PAVEL ŠIDÁK Pavel.Sidak@seznam.cz

V české literatuře poslední doby (od r. 2000 do současnosti) obtížně hledáme jednoznačnou dominantu, která by ji odlišovala od předchozího stavu. Velmi obecně lze asi uvažovat o reflexi vlastních dějin a o velmi široce se projevujících postmoderních tendencích – na těch­to dvou jevech také tento výklad založíme. Konkrétnější tematickou či dokon­ce žánrovou charakteristiku lze stanovit jen stěží, soudobá literatura přejímá a v různé míře modifikuje stav předcházející dekády či – a mnohdy samozřejmě – navazuje na jevy staré, skryté v literární paměti.

Podat přesnou charakteristiku této dekády je však primárně obtížné nikoli kvůli ní samotné, ale kvůli naší svázanosti s ní. Nemáme k dispozici žádný etablovaný kánon; chybí nám totiž minimální odstup, který by ukázal, které knihy nesou skutečnou uměleckou hodnotu nebo které v sobě skrývají důležitý literárněhistorický (vývojový) impuls, a budou tedy i budoucími historiky oceněny jako podstatné, a které se naopak ze zpětné perspektivy ukáží jako bezcenné. Ani jedna z mála pomůcek, které máme k dispozici, jíž jsou nejrůznější literární ceny, nemá absolutní platnost, někdy se oceněná kniha (i její autor) záhy odsune do zapomnění, a naopak se někdy kniha původně neoceněná, ba nepovšimnutá, může do centra pozornosti vrátit.

Také ve zmíněném období tvoří vedle sebe autoři různých generací: zavedené, etablované generace nejstarší, známé již z předchozích období (Škvorecký, ale také Wernisch, Hodrová), generace střední (Topol, Kolmačka) i generace nejmladší, jež právě v této dekádě debutuje a o níž je nejtěžší mluvit, protože její dílo je neuzavřené, a nadále se může vyvíjet různými směry.

Nepřehlednost situace zesiluje i vývoj kniž­ního trhu: obrovský počet vydávaných titulů beletrie (v roce 2000 vyšlo 3426 titulů, v roce 2010 již přes 4000, jde ovšem i o knihy překladové) prakticky znemožňuje její pečlivou reflexi. Roku 2001 působilo v České republice 3136 vydavatelství (alespoň jednu knihu ovšem v témže roce vydalo jen 1196 z nich), do roku 2010 jejich počet vzrostl na 4875.

Sekundární literatura k tématu je rozptýlena v nespočetných recenzích a kritikách jednotlivých děl. Souhrnné monografie zatím nejsou k dispozici; nejpodrobnější analýzu dekády 2000–2010 se studiemi věnovanými literární­mu životu, próze, poezii a dramatu přinese kolektivní monografie V souřadnicích mnohosti, již připravuje k vydání Ústav pro českou literaturu AV ČR.

Pro potřeby tohoto přehledu volíme hledisko tematicko-žánrové; nutně jde jen o výběrový přehled, který navíc nemůže skrývat subjektivitu – stejně jako interpretace dějové roviny popisovaných textů, která může být předmětem diskusí, bez které se však nelze obejít.

Společenská paměť a její podoby

I přes tematickou rozrůzněnost současné literatury konstatujeme převahu – velmi obecné­ho – tématu společenské paměti, jejích traumat a objevujících se nových interpretací nedávné historie české společnosti. Je to téma, které zahrnuje mnoho dílčích podtémat (válka, padesátá léta, rok 1968, normalizace) a které se realizuje v mnoha žánrových podobách: od velké historické fresky po intimní, komorní příběh (oblíbená je tematizace vnikání „velkých“ dějin do „malých“ dějin jedné rodiny či jednoho lidského života), od románové kroniky přes podobenství po thriller a fantastickou prózu – až na výjimky zde však chybí historický román jako takový, ten v současné české literatuře obecně spíše absentuje.

Téma společenské paměti a nejnovějších dějin se po roce 1989 otevírá jako obrovská neuralgická problematika (do literatury se dostávají jevy do té doby tabuizované); v prvním desetiletí po revoluci se řešilo spíše na půdě literatury faktu, do beletrie s plnou silou vpadá právě v období námi sledovaném. Protože je to doba, kdy v umění dominuje postmoderna, nacházíme i zde (nikoli absolutní) tendenci k relativizaci a k fikčnosti i k jazykově a kompozičně netradičnímu či protitradičnímu vyjádření.

