V rámci této rubriky vám redakce představuje vítězné práce letošního, již čtvrtého ročníku Čapkovin. Markéta Kühnová z Gymnázia Jiřího Gutha-Jarkovského v Praze 1 zvítězila v kategorii „základní školy a víceletá gymnázia“, Šarlota Ema Horáčková z pražské Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Panské ulici se stala vítězkou kategorie „střední školy a gymnázia“. Věříme, že vás tyto texty zaujmou stejně jako členy poroty.

MARKÉTA KÜHNOVÁ

Cesta do neznáma

Bývaly doby, kdy jsem se ničeho nebál. Bývaly také doby, kdy jsem se bál všeho. Ocitl jsem se tenkrát přesně někde mezi dvěma extrémy. Celý dosavadní život jsem prožíval mezi dvěma světy – realita mě děsila natolik, že jsem se uchyloval do světa ve své hlavě. Dnes, když na to koukám s odstupem času, říkám si, jak ironický život jsem vedl.

Narodil jsem se do – nebojím se použít toto slovní spojení – rozvrácené rodiny. Můj povedený otec utekl od mojí mámy, když se dozvěděl o tom, že čeká mě. Máma se pak pokusila vzít si život – nejednou. A pak jsem na svět přišel já. Bylo až k podivu, že jsem se narodil zdravý. Pro mámu to byl začátek nové etapy. Ze začátku to fungovalo, nebo jsem měl aspoň ten dojem. Až později jsem začal sledovat něco, co jsem v té době nebyl schopen pochopit.

Začalo to jeden dubnový večer. Bylo mi tenkrát asi sedm let a bydleli jsme v malém bytečku na kraji města. Podle matky to bylo to nejlepší, co jsme si mohli dovolit. Neměl jsem tenkrát ponětí o tom, kolik máma vydělává. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že pracuje v samoobsluze. Často jsem byl doma sám. Žil jsem si ve svém vlastním světě a samota mi nevadila, hladila mě, chlácholila. V mé samotě mě zneklidňovalo jediné: matka měla být už dávno doma. A tak jsem čekal.

Už byla tma. Začala mne ovládat únava a měl jsem hlad. Schoulil jsem se do klubíčka na staré pohovce. V ruce jsem držel matčin budík a sledoval, jak čas plyne. Najednou se ozval zvuk klíčů v zámku. „Mami!“ rozběhl jsem se radostně ke dveřím. Máma sotva stála – opírala se o rám dveří a něco si drmolila pro sebe. Z toho podivného monologu jsem vytušil, že jí není dobře. Tak jsem jí pomohl do postele a sám jsem si šel lehnout. Nevím, kde ten večer byla, ale něco se změnilo. Od té doby jsme žili jako na horské dráze – v jednu chvíli jsme na tom byli bídně, pak jsme si však mohli dovolit luxusní věci, zvláště co se pití týče.

Žili jsme ze dne na den, z měsíce na měsíc. Každý den byl jiný – někdy na mě byla hodná a moc milá, jindy zase byla nerudná a agresivní. Co si pamatuji, pořád spala. Doma byl najednou neuvěřitelný nepořádek. Po bytě se povalovaly různé věci, špinavé nádobí, oblečení, sklenice a pro mě zvláštní zelené i průhledné skleněné lahve.

Všechno jsem pochopil až po třech letech takového života neživota…

Co se školy týče byl jsem ambiciózní, inteligentní chlapec. Měl jsem svoje cíle. Taky mi to dávali spolužáci takzvaně sežrat. Když jsem sledoval svoje vrstevníky, jak jsou šťastní a bezstarostní, záviděl jsem. Bylo mi smutno z mého života, přesto mi bylo líto i jich, protože nevě-děli, jaké je to vědět. Vědění pro mě totiž bylo všechno.

V sedmé třídě jsem se svépomocí dostal na šestileté gymnázium. Byl to můj první krok do neznáma, začátek mé cesty za štěstím. Studium tam bylo úžasné. Moji spolužáci byli chytří a chápaví. Konečně mě někdo chápal.

Bylo mi patnáct let, když matku vyhodili z práce. Od té doby jsme byli na podpoře. Občas sice chodila někam uklízet, ale peněz bylo pořád málo. Měli jsme dluhy, ale jí to bylo jedno. Ona nad tím jen mávla rukou. Stavů střízlivosti ubývalo. Častěji jsem vídal Hyda, který naprosto pohltil Jekylla. To byla doba, kdy jsem začal chodit na brigádu, abych pomohl naší finanční situaci.

