PETR PERNICA petr.pernica@vse.cz

Vstoupíme-li do velkého sálu staré knihovny, „stojíme před tichými svazky, v nichž je zachycen a uložen vývoj vzdělanosti lidského ducha, lidské snahy po pravdě, kráse a dobru.“¹ Předcházejícím generacím se plody tohoto vývoje staly běžně dostupnými díky rozšíření knihtisku a proměně povahy knih v nástroj praktického poznání či zábavy.² Zlevňování knih umožnilo vznik šlechtických knihoven, významného statutárního symbolu, jež se staly vzorem napodobovaným v měšťanském, resp. buržoazním prostředí, až posléze pronikly do běžných domácností. V současných bytech se však s knihovnami již nepočítá. Jejich obyvatelé přestávají být čtenáři knih a mnohdy nejsou čtenáři již vůbec – jsou diváky a posluchači, komunikují prostřednictvím mobilů a na sociálních sítích; užitečné či zajímavé informace vyhledávají na internetu. Jde o změny s dalekosáhlými dopady, které se jako hrozby, rizika i příležitosti dotýkají rovněž knihoven jako institucí.

Mizení knihoven ze soukromých bytů je symptomem generační výměny: po generaci, jež čerpala poznatky z tištěných médií, především z knih, přichází „generace Z“, internetová generace, o níž se v jednom vtipu říká, že její první dětské slovo již není máma, ale tablet. Podle společnosti Common Sense Media v roce 2013 v USA používalo chytrý telefon 38 procent dětí mladších dvou let  a s tabletem si hrálo 40 procent těchto dětí, což mimochodem představuje nárůst o 22 procent během pouhých dvou let.³ Dostupnost tabletu pro děti v tomto věku ovšem není cestou k vědomému ovládnutí atraktivního zdroje poznání, naopak: chtivé, leč nezralé dítě je ovládnuto tabletem; přístroj je zajímá víc než informace, které přináší. V pozdějším věku pak četba z monitoru vede k zapamatování jen dvou třetin informací, takže silně pokulhává za četbou z tištěných knih, zvláště kombinovanou s kompilací. Elektronická média tedy nemohou být plnohodnotnou náhradou tištěných knih.

V získávání dětí předškolního věku jako potenciálních čtenářů je proto třeba vidět počátek společenského poslání veřejných knihoven.

Internetová generace a funkční negramotnost

Opakovaný průzkum u žáků a středoškolských studentů v USA odhalil, že paralelním poslechem iPodu, sledováním televize a hraním her „zkonzumují“ mediální obsah o délce v průměru téměř 11 hodin denně a aktivitám na sociálních sítích věnují dalších více než 53 hodin týdně. Z těch, kteří denně „zkonzumovali“ více než 16 hodin mediálního obsahu, měla téměř polovina nejhorší studijní výsledky. Připoutanost k sociálním sítím nejenže ničí mezilidské vztahy, ale zároveň odbourává inteligenci a paměť. Je doloženo, že Facebook, mobil a SMS jako prostředky jednodimenzionální komunikace, navíc komunikace zcela povrchní ­­– neřešící problémy, doslova brání ve vývoji mozku a mohou i ničit jeho potenciální schopnosti.⁴ Rizikem se navíc stává psychická závislost na internetu (na určitých on-line aplikacích – hrách, chatování a pornografii), postihující nebo ohrožující přibližně sedm procent české populace; u mládeže ve věku 12 až 15 let je to až 23 procent.⁵

Účast na sociálních sítích vede jedince k virtuálnímu projektování sama sebe, a to v tolika virtualitách, kolik profilů a účtů využívá, oslabuje jeho vnímání reálného světa ve prospěch pozornosti věnované virtuálním světům, jež se mu podbízejí svou atraktivností, až nakonec ovládnou jeho myšlení v režii profesionálů, kte­ří je řídí.⁶ Pro uživatele sociálních sítí je přitom typické začlenění do virtuální skupiny lidí se stejnými názory, opakované utvrzování se ve „správném názoru“ a ignorování odlišných názorů; již samo používání internetových vyhledavačů znamená, že se člověk dozvídá jen to, co předem chce vědět, takže jeho duševní obzor zakrňuje. Množství neověřených a nehodnotných zpráv jej zahlcuje do té míry, že rezignuje na vzdělání, neboť žije v domnění, že neustále něco čte, přičemž však hloupne.⁷