Dané téma se zároveň dotýká jevů, které současní čtenáři sami zažili nebo s jejichž přímými důsledky se musejí vyrovnávat (je symptomatické, že například téma první války, legionářství aj. se už neobjevuje), a je tedy otázka, nakolik jsou dané texty lákavé a oceňované skutečně pro svou uměleckou hodnotu a nakolik pro věcnou aktuálnost.

Nejstarší téma, jež moderní literatura podrobněji reflektuje, je válka (holocaust, koncentráky, ale i poválečný odsun Němců); tuto problematiku sleduje druhá prozaická kniha Radky Denemarkové (* 1968) Peníze od Hitlera (2006, Magnesia Litera za r. 2007) stejně jako její zatím poslední kniha Kobold: Přebytky něhy. Přebytky lidí (2011). Oba příběhy jsou vyprávěny komplikovaně, prolínají se zde dvě časová pásma, „dnešní“ a historické, a vtahují tak do hry i žánr románu ze současnosti (Kobold). Oba se zaměřují na problematiku ženy a otázku sporné viny a trestu, jenž za ni přichází. Peníze od Hitlera jsou příběhem Gity Lauschmannové, která po návratu z koncentráku zjišťuje, že se nemá kam vrátit; Kobold sleduje tragický milostný příběh Židovky semleté válečnými událostmi a promítá jej do příběhu romské mladé ženy ze současnosti.

Problematice druhé světové války se věnují i dvě autorky z opačného pólu generačního spektra: Květa Legátová (1919–2012, vl. jm. Věra Hofmanová) a Kateřina Tučková(*1980). Obě volí nekomplikovaný způsob chronologického vyprávění. Legátová v knize Jozova Hanule (2002) vypráví příběh ženy z města, medičky, která se za války ukrývá v horské vesnici (umělecky progresivnější je však předchozí kniha téže autorky, Želary, 2001, sbírka povídek z prvorepublikové vesnice). Tučková ve Vyhnání Gerty Schnirch(2009) podává tragický příběh české Němky vyháněné po válce z domova a principem kolektivní viny trestané za vinu, již nenese; děj je doveden až do doby po srpnové okupaci.

Další skupina autorů svazuje historickou tematiku se žánrem osobních (rodinných) vzpomínek, s rodinnou kronikou; jsou to často autoři, kteří se podrobněji věnují další etapě českých dějin, komunistické totalitě. Jan Novák (* 1953) v románu Děda (2007) sleduje v rámci rodinných vzpomínek předválečnou, válečnou a poválečnou národní historii: válku, koncentráky, puč a kolektivizaci. Vše je viděno prizmatem venkovské problematiky – „děda“ z názvu je kulak. Problematika vesnice v padesátých letech se zvláště připomene ještě v Hájíčkově Selském baroku (2005) – Jiří Hájíček (* 1967) se k tématu minulosti vrátil i ve svém dalším románu Rybí krev (2012, cena Magnesia Litera za r. 2013). I zde se prolínají dvě časové roviny: hrdinka se vrací ze zahraničí do Čech a vzpomíná na dětství poznamenané zatopením rodné vsi při výstavbě Temelína. Normalizační politika vede nejen ke zničení domova, ale i lidských vztahů, a celý příběh tak propojuje velké dějiny a lidskou psychologii (problematiku nuceného vystěhování vsi při zatopování údolí české literatuře objevil Jan Čep již ve 30. letech).

Na promíšení vzpomínkového románu, memoárů a fikčních dopisů vsadil Antonín Bajaja (* 1942) v románu Na krásné modré Dřevnici (2009, k vydání byl připraven již v 60. letech minulého století). Neheroický, nepatetický popis dopadu komunistického režimu na maloměstskou elitu je jakýmsi chronologickým předstupněm Vieweghových (* 1962) Báječných let pod psa (1992), která navíc poměrně výjimečně traktují pojednávanou epochu v komické rovině. Ta není běžná: mají-li padesátá léta svůj satirický obraz v Tankovém praporu Josefa Škvoreckého a Černých baronech Miloslava Švandrlíka, má jej normalizační epocha v umělecky zajímavé literatuře snad jen v knize Se srpem v zádech (2004), pozoruhodné generační, namnoze undergroundové a eroticky otevřené výpovědi Jiřího Pilouse (* 1958; Petr Šabach, *  1951, ve svých dřívějších knihách známý humoristickým podáním, v Občanském průkazu, 2006, již volí tón vážnější a tragičtější).

