Hlavní obsah stránky

RECENZE: Knihovník, který byl raději dementní než doma u své ženy

JAROSLAV CÍSAŘ ctenar@svkkl.cz

VERHULST, Dimitri. Opozdilec. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková. Praha: Odeon, 2017. 118 s. ISBN 978-80-207-1754-2.

Pod výše uvedeným popisným názvem v titulku vyšel německý překlad knihy vlámského spisovatele Dimitri Verhulsta (* 1972), která uspěla jak v jeho rodné Belgii, tak v Nizozemsku. A je třeba dodat, že je velmi výstižný. Poukazuje mj. na profesní deformaci hlavního hrdiny, čtyřiasedmdesátiletého Désirého Cordiera, který své předstírání demence vyčetl z knih a dalších informačních pramenů tak dokonale, až plánovaně skončil na geriatrickém oddělení pečovatelského ústavu s poetickým názvem Sněženka. Jeho pečlivě zaranžovanou roli s příznaky postupující Alzheimerovy choroby prokoukl pouze jeden podobně simulující obyvatel domova pro seniory, který mu jen poradil, aby tolik nepřehrával. Český překlad názvu knihy, kterou vydal Odeon jako 192. svazek edice Světová knihovna, odpovídá nizozemskému originálu z roku 2013.

A proč tohle všechno bývalý knihovník Désiré, vzdělaný muž ovládající několik jazyků včetně latiny, milovník vážné hudby, podstoupil – vedle toho, že se vydal na bezcílné cesty bez jízdenky, kradl v obchodě oblečení nebo se nezapomněl vždy do své postele nebo do plenkových kalhot pořádně pokálet? Toužil se dostat z vlivu své panovačné a tyranizující ženy Moniky a jejích vrtochů, nechtěl se už o nic starat a nic řešit, toužil po úniku ze sevření života v maloměstě. Ani děti, mamánek Hugo a  pragmatická Charlotta, zrovna nenaplňují jeho očekávání.

Možná se do téhle útlé knihy začtete i pod dojmem některých recenzí, které zdůrazňovaly její černý humor. Možná zatoužíte zkonfrontovat své vlastní pocity s pocity profesního kolegy z oblasti Beneluxu. Podle mého je ale Opozdilecspíše mrazivým svědectvím o životě relativně blahobytné střední vrstvy, nenaplněnosti jejího citového života a neuspokojenosti z jeho fádnosti a prázdnoty. V důchodu ho věnuje hlavně zastřihávání živého plotu a sekání trávy na svých zahrádkách, návštěvám s prázdným tlacháním a pohoštěním sladkými zákusky. Bez většího vzruchu ji ještě čeká etapa dožití.

Přehození výhybky příběhu do dojemných odstínů nabízelo Désirého shledání s jeho bývalou velkou láskou Rózou Rozendaalovou v domově Sněženka. Ovšem autor zůstal neoblomně tvrdý a nepřipustil ani náznak možné úlevné katarze. Désiré Cordier trpí ve svých vzpomínkách tím, jak to s  Rózou tenkrát v mládí zvoral, trpí však i jako starý, protože ona je už vlivem své postupující nemoci pouze vrásčitou slupkou se zcela prázdnou hlavou. Vůbec ho nepoznává!

Kde se tenhle nihilizující pocit v pětačtyřicetiletém autorovi, který už mimochodem zavítal i do naší země, vzal? Domnívám se, že v jeho dětství, které rozhodně neměl zrovna idylické. Matka rodinu opustila a otec byl alkoholik, takže Dimitri pak prošel různými dětskými domovy a náhradními rodinami. Proto tak nesmlouvavě a drsně účtuje se svým hlavním hrdinou i se společenskou třídou, ze které sám pochází.

Poslední návštěva dcery Charlotty v ústavu je svou otevřeností a jistými odstíny vzájemného pochopení i příslibem pro čtenáře, že snad simulující Désiré konečně odhalí pravdu o svém skutečném zdravotním stavu. Zmínka o pábitelském konci českého spisovatele Bohumila Hrabala naznačuje i možný Cordiérův konec. Oficiálně přijatou verzi o vypadnutí z okna při krmení holubů tvůrce pana Haňti a dalších rázovitých lidových postav ale přebíjí v českém prostředí ta neoficiální a méně poetická o dokonaném sebevražedném úmyslu. Stejně tak neurčitě končí i novela. Rozehrál Désiré Cordier svou roli natolik přesvědčivě, nebo ho zcela pohltila a on už nedokáže rozlišit mezi tím, co předstírá a co mu život přinese?

V češtině známe z Verhulstova díla zásluhou překladatelky Veroniky ter Harmsel Havlíkové a jejímu expresivně barvitému jazyku pouze dvě rozsahem nevelká díla. Vedle Odeonem čerstvě vydaného Opozdilce také prózu Úprdelný dny na úprdelný planetě z roku 2008 (Mladá fronta, 2011). Ta je mnohem kratochvilnější. Na necelých 150 stranách stihne popsat evoluci lidského druhu – člověk a lidé jsou zde ovšem neurčitě pojmenováni jako TO – až po vznik předpokladů k jeho sebezničení. Takže také žádná romantika, i když svým způsobem zábavně a záměrně ordinérně přízemně pojatá. Od Dimitriho Verhulsta tedy dále na český překlad čeká mj. povídkový soubor Pokoj tady vedle(1999), autobiografický román Bohuželnost věcí (2006), román o autorově matce Poslední mámina láska (2010) či román zasazený do prostředí dětského domova Kadiš pro piču (2014) a další. Některá z Verhulstových děl byla i zfilmována, a tak se dá očekávat, že se s nimi spíše a dříve potkáme v této podobě.