MARTIN KVÍTEK martin.kvitek@nature.cz

Kromě ptačích budek a kadibudek nebyly dříve zřejmě žádné jiné. Dnes máme navíc knižní budky neboli knihobudky, které se objevily na různých místech tak, jako byly na mnohých veřejných prostranstvích rozmístěny klavíry.

V Heroldově parku v Praze-Vršovicích máme obojí. Na rozdíl od klavíru, který každý rok na jaře otočím tak, aby hraní pěkné (ale dost často i neumělé a uši drásající) nebylo v parných dnech při otevřených oknech tolik slyšet až do čtvrtého patra, se knihobudka svépomocí přemístit nedá. Asi je to tak dobře. Knihobudky se rozrostly všude, v režii různých institucí i jedinců. Podle mého občasného pozorování knihobudky v Heroldových sadech slouží tato nejen ke čtení, ale i k doplňování a výměně soukromých knihoven, příp. knihoven jiných. Obměna je značná. Vezmeš, přineseš, odneseš, už nepřijdeš, dáš jinam. Prostě další koloběh, tentokrát knižní.

V odborné knihovně Agentury ochrany přírody a krajiny ČR probíhala v minulém roce revize knihovního fondu. Nemálo čtenářů, zejména interních, vypůjčené publikace někam zašantročila, prostě je nenašla. Když jsem dostal seznam nenalezených publikací, oslovoval jsem různé instituce a pracovníky, zda by neměli náhradní publikaci. Neměli. V paměti mi tak utkvěl Velký atlas rybářských revírů České republiky z roku 2003.

Nedávno jsem se vydal na výlet na Jíloviště. V omšelé plechové autobusové budce se nacházela další budka – knihobudka v podobě doma vyřazené postarší dřevěné knihovny. Knihy pěkně seřazené – s výjimkou jedné jediné, která ležela, snad schválně, na stolku vedle. Již asi tušíte, co to bylo za publikaci. A tak po krátkém rozvažování, zda se mám stát „zlodějem“, jsem Atlas strčil do batohu. V práci jsem ho pak zaevidoval jako náhradní publikaci, záznam opravil podle RDA a informoval hříšníka, který publikaci ztratil. Ušetřil jsem mu 299 korun, jak jsem se dočetl na předsádce knihy. Myslím, že mi poděkoval.

Říkal jsem si, že by mne zajímalo, kdo si takovou publikaci z roku 2003 půjčí. Netrvalo dlouho a do knihovny přišel jeden interní ichtyolog, kterému jsem celou historku povyprávěl. Zaujala jej nejen historka, ale i atlas, který si hned vypůjčil. Je opravdu zvláštní, že někteří lidé mají případná jména. Čtenář ichtyolog se jmenuje Muška – a pokud byste si mysleli, že to není to pravé nomen omen, tak já si myslím, že je.

A tím se celá historka o ztracené, ukradené a vypůjčené publikaci završuje. Snad jen ještě, že do knihobudky na Jílovišti musím časem dovézt nějakou příhodnou publikaci, kterou máme v knihovně k výměně. I tak se občas doplňuje knihovna. Jen mne napadá, že pro tento typ doplňování není v knihovním systému Verbis, v kategorii přírůstků a úbytků, žádný termín. Že by vedle koupě, výměny, daru a dalších jiných kategorií přibyl termín knihobudka – samoodběr?