Opačnou cestou, než je nepatetičnost či humor, se vydal Tomáš Zmeškal (* 1966) ve svém Milostném dopisu klínovým písmem (2008). Tematizují se zde politické procesy a věznění (tzv. vězeňská literatura se přitom objevuje od 60. let minulého století, primárně v samizdatu nebo exilu: K. Pecka, J. Beneš, J. Mucha, O. Rambousek, J. Stránský aj., je to ovšem pojem vnitřně velmi rozrůzněný, a Zmeškal danou problematiku nahlíží opět jinak než jmenovaní autoři). Zmeškal sází na emotivně vy­hrocené momenty a svou knihu doplňuje o vložená vyprávění bizarního a fantastického rázu. Jeho knize může být vyčtena sentimentalita – obdobně se vedlo například Zvuku slunečních hodin (2001) Hany Andronikové (1967 až 2011), kde se autorka pokusila o téměř souhrnný pohled na moderní českou historii s jejími zvraty, přičemž ji zde předvedla na emotivním příběhu mladé rodiny sledované v několika generacích. Emotivnost daného tématu je však logická, nevyhnul se jí např. ani Jaroslav Rudiš (* 1972) ve své novele Konec punku v Helsinkách (2010), příběhu ze současného Berlína (Helsinky jsou název místního baru), do nějž se prolíná normalizační historie severočeských dospívajících; až v závěru zjišťujeme, že v pod­loží příběhu leží vražda při pokusu o překonání státní hranice.

Irena Dousková (* 1964) nahlíží téma emotivně ztvárněné minulosti komunistické totality očima dítěte, za využití dětského jazyka a myšlení; není to však idylizující pohled, naopak, dětská naivita může negativní jevy vnímat vyhroceněji než zautomatizovaný pohled dospělého člověka (zvl. Hrdý Budžes, 1998 a 2002, a Oněgin byl Rusák, 2006).

Jako epilog celku autorova díla je budována novela Josefa Škvoreckého (1924–2012) Obyčejné životy (2004) s příznačným podtitulem Novela pro stálé čtenáře. Autor ji označuje za svůj „sumář“ – na kompozičním půdorysu sra­zu bývalých spolužáků jsou konfrontováni hrdinové Škvoreckého předchozích děl (a zároveň typičtí příslušníci jedné generace občanů Československa) a jejich mnohdy radikálně protichůdné příběhy z let, které je sehnaly dohromady, rozmetaly po světě a nakonec opět svedly k sobě.

Pomyslnou tečku v našem krátkém výkladu může představovat dílo Jáchyma Topola(* 1962, autor původně z undergroundového prostředí); Topol si vybírá další trauma českých dějin – srpen 1968 – a zpracovává jej v žánru tzv. kontrafaktuální historie (jak by vypadal svět, kdyby se dějiny ubíraly jinou cestou, než jakou se ubíraly ve skutečnosti) a zároveň v jakémsi neurčitě pohádkovém modu (určitý náběh spatřujeme již v novele Noční práce, 2001, kde obraz okupačních tanků získává fantastické, hororové rysy, a není zcela jasné, jde-li o historicky podmíněné okupanty, nebo o děsuplná monstra apokalypsy); zjevná je tu inspirace foglarovským světem a indiánskou mytologií. Román Kloktat dehet(2005) odpovídá na otázku, jak by to vypadalo, kdyby se v srpnu 68 Češi postavili okupantům na odpor. Román zůstává v kulisách „malých dějin“, odehrává se v anonymním venkovském dětském domově, jeho hrdiny jsou chovanci tohoto domova. (Tematika dětského domova v letech 1948–50 se výrazněji uplatnila také u Edgara Dutky, * 1941, v povídkovém cyklu U útulku 5, 2003.)