Z českých studentů devátých tříd a prvních ročníků gymnázií přijímá denně nebo téměř denně zprávy z internetu 25 procent, zatímco z televize a rádia jen 15 procent a četbou z novin a časopisů pouhých pět procent.⁸

Podle statistik The Nielsen Company se doba strávená jednou osobou za den na sociálních sítích během tří let zhruba ztrojnásobuje; v Německu se počet osob připojených k sociálním sítím prostřednictvím mobilu meziročně zvyšuje o 27 procent. Celosvětově mají k internetu přístup již téměř tři miliardy lidí z celkem sedmi miliard. V České republice se k internetu připojí měsíčně 6,5 milionu lidí, na Facebooku jsou téměř čtyři miliony lidí, na Twitteru na čtvrt milionu.⁹

Aktivní nabídka smysluplných a atraktivních čtenářských a dalších souvisejících kulturních aktivit školní mládeži a studentům se v této realitě jeví jako nutné pokračování poslání knihoven.

Úpadek vzdělanosti

Američtí středoškolští pedagogové konstatují, že jejich studenti jsou dobře vybaveni pro fungování ve virtuálním světě – jsou schopní rych­le zvládat několik činností najednou, zpracovávat vizuální informace a bleskově reagovat, avšak jsou mizerně vybaveni pro uplatnění v reálném světě – nedovedou se soustředit a mají problémy s chápáním obsáhlejších textů. Obtíže při zvládání čtení a psaní a neschopnost porozumět složitějším textům jsou definovány jako funkční negramotnost.

Čeští žáci osmých tříd a víceletých gymnázií jsou podle mezinárodního testování počítačo­vé a informační gramotnosti ICILS na prvním místě mezi studenty 19 zemí (před Kanaďany a Australany).¹⁰ Avšak neumí v mateřštině psát ani myslet. Protože nečtou, nemají rozvinuté kritické a logické myšlení, nezvládají analýzu informací, mají omezenou slovní zásobu¹¹, neumí se vyjadřovat, používají nesmyslné výrazy a potíže jim dělá dokonce i sdělování vlastních osobních pocitů. Jelikož jim chybí zkušenost se souvislým vyjadřováním myšlenek, nedokážou ani napsat smysluplný text. Tyto problémy narůstají: zatímco před dvaceti lety se týkaly 30 % středoškoláků, nyní je má až 70 %.¹²

Výsledky sčítání lidu z roku 2011 v porovnání se stejným průzkumem o deset let starším ukazují, že u nás na padesátiprocentní pří­­růs­tek vysokoškoláků připadá zvýšení počtu funkč­­ně negramotných téměř o pětadvacet procent (nejlepší situace je v Praze, nejhorší v Karlovarském kraji).¹³

Chybou středního školství je podceňování kognitivních vědomostí a s nimi souvisejícího hledání pravdy a místo toho kladení přehnaného důrazu na prezentační a komunikační dovednosti a na asertivitu, opírající se o skupinový názor, jenž bývá nekriticky hypertrofován aktivitami na sociálních sítích a nemusí mít s pravdou nic společného.

Rovněž kvalita vysokoškolského vzdělání upa­dá. V evropské tradici toto vzdělání poskytovaly samosprávné a duchovně autonomní univerzity, obsahující veškeré vědy a spojující svobodu bádání a svobodu učení v zájmu duchovního a mravního vzdělávání národa. Univerzity, zaměřené na přípravu elity, samy rozhodovaly o kánonech profesionální dovednosti a způsobilosti.

