první dekádě jeho úspěšného rozvoje.
Nejznámější Koutníkou příručkou je Technika duševní práce, kterou napsal společně s Aloisem A. Hochem. Jde o praktický návod, jak si připravit práci, jak si rychle a dobře pamatovat a učit se. Knihovnická profese se v ní uplatňovala v metodách jak sbírat, uchovávat a třídit vědní problematiku, jak poznatky ověřovat a hodnotit, vytvořit si vlastní úsudek. O tom pojednávají obecnější kapitoly Četba, Bibliografie, Technika čtení, Zpracování čteného, Kartotéka a knihovna, stejně tak praktické návody Jak psáti pojednání a zprávy, Jak překládat a recenzovat, Příprava přednášky. Kniha měla velmi dobrý ohlas, o čemž svědčí, že v letech 1932–1941 vyšla v nakladatelství Orbis ve čtyřech vydáních.
Publicista a propagátor knihoven
B. Koutník se neuzavřel jen do světa knihoven, ale byl také redaktorem levicově orientovaného týdeníku pro kulturní otázky Čin, který vycházel v letech 1929–1939. Po jeho zániku pak pracoval v Národní práci, deníku, který nahradil zastavený sociálně demokratický tisk. V něm uveřejnil k 20. výročí knihovnického zákona reportáž o počátcích jeho vzniku a průběhu projednávání v parlamentu a zhodnotil jeho význam (Národní práce, 23. 7. 1939, 30. 7. 1939); jde o jedinou reportáž k výročí zákona v denním tisku. Uvedl v ní, že každý zákon dává jenom právnickou formu něčemu, co je již ve společenském dění obsaženo, za svůj úspěch ovšem vděčí činorodosti těch sil, které jej naplňují. Zákonem byla uložena obcím povinnost přispívat na knihovnu z obecních prostředků částkou úměrnou počtu obyvatel. Podle Koutníka byla výkonnost dřívějších spolkových knihoven závislá na dobré vůli a literárních znalostech knihovníka, jehož volba nebyla vždy zárukou opravdového zájmu. Zákon však zavedl požadavek, aby knihovník v malých obcích měl alespoň základní literární znalosti, ve větších obcích měl mít letní třínedělní knihovnický kurz se zkouškou a v obcích s více než 10 000 obyvateli střední školu a roční Státní knihovnickou školu se státní zkouškou.
V meziválečném období vzrostl počet knihoven a jejich knihovní fondy pětinásobně. Nastartování knihoven podle zákona z roku 1919 proběhlo poměrně hladce proto, že velká řada spolků věnovala své knihovny jako základ knihoven svých obcí. Spolky si uvědomily, že jejich knihovnám vznikla konkurence, která na sebe strhla všechen čtenářský zájem, a nebylo již pro ně efektivní nadále knihovnu vést. Zatímco spolkový knihovník pracoval bez dozoru a jednou za rok podával valné hromadě zprávu o činnosti, knihovnický zákon zavedl pro malé obce okresního dozorce a pro větší města dozor státního instruktora při ministerstvu školství. Na posilu knihoven malých obcí se zřizovaly knihovny obvodové a okresní, které zasílaly výměnné soubory knih. Za prvních dvacet let platnosti knihovního zákona se knihovny plně vžily, staly se institucí tak samozřejmou jako obecné školy, tedy staly se institucí národní, jak je nazval Jiří Mahen. Koutníkova reportáž konstatuje, že náš knihovnický zákon měl ve světě veliký ohlas. Byl pilně studován a leckde i napodobován.
Koutník vyzýval ještě k větší návštěvě knihoven a zamýšlel se nad jejich budoucností. Pokud se knihovnám vytýkalo, že šíří také literaturu podprůměrnou, namítal názorem básníka Otokara Březiny, že každý trhá ovoce ze stromu kultury z těch větví, k nimž dosáhl svým duševním vzrůstem, a je dobře, když vůbec trhá. Koutník konstatoval, že dosud nebylo u nás zvykem, aby do lidových knihoven chodili lidé s vyšším vzděláním. Čtenáři s vlastními knihovnami však také přestanou doplňovat své byty knihami, které přečtou jednou, a proto najdou cestu do knihoven, pokud ovšem skladbou knih budou s takovými čtenáři knihovníci počítat.
Po okupaci publikoval B. Koutník přehled nazvaný Současné ztráty československého knihovnictví (Časopis československých knihovníků. 1938, roč. 17, s. 86–94), ve kterém vyjmenoval odborné knihovny, o které přišla česká kultura. V době 20. výročí knihovnického zákona se knihovny z pohraničí, které bylo přičleněno k Německu, Polsku a Maďarsku, dostaly do právního vakua, neboť tamní státy podobný zákon neměly a jejich knihovny byly udržovány dobrovolně. Z knihoven v odtrženém pohraničí byly nejprve vyřazovány spisy napsané emigranty a v zájmu československého státu, brzy však byly české knihovny většinou zrušeny. Šlo o poslední přehled, ve kterém se Koutník zabýval knihovnictvím. Další jeho činnost již směřovala k literatuře zábavné.
Bohuslav Koutník pracoval v administrativní knihovně, svou redakční prací sledoval celou škálu veřejných i odborných knihoven a v meziválečném období patřil k těm knihovníkům, kteří hledali cesty ke vzájemné spolupráci.