Společenská a reflexivní výpověď

Téma společenské paměti je v moderní české literatuře přítomno víceméně všude, ať již jako dominantní, nebo marginální, ať již bráno vážně, či různě satirizováno nebo fikcionalizováno – nikdy však vysloveně parodováno či dehonestováno. Pevně prorůstá i texty, jež běžně označujeme jako reflexivní či psychologické. Tak např. opět normalizační téma, ovšem otevřené směrem k otázkám obecnějším, především otázkám lidských vztahů (dětství, vztah rodičů a dětí) a také obohacené o moment spirituální, náboženský, nese román Stopy za obzor (2006) prozaika a básníka Pavla Kolmačky (* 1962). I zde nalezneme složitou kompozici: prolínají se nejen časové roviny, ale také rovina „reality“ a zcela fikčního, vysněného příběhu hlavního hrdiny. Příběh navíc vtahuje do hry dva typické prostory: město – panelákové sídliště je jakýsi znak komunismu – a venkov, vesnici, jež se od 19. století stává typickým toposem české literatury.

Tematicky podobná je generační trilogie Věry Noskové (* 1947) Bereme, co je (2005), Obsazeno (2007) a Víme svý (2008), vývojový román s hlavní postavou dívky, jež dospívá na maloměstě v ponurých kulisách padesátých a šedesátých let; ve druhém dílu se ocitá v normalizační Praze a v závěru trilogie v pohraničí; její snaha vzepřít se tísnivému kontextu doby vyznívá naprázdno.

Polemické reakce vyvolala autobiografická próza Terezy Boučkové (* 1957) Rok kohouta (2008). V deníkových zápiscích tematizuje krizi ženy, jíž se rozpadá pracně vybudovaná rodina: hlavní hrdinka-vypravěčka je donucena zříci se svých adoptovaných synů, kteří i přes zoufalou snahu rodičů nejsou schopni žít v běžných společenských vztazích a v mezích záko­na.

Tematika postav v každodenních, ale zlomových okamžicích je typická pro Jana Balabána (1961–2012), zvláště pro soubor dvaceti kratičkých povídek, mnohdy spíše črt Možná že odcházíme (2004; v anketě Lidových novin vyhlášena Knihou roku 2004, r. 2005 získala Magnesii Literu). Typické ladění Balabánových próz mnohdy vede recenzenty k označení „existencialistická“ literatura. Veliký ohlas měl Balabánův poslední román Zeptej se táty (2010); v anketě Lidových novin byl roku 2010 označen za Knihu roku a o rok později získal Magnesii Literu – Kniha roku.

Jan Němec (* 1981) v próze debutoval sbírkou milostných povídek Hra pro čtyři ruce(2009, nominace na Cenu Jiřího Ortena); setkáme se tu s melancholicky modulovaným citem i s naturalisticky až cynicky pojatou tělesností. Němec je nejsilnější tam, kde nestaví na vyhraněné dějovosti a místo ní dá prostor náladě – mohli bychom v něm vidět pokračovatele českého impresionismu (Sova, Šrámek aj.). Poslední text téhož autora, Dějiny světla (2013), představuje jeden z mála současných historických románů, rozsáhlou fresku-biografii Františka Drtikola.

„Vyprávět jinak“

Důraz na komplikovanost mezilidských vztahů je typický pro útlou novelu Hruškadóttir (2008, Cena Jiřího Ortena za r. 2009) Jany Šrámkové (* 1982). V podstatě neřešitelná spletitost lidských vztahů a vratká lidská pozice ve světě je podávána ve zdánlivě banálním příběhu mladé dívky; reflexivnost daná pohyblivostí vypravěčské perspektivy mezi různými časovými rovinami je typická i pro další autorčinu knihu, Zázemí (2013). Je to iniciační příběh mladé dívky dospívající v ženu a její vztah k mrtvé babičce, příběh plný bolesti a nejistot; je to text spíše nedějový, celistvost světa ohledává v dílčích sondách, kratičkých kapitolách, a je navíc vklíněn do reflexe literatury jako takové (do jisté míry již klasické postmoderní gesto psaní o psaní).

Již výše jsme narazili na různé způsoby ozvláštnění vypravování, stále však byla řeč spíše o klasickém vyprávění. Jsou však autoři, kteří jako by se řídili výzvou „vyprávět jinak“ (aniž by ovšem sklouzli do experimentální prózy). Vedle Jany Šrámkové je zajímavá ze­jména Petra Soukupová (* 1982; za knížku K moři, 2007, získala Cenu Jiřího Ortena za r. 2008). Její povídkový triptych Zmizet (2009) ruší tradiční model vyprávění, které spěje k dějovému řešení, k pointě. Fragmentární kompozice zdůrazňuje iluzi, že celý příběh není ani tak umělecky stylizovaná výpověď jako spíše výsek z reality: jako když se chvíli díváme oknem na ulici, a pak od stále probíhajících dějů najednou odvrátíme pohled, aniž bychom se starali o to, „jak to bude dál“.

Jiný přístup k příběhu vyzkoušel v novele O rodičích a dětech (2002) Emil Hakl (* 1958, vl. jm. Jan Beneš). Celá kniha je jen dialog dvou protagonistů, otce a jeho syna, na procházce a ve dvou hospodách; vyjma tohoto rámce zde není žádný jednotící děj, příběh je seskládán z neustále jinými směry se rozbíhajících částí rozhovoru. Specifikem knihy je autorův mimořádný jazykový talent a sklon ke grotesce a ironii (v další autorově knize, Skutečná událost, 2013, přistoupí ještě moment mystifikační).

Exotika a fantastika

Jakkoli česká literatura obecně neinklinuje k žánru cestopisu (za posledních dvě stě let jej nahrazuje spíše subjektivními žánry či žánrem obrázků), v poslední době se zde začíná cestopis etablovat: jen v roce 2008 vycházejí knihy Cesty na Sibiř M. Ryšavého, Stanice Tajga P. Hůlové, Kámen – hora – papír B. Gregorové, Paradýzo ztracené & znovunalezené R. Popela. Cesty na Sibiř Martina Ryšavého (* 1967) jsou žánrově téměř čistý cestopis a na fakt, že jde o fikci, jsme upozorňováni v podstatě jen díky podtitulu „Román“. Čtivý text zahrnuje drobné příhody i místní pozorování, vše zakomponované do celkového líčení cesty do exotických míst. Někdy je však cestopisné téma jen zdánlivé: tak např. Petra Hůlová (* 1979) si pro knihu Paměť mojí babičce (2002), jejíž každou kapitolu vypráví jiný vypravěč – gesto, jejž v české literatuře kanonizoval Kunderův Žert –, jako dějiště zvolila Mongolsko, jde však o román generační, Mongolsko je pouze exotická kulisa.

Důležitá je postmoderní, fantastická podoba cestopisu: připomeňme trilogii zmíněného Richarda Popela (* 1946) Gajstova láska, 1996, Paradýzo, 2000, a Paradýzo ztracené & znovunalezené. (Právě Popel a jeho knihy jsou příkladem textů skvělých, ale prakticky neznámých.) Na cestopisném půdorysu (cesta do Jižní Ameriky) se vypráví příběh o literatuře: hledání literárních postav, které jakýmsi vědeckým experimentem získávají skutečné bytí, čímž naruší stabilitu světa.

Cestopisný půdorys nás tak přivádí k tématu fantastiky jako celku; ta má v české literatuře bohatou historii (Arbes, Čech, bratři Čapkové aj.); zároveň jde o oblíbenou oblast postmoderní literatury. Její rozsah je široký: od utopického sci-fi Pulchra: Příběh o krásné planetě (2003) Josefa Škvoreckého – příběhu o planetě, jež je jakési dvojče naší Země, kde se však dějiny vydaly lepším směrem, resp. o Zemi, jaká by měla být – přes fantastický cestopis Michala Ajvaze (* 1949) Cesta na jih (2008) – rozsáhlý román, kde se cestuje hlavně v růz­ných rovinách fikce, příběh v příběhu, v němž je zakomponován další příběh a v něm ještě mnoho dalších, čtivý, dobrodružný román s fantastickými a exotickými motivy – po čisté antiutopie.

Ty nacházíme dvě: Mondschein (2012) Ondřeje Štindla (* 1966) a Ruppův Ostřinec. Mondschein je žánrově čistá dystopie, v české literatuře jediná svého druhu, srovnatelná s klasickými knihami J. Zamjatina nebo G. Orwella. Základní fabule je pro daný žánr typická: po blíže nevysvětlené katastrofě přežívá zdecimované lidstvo v podivné, mechanizované společnosti; jediným únikem je snový, uměle vyvolávaný stav, v němž se lidé ocitají v téměř rajském městě. Ukazuje se však, že toto město je Praha naší současnosti, resp. daleké minulosti protagonistů románu. Tísnivý, úzkostný Ostřinec, 2009, Jana Ruppa (*1975) se blíží spíše vizím F. Kafky nebo A. Kubina: hrdina cestuje v rámci realistického světa, avšak městu, kam přijíždí, očividně vládnou jiné zákony…

Velkou pozornost a rozdílné reakce vzbudil Hastrman (2001) Miloše Urbana (* 1967; do osmi let vl. jm. Miloš Svačina). Autorův třetí román sestává ze dvou částí: první se odehrává na začátku 19. století, druhá v současnosti; hlavní postavou je hastrman, postava sice děsuplná, avšak zároveň spjatá s krajinou, kterou ve druhé části chrání. Hastrmana lze číst jako mytologické vyprávění o sepětí člověka a krajiny i jako ekologické poselství a nakonec i jako ekoteroristický pamflet.

Fantastickými a mytologickými tématy se opět vracíme ke znakům postmoderny. Nuže, jejími dalšími vlastnostmi je znejistění „prav­dy“ a nejrůznějších „norem“ a komplikované hledání obrazu světa.

Postmoderní „dějiny“, nonsens a vysoká a nízká literatura

Takto můžeme číst román Spas (2001; Cena Revolver Revue za r. 2003) Ivana Matouška (* 1948). Spas „přináší mozaikově roztříštěný obraz světa, který se jeví jako chaotický, nepřehledný, plný bizarních jevů a dějů a vztahů. Je to svět bez pravidel, kde se stýká reálné a imaginativní, přičemž obojí má pro jednotlivce stejnou výpovědní hodnotu“ (M. Bečko­vá).

Problematizaci hranice reálného a imaginárního můžeme sledovat v celé řadě jiných textů, na hranici „důležité“ a „každodenní“ je založena pozoruhodná kniha Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku (2001) Patrika Ouředníka (* 1957). Autor pojímá dějiny 20. století v nečleněném proudu jako homogenní sled událostí „velkých“ dějin, každodennosti i bizarnosti, aniž by je jakkoli hodnotil či soudil.

Postmoderní relativizace hodnot logicky ve­de k poetice nonsensu: svou knížku Kominické lodě (2009) postavil básník Ivan Wernisch (* 1942) na půdorysu brakové literatury a thrilleru, to vše však podřídil bizarní optice a imaginaci (stejně postupuje v jiných knihách kratičkých próz, např. Růžovejch květů sladká vůně – Virtuos na prdel, 2002, a v knihách básní); panoptický, ironický obraz porevolučního literárního světa podal Bohuslav Vaněk-Úvalský(* 1970) v románu Poslední bourbon (2000). Zde však váháme, nakolik lze mluvit o „vysoké“ literatuře – připomenout je tu nutné rozkročení současné české literatury na ose nízká (zábavná) – umělecky náročná, jejichž póly post­moderna ráda promíchává.

Pól „nízkého“ je samozřejmě věcí masové čtenosti a komerčního aspektu; vedle autorů druhořadých na něm participují i mnozí autoři „kanoničtí“ (schematický román Pavla Kohou­ta, * 1928, Tango mortale, 2012); sporné je zařazení některých próz Šabachových, Douskové, umělecká hodnota se zpochybňuje u M. Viewegha atd. Oproti tomu zmiňme intelektuální prózu literární vědkyně Daniely Hodrové (* 1946) Vyvolávání (2010). Příběh zde nehraje dominantní roli, není celistvý, neustále jím prolínají jiné příběhy a žánry (esej, memoáry) a úryvky cizích textů. Vzniklou tematickou a kompoziční mozaiku můžeme číst jako podobenství soudobého světa.

Česká „vysoká literatura“ oproti různým pesimistickým předpovědím nemizí, neustupuje novým médiím ani nepodléhá trendům trhu; velmi kvalitní knihy vydávají autoři všech generací i stylů. Nakolik si tyto knihy získají čtenáře, je samozřejmě jiná věc – tu již literární historik nemůže ovlivnit.

PhDr. PAVEL ŠIDÁK, Ph.D. (1977)

vystudoval FF UK (postgraduální studium literární teorie), na Literární akademii v Praze vede Katedru literatury a českého jazyka. Přispěl do Slovníku českých spisovatelů (Libri, 2005), knižně vydal Slovník novější literární teorie (Academia, 2012; s R. Müllerem) a Úvod do studia genologie: Teorie literárního žánru a žánrová krajina