Současná realita univerzit je zcela jiná: požaduje se od nich, aby pěstovaly kompetence a nikoli ideály. Předávání vědění již nemá sloužit k formování elity schopné vést národ, nýbrž má zajišťovat absolventy připravené plnit svoji roli v těch pragmatických pozicích, které určuje příslušná profese. Souvisí to jednak s nynější převahou praktického rozumu nad teoretickým věděním a také s významem vědění pro ne­závislost myšlení. Vědění existuje tam, kde je mož­né něco vysvětlit nebo pochopit, vztahuje se k poznání a jeho základním předpokladem je hledání pravdy; vědění tedy znamená umět zodpovědět otázku, co existuje a proč to existuje. Proto má řada politiků a reformátorů odpor ke vzdělání neúčelovému, souvislému, obsahově ukotvenému v kulturních tradicích, které lidi formuje a vede k nezávislosti na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé mají totiž daleko k bezproblémově fungujícím, flexibilním, mobilním a týmově svázaným klonům, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu.¹⁴

Univerzity tak přestávají být centry vzdělanosti národa a místy svobodných diskusí o otáz­kách, jež se týkají všech, a degradují na vykonavatele konkrétních společenských objednávek. Navíc, dnes se hodnota vzdělání nabývaného studiem ztrácí rychleji, než je studium dokončeno; vzdělání nezaručuje celoživotní kariéru a z univerzit i ostatních vysokých škol se stávají dočasná útočiště mládeže před strukturální nezaměstnaností. Tlak na zvyšování počtu studentů a snižování příspěvků ze státního rozpočtu na jednoho studenta vedou k úpadku kvality vzdělání.

Důsledky výlučně praktické orientace vysokoškolského studia byly doloženy již před časem, například analýzou charakterové struktury obchodních vedoucích, manažerů a inženýrů z nejlépe fungujících amerických koncernů, z níž vyplynulo, že touhu poznávat, zájem o vědu a oduševnělost nejevil žádný z dotázaných; naproti tomu pro 58 procent z nich byla práce jediným stimulem zájmu, nicméně bez dlouhého trvání; 22 procent těchto lidí bylo koncentrováno a pociťovalo hrdost na svou práci, avšak nezajímalo se o podstatu věci; pro 18 procent práce představovala pouze nástroj zaručující existenční jistotu, příjem.¹⁵

Šetření OECD PIAAC, jež se provádí u dospělé populace ve věku 16 až 65 let, ukázalo, že v České republice (od uskutečnění předešlého šetření před čtrnácti lety) u sledovaného vzorku sice došlo k trojnásobnému zvýšení počtu vysokoškoláků (momentálně již máme údajně největší podíl středoškoláků a vysokoškoláků v populaci ze všech zemí Evropské unie!) a délka vzdělávání se prodloužila o tři roky, avšak úroveň gramotnosti, tj. schopností a kompetencí podložených vědomostmi, poklesla o 13 bodů. Celkově jsme se sice umístili slabě nad průměrem, lidé ve věku 35 až 50 let u nás však dosahují podprůměrných výsledků, což se přičítá na vrub chaotickému vývoji školství po roce 1989 a promarnění schopností žen pečujících o děti. (Ve většině zúčastněných zemí dopadli nejlépe lidé ve věku 25 až 34 let, nejhorší byli 55 až 65letí. Celkově nejlepších výsledků dosáhli Finové, Nizozemci, Norové a Švédo­vé.)¹⁶

Společným základem uvedených problémů je zdegenerovaný vztah společnosti k vědění, myl­ná víra, že informační databáze mohou nahradit myšlení, že důležitější než vědění je manipulativní dovednost v přístupu k informacím a že všudypřítomnost databází demokratizuje vědění. Nepochopení, že vědění je více než informace, že na rozdíl od informace není jednoznačně účelově orientováno, že vzniká pouze v hlavách lidí vlastní logikou, nezávisle na technologiích a vnějších kritériích, že jeho vznik je časově náročným procesem, vyžadujícím vůli, soustředění, paměť a složité ověřování, a že jeho efekt se nedostavuje vzápětí.

Je žádoucí posilovat roli knihoven jako partnerských institucí podporujících vědění, nikoli vystupujících pouze v roli zprostředkovatelů informací.

Dominance zábavy a deficit kulturnosti

Probíhá komunikační revoluce, charakterizovaná posedlostí informacemi a (sebe)vyjádřením. Během jediného roku lidé vytvoří nebo zkopírují třímilionkrát více informací, než kolik je obsaženo ve všech knihách, které byly napsány; největší kvantum dat vytvářejí fotografie a videa, jež ovšem nejsou nositeli myšlenek, ale pouhými záznamy událostí bez skutečného významu. Platí, že čím více se lidé vyjadřují, tím méně toho mají co říci. Vyjadřování čehokoli, komunikace jako činnost, má přednost před povahou sdělení; obsah je lhostejný, smysl je hravě pohlcován, komunikace je bez účelu i bez publika, jejím hlavním příjemcem je sám mluv­čí.¹⁷ To však má nesmírný vliv na to, jaké myšlenky budeme prostřednictvím komunikace schopni vyjádřit. Myšlenky, které vyhovují způsobům vyjadřování, se pak nevyhnutelně stávají významnou součástí naší kultury.¹⁸

Hodnota veřejné komunikace klesá rovněž vlivem reklamy. Reklama, jež je nyní nejrozsáhlejší formou veřejné komunikace, vyvolává iluzi snadné a rychlé řešitelnosti všech problémů, ignoruje výklad, který pouze zabírá čas a může vyvolat diskusi; sugeruje lidem, jak mají naložit se svými životy, vzbuzuje v nich falešný pocit vlastní hodnoty.

Elektronickými technologiemi vytvořený svět je téměř bez soudržnosti a smyslu, samoúčelný, s myšlenkovým obsahem potlačeným ve prospěch zábavy. Zábavnost se postupně stává nutnou podmínkou vzdělávání, práce, politiky i náboženského života; vše se mění v showbyznys, kultura se stává fraškou; informačnímu prostředí vévodí bezbřehá trivialita, i fakta slou­ží výhradně jako zdroj zábavy.¹⁹ Média přinášejí nepřetržitý tok zpráv, jež však příjemcům neodpovídají na žádnou z otázek, které si položili, a ti se tak každým okamžikem stávají stále většími hlupáky.

Symptomem úpadku kulturnosti je, že veřejnost zaujímá k vysoké kultuře²⁰ stejný postoj jako ke konzumaci kteréhokoliv běžného zboží. Kulturní život se stává čímsi druhořadým. Záliby jednotlivců jsou přitom stále různorodější, multikulturnější, pomíchané z nesouladných prvků.²¹ Kulturní kořeny se drolí také v důsled­ku invaze tendencí z jiných kultur, ekonomicky rozvinutých, ale eticky slabých.²² Turismus zpřístupňující svět zároveň odcizuje ma­sám jejich vlastní kulturu – lidé vědí o všem, ale nechápou téměř nic, otázku „Proč?“ si vůbec nekladou, povznášení ducha nahrazují rozptýlením a zaplňováním volného času stále novými hédonistickými podněty.

Namísto tradiční role kultury vnášet řád do života, vytvářet uspořádaný „celistvý“ obraz světa a dávat smysl životu, nastupuje dezorganizace lidské existence a vědomí, vytěsňování otázky po smyslu činy, otevírání člověka momentálním svodům a smyslovému sycení místo budování sama sebe, vedení k splynutí s proudem, k lhostejnosti.²³Dominuje vnější, bezprostřední, viditelné, rychlé, povrchní a provizorní. Realita je vytěsňována iluzemi, historie a geografie jsou zapuzeny. Kultura Západu tak nyní odpovídá stavu společenského nevědomí, dětinsky bezstarostně okouzleného virtuálním světem.

Upadá též autorita humanitních věd, jež dříve světu zprostředkovávaly intelektuální řád a kultivovaly lidského ducha; nyní se zabývají místo pravdou a krásou spíše politickými a sociálními otázkami i genderovými pseudoproblémy a jejich studium ztrácí přitažlivost – například jen na Harvardské univerzitě počet studentů přijatých na humanitní obory klesl za posledních deset let o třetinu; v celých Spojených státech ubyla polovina jejich absolventů, takže nyní tvoří pouhých sedm procent.²⁴

Zbavení se historických kořenů má za následek ztrátu orientace rozumu: bohorovně je vyznávána zásada „co dokážeme udělat, to také můžeme udělat“. Pravda je potlačena v zájmu zisku, vládne relativismus²⁵, jsou zmateny hodnoty, přestaly platit dříve nedotknutelné normy a normou se stává i to, co je proti přirozenosti.²⁶ V Evropě se vyvinula kultura, která radikálně popírá jak své vlastní křesťanské základy, tak mravní tradice.²⁷ Společnost je pak snadné rozštěpit na naivní, nevidoucí a nevědoucí masu manipulovaných a na malou elitu manipulujících.²⁸

Je znepokojující, uvědomíme-li si, že propad vzdělanosti a vymizení původního duchovního substrátu s devastačním účinkem na fungování společnosti, jsou zahrnovány mezi podstatné znaky kolapsu civilizace.²⁹ V každém případě to znamená, že pro rostoucí část populace se plo­dy „vývoje vzdělanosti lidského ducha, lidské snahy po pravdě, kráse a dobru“, za­chycené a uložené v knihách, stanou mrtvými a jejímu intelektu nedostupnými (totéž pozo­ru­je­­me u váž­né hudby nebo výtvarného umění).

To knihovny staví do pozice obránců hodnot proti tomuto procesu degradace vzdělanosti a kulturnosti.

Střední třída, drolící se opora vzdělanosti

Úbytek čtenářů, nadproporcionální vzhledem k demograficky jistému úbytku obyvatel, souvisí s vývojem postavení střední třídy. Ta je společenskou vrstvou, jež se vyznačuje mimo jiné chytrostí, tvořivostí, vyšší mírou kulturnosti, vzdělaností a úctou ke vzdělání a ochotou investovat do vlastní budoucnosti, a to i ve formě vzdělávání. Nezaměřuje se na krátkodobou spotřebu, ale na dlouhodobé hodnoty včetně hodnot morálních a je oporou státu i ekonomiky (neparazituje na státu, nevyhýbá se povinnostem vůči němu a nemá sklon k extraktivním praktikám nových zbohatlíků).

V současné západní společnosti se však střední třída štěpí na úzkou vrstvu, jež stoupá vzhůru mezi bohaté, a na většinu, propadající se mezi chudé. Problém české střední třídy je navíc v tom, že vlády dosud slabou střední tří­du, k níž se hlásí na 60 procent obyvatel, pouze vysávaly, ale nepodporovaly. Jak ukazují průzkumy STEM, TNS Aisa či poznatky Sociologického ústavu AV ČR, důsledkem toho je její extrémní nespokojenost s poměry, navíc dlouhodobě narůstající – zatímco nespokojeno v západní Evropě je 40 procent jejích příslušníků, u nás je to téměř 70 procent.³⁰

Vzhledem k prokázané přímé spojitosti mezi úrovní gramotnosti a rodinným zázemím, lze říci, že udržení vzdělanosti závisí na nejisté budoucnosti střední třídy.³¹

Čtenářská gramotnost, zjišťovaná výzkumem OECD PIAAC, dosáhla v České republice, která se stále ještě považuje za čtenářskou velmoc, hodnoty 273 bodů (v Praze 286 bodů, v Karlovarském kraji 245 bodů); ve Finsku to bylo 288 bodů a v Japonsku 296 bodů (horší výsledky než u nás – v USA, Německu, Ra­kous­ku či Polsku – jsou jen slabou útěchou).³² Zatím u nás neodumřela čtenářská tradice, silná podobně jako ve skandinávských a pobaltských zemích: alespoň jednu knihu za rok přečte 84 procent Čechů (totéž udělá jen 70 procent dospělých Němců), a tento počet dokonce ještě mírně roste, zrovna tak jako využívání knihovnických služeb; avšak ve srovnání se západní Evropou knihy méně kupujeme (alespoň jednu knihu ročně si koupí 50 až 60 procent Něm­ců).³³

V knihovnách lze tedy vidět spojence větší části střední třídy, jenž jí svými službami může pomoci udržet vzdělanostní a kulturní standardy i při jejím zhoršujícím se ekonomickém postavení.

Pomíjivost kvalifikace a „digitální předěl“

Celoživotní povolání jsou na vymření a jedna pracovní kariéra byla nahrazena modelem několika kariér v průběhu ekonomické aktivity člověka. První příčinou toho jsou změny na trhu práce vyvolané hospodářskými výkyvy i rychlou obměnou používaných technologií (během deseti let jich zastará přibližně 80 procent)³⁴. Druhou příčinou je skutečnost, že v některých západoevropských zemích již dnes více než polovina práceschopných obyvatel nemá řádné zaměstnání na plný úvazek. Tento jev k nám sice ještě v plné míře nedorazil, avšak nikdo již nemůže počítat s tím, že bude moci svůj život svěřit jedné organizaci například na víc než přibližně šest let (což je průměrná délka trvání jednoho zaměstnání například ve Velké Británii). Znamená to, v rozporu se strategií střední tří­dy, nevytyčovat si dlouhodobé plány, neinvestovat do vzdálené budoucnosti a místo toho být co nejvíce flexibilní.³⁵

Z tohoto vývoje lze vyvodit, že poptávka po odborné literatuře, potřebné k rekvalifikaci, bude pravděpodobně narůstat, přičemž kupovat si takové knihy v tištěné či elektronické podobě se nejspíš nebude vyplácet, půjčovat si je ano. Navíc to knihovnám přinese příležitost k aktivnímu vstupu do mimoškolního vzdělávání včetně celoživotního vzdělávání dospělých, i do vzdělávacích a rekvalifikačních programů na středních a některých vysokých školách, do přípravy k vyhledávání informací a k práci s nimi.

V těchto souvislostech nabývá na významu internet: podle studie firmy Gartner z USA hrozí až padesáti milionům Američanů nebezpečí, že zůstanou během příštích let technologicky negramotní, protože internet neumí používat nebo k němu nemají přístup. Tito lidé budou ve stejné životní situaci, jako kdyby ne­uměli číst.³⁶ Studie ukázala, že internet má k dispozici 79 procent příslušníků vyšší střední třídy, 53 procent nižší střední třídy a jen 35 procent chudších Američanů. Ti, kteří mají přístup k internetu, jej tak mohou využít k tomu, aby získali lepší práci, více vzdělávacích příležitostí i zajímavější životní styl – mají lepší odrazový můstek než ti, kteří s internetem nepracují. Důsledky jsou tedy jak ekonomické, tak sociální; nejvíce ohroženou skupinou jsou lidé starší třiceti let, živitelé rodin.

Přístup k veřejnému internetu s kvalifikovanou asistencí je proto službou, která by v nabídce knihoven neměla chybět, i když pro některé malé knihovny může znamenat problém; poptávka po této službě bude perspektivně nejspíše klesat s generační výměnou.

S odvoláním na výsledky šetření OECD PIAAC u nás je nutné konstatovat lehce podprůměrnou úroveň schopnosti populace jako celku používat internet k řešení praktických otázek (byli jsme na 33 procentech, při průměru všech zemí 34 procenta, ale Švédové dosáhli 44 procent a Finové 42 procent; při našem národním průměru 283 bodů vedli Pražané s 297 body a Středočeši s 296 body, poslední byli Karlovarští s 242 body).

Logicky navazovat pak může poskytování služeb e-governmentu. V jeho případě je třeba počítat s možností, že státní byrokracie, podněcovaná politickou mocí, bude tuto formu komunikace vnucovat nejen firmám a živnostníkům, ale časem i obyvatelům, pod hrozbou ohrožení vyloučením ze společnosti. Zájmem knihoven by proto mělo být i jejich spolupůsobení ve vzdělávacích programech, jež by vedlo ke zvýšení funkční gramotnosti, a tím i schopnosti komunikovat na bázi dané technologie a efektivně vyhledávat a využívat informační zdroje.

„Publish or perish“

Perspektivní špičkovou knihovní a informační službou je poskytování informačních zdrojů pro výzkum. Jejím nevysychajícím pramenem jsou vědecké články, jejichž počet se každého 5,5 roku zdvojnásobuje. Je to dáno tím, že mezi námi žije 80 až 90 procent ze všech vědců v dějinách lidstva, a přírůstek vědeckých informací je ještě mnohem rychlejší než přírůstek počtu vědců je produkujících. Zároveň je to důsledek diktátu akademického a grantového prostředí, v němž platí „publish or perish“, neboli kdo nepublikoval, neuspěje s příštími grantovými přihláškami a je bez šance postoupit na kariérní dráze. Tento postup se, namísto bilancování uzavřených etap odborného zrání, zvrhává v závod v plnění předem stanovených formálních požadavků, mezi něž patří například i počet odborných publikací zahraničních autorů  využitých při vlastní práci.

Akademické kruhy na celém světě jsou posedlé kvantifikací vykonané práce, která články boduje podle impaktového faktoru periodik, v nichž byly publikovány, a nikoli na základě jejich vědeckého přínosu. Vedení univerzit kvůli pohodlnějšímu hodnocení publikací sestavují i klasifikační seznamy nakladatelství – následkem toho není důležité, co kdo napsal, ale zda publikoval u nakladatelství zařazeného do seznamu.

Avšak například průzkum v londýnské knihov­ně před časem ukázal, že více než polovina časopisů tam uložených nikdy nebyla vypůjčena – to znamená, že i pro knihovny platí poznatek Paretovy analýzy: totiž, že 20 procent publikací uspokojí 80 procent všech čtenářských potřeb. Realitou dneška však je publikování odborných článků v elektronické formě; například američtí autoři již neuvádějí odkazy na jiné prameny než internetové.

Rubem zrychlujícího se nárůstu poznatkových informací je jejich, rovněž rychlejší, za­starávání. Zastarávání není pouze důsledkem existence velkého množství aktivních vědců a nadprodukce jejich publikací v konkurenčním prostředí; je rovněž plodem racionální diskuse o problémech, kritiky s pravdou jakožto regulačním principem a uznání principiální omylnosti lidské schopnosti poznávat – nežijeme ve světě, v němž se potvrzují pravdy, nýbrž ve světě, kde se vyvracejí omyly.³⁷ To ovšem znamená, že v oněch starých „tichých svazcích“ leží víc omylů než použitelných výsledků poznání, a že jejich hodnota je mnohdy spíše jen historická. Je paradoxem, že zatímco tištěné informace přetrvávají staletí (pomineme-li problém rozpadajícího se kyselého papíru), u informací na elektronických nosičích není jisté, zda se k nim někdo dostane po opuštění technologie, jejímž prostřednictvím byly pořízeny a uchovány. Není tak vyloučeno, že starší omyly přežijí svá novější vyvrácení. Vyznat se v takové situaci není jednoduché, a knihovnám se tak vytvářejí příležitosti ke službám v oblasti znalostních informací a poradenství.

Požadavek polyfunkčnosti – maximum rozmanitosti služeb na minimální ploše

Jestliže záliby jednotlivců budou stále různorodější, zábavnost se stane nutnou podmínkou veškerých aktivit, vzdělávání nevyjímaje, a poroste konkurence mimokulturních forem trávení volného času, knihovny se tomuto vývoji musí přizpůsobit tím, že nebudou jen místy poskytování tradičních veřejných knihovnických a informačních služeb, ale také místy společenského života s širokou nabídkou nejrůznějších doprovodných aktivit a služeb, schopnými přilákat i k celodenním návštěvám.

To se již děje, a zejména nové budovy velkých knihoven ve městech jsou bohatě dimenzovanými polyfunkčními kulturními objekty: jejich foyer jsou volně přístupné i neregistrovaným návštěvníkům (a to v časovém režimu přesa-hujícím provozní dobu knihovny) jako místa setkávání, vybavená prodejnami, výstavními prostory, kavárnami či restauracemi, víceúčelovými sály a sociálním zázemím; základní služby jsou poskytovány všem návštěvníkům i bez registrace. Registrovaným uživatelům jsou nabízeny odborné konzultace, referenční a rešer­š­ní služby i uživatelská školení, reprografické a další služby. Ve vnitřních prostorách knihoven jsou klubovny pro diskuse a vzájemné konzultace uživatelů, specializované studovny. Rozmanitost nabídky služeb „pod jednou střechou“ ústí v multiplikační efekt. Řada doprovodných služeb ovšem vyžaduje logistické zajištění, ne nepodobné menšímu nákupnímu či kongresovému centru.

Bohužel, podpora knihovní infrastruktury v České republice nesnese srovnání s rozvinutými demokraciemi, a tak tento směr vývoje může být ohrožen nedostatečnými finančními zdroji. Avšak chybným krokem by bylo hledání východiska v komercionalizaci knihoven v duchu manažerského způsobu myšlení, jež se prosazuje i ve sféře kultury. Komercionalizace by vedla ke ztrátě postavení veřejné služby a k narušení principu rovného přístupu k informačním zdrojům prostřednictvím knihoven.³⁸

Knihovní logistika – cesta ke zlepšování služeb

Logistické řešení knihovny zahrnuje akvizici (doplňování knihovních fondů, rozvoj, resp. budování sbírek), zpracování (jmenné, věcné), uchovávání (správu a ochranu fondů, resp. sbírek), zpřístupňování a služby (počínaje veřejně přístupným katalogem), okolí (původce a uživatele informací) a jako nejdůležitější vazby vstup (akvizici), vnitřní vazby mezi akvizicí, zpracováním, uchováváním a zpřístupňováním, dále nejdůležitější zpětnou vazbu uvnitř systému mezi akvizicí a zpřístupňováním, ovlivňováním profilu budovaných sbírek a konečně výstup (zpřístupňováním uživatelům).³⁹Řešení tedy musí být systémové, nikoli kusé.

Procesně vymezené a jako celek optimalizované logistické řetězce, chápané jako posloupnost kroků určených k uspokojení uživatelů, jsou s to přinést zlepšení veřejných knihovnických a informačních služeb i interních procesů při vyšší efektivnosti a nižším počtu pracovníků knihoven. Logistické řešení vnáší racionalitu i do prostorového uspořádání knihoven. V případě velkých knihoven se může opírat o automatizované skladové a manipulační techno­logie, jež se osvědčily v jiných náročných aplikačních prostředích. Místo pomalé, i několikahodinové reakce knihovny na objednávku čtenáře (s vysokou pracností při manipulaci s knihovními jednotkami) nastupuje v nových knihovnách reakce kratší než 15 minut.

Pro menší knihovny jsou vhodné jednodušší a finančně méně náročné skladové technologie s ruční manipulací.

Zatímco technologický vývoj hlavních skladů knihoven vede cestou „kniha za člověkem“, specializovaná oddělení, ať obsluhovaná, nebo s volným přístupem čtenářů, jsou vybavená běžnými policovými regály a fungují na principu „člověk za knihou“; stále častěji je uplatňován volný přístup.

Vracení vypůjčených knih lze zjednodušit jak pro čtenáře, tak pro knihovnu prostřednictvím automatických odbavovacích kiosků ve foyer knihovny, anebo automatických boxů, přístupných třeba i z ulice, bez časového omezení. Vrácené knihy jsou automaticky tříděny a časová náročnost procesu jejich navrácení do oběhu je poloviční ve srovnání s manuálními procesy. „Ušetření“ pracovníci se mohou na jiných místech knihovny věnovat návštěvníkům.

Velkou příležitostí je digitalizace dokumen­tů, jež umožňuje širokému okruhu badatelů a zájemců zpřístupnit historické a vzácné dokumenty, aniž by za nimi museli cestovat; navíc eliminuje riziko poškození dokumentů. Naděj­ná je integrace využití papírových a digitálních dokumentů. Tyto technologie jsou perspektivní i z pohledu knihovní logistiky.

Další z příležitostí knihoven je možné vidět ve spolupráci s muzei, archivy a ostatními typy paměťových institucí při zpracování, ochraně a zpřístupnění kulturního dědictví.

Lokality s „polohovou rentou“