S úderem mých osmnáctých narozenin jsem si sbalil všechny svoje věci a odešel pryč. Nevěděl jsem, co mě čeká, co budu dělat. Cesta naprostého odstřihnutí od mé matky byla těžká, zvláště pak pro mou psychiku. Pohlížel jsem na to jako na zbabělý útěk, ale s odstupem let to beru jako krok, který mě zachránil. Moje cesta do neznáma byla u konce, teď už čekal jen blažený pokoj a klid.

ŠARLOTA EMA HORÁČKOVÁ

Zorný úhel…

Někdy si říkám, jestli se můj zorný úhel ještě někdy změní... Je to furt to samé dokola už třicet let.

Koukám na loupající se nátěr, hnijící podlahu nebo rozpadající se strop. Občas zavítá nějaká ta návštěva ze světa, ale jen zřídka. Asi se pořád všichni bojí. Mají strach ze smrti. Jó, smrt… Tak té já se nebojím. Smrt je na mě krátká…

Mám rád svůj domov, ale je to už trochu ste-reotyp... Chtělo by to nějakou změnu. No dobře, tak to není furt to samé. Občas zaprší, jindy zas svítí slunce, nebo přijde nějaká ta vichřice a posune mne o kus dál.

Ale to jsou nepatrné změny, už mě nebaví ta stálá samota. Kdejaký pozemšťan by dal, nevím co, za to, aby se sem podíval, ale popravdě, je tu celkem nuda. Kdyby to tu znali tak jako já, a měli to tu před očima takovou dobu, tak by je to přešlo… Všechno se jednou okouká a všechno jednou omrzí…

Zpočátku jsem si myslel, jak je to skvělé být svobodný a volný, ale po chvíli mi má Darja začala chybět. Snažil jsem si ji alespoň vybavit, ale nakonec i ty nejrozostřenější rysy zmizely z mé paměti.

Po chvíli se začnete nudit, začnete přemýšlet o tom, jak se asi má? Co dělá, anebo kde je? Omrzí se vám ta samota a touha po tichu a klidu vás přejde. Nakonec vám začne lézt na nervy i ten líbezný zvuk zurčící vody a šumění podzimního listí... Začne vám chybět život…

Několikrát jsem se pokusil dostat pryč, zpět za ní, zpět za Darjinkou. Mou malou Darjinkou, mou paní. Tou, která měla tak kouzelný úsměv, že když něco provedla, vždy jí vše odpustili... Chybí mi.

Jsou dvě možnosti, jak se s tím smířit. Možná i víc... Ale pamatujte, že vždy máte na výběr. Ale co když jsou pokusy marné? I to se může stát, obzvlášť, když se nemůžete jen tak zvednout a odejít jako já, když jste odkázaní na ruce a nohy druhých. Ale pořád nám zůstává naděje! Naděje umírá poslední, ano, přesně tak se to říká! Doufal jsem třicet let, že se něco stane – a stalo! Přišly záplavy… Zprvu jsem nechápal, co se děje, neznal jsem to… Nejdříve pořád pršelo, ve dne i v noci… Trámy začaly mokvat a pod vahou vody praskat, když to najednou přišlo. Vlna vody se převalila přes rám okna a zatopila místnost. Protějším oknem se začala vylévat ven… Plaval jsem na hladině, která čím dál tím víc stoupala… V tu chvíli přišla druhá vlna, která provalila stěnu budovy… Vyplaval jsem ven naštěstí dříve, než se sesypala jako dům z karet…Voda mě nesla dál a dál a já si opět připadal volný. Nesla mě bůhví kam, ale mně to bylo v tu chvíli jedno… Všechno mi bylo jedno… Hleděl jsem do korun stromů a pohlcen tím okamžikem jsem si připadal živý. Po několika dnech jsem uslyšel hlasy, lidské hlasy… Pořádně jsem se rozhlédl, ale nikde nikdo, když mě náhle zezadu někdo chytil a zvedl… Byl to muž, vysoký zarostlý muž. V tichosti si mě prohlížel a něco si zabrblal pod vousy. Než jsem se nadál, nesl mě s sebou pryč. Přinesl mě nejspíš k sobě domů. Na gauči seděla silnější žena středního věku v zástěře. Muž na ni něco zavolal a ona jen mávla rukou k dalším dveřím… Byla to prádelna… Během chvilky jsem se ocitl v bubnu pračky. Konečně odtekla voda a vytáhli mě ven. Nikdy nezapomenu na ten šťastný výkřik, který přišel po tom, co mě předali…

Výkřik Alexe, mého nového pána… Nikdy jsem ve svém plyšovém životě nebyl šťastnější, měl jsem zase někoho, kdo mě miloval.

My medvědi totiž potřebujeme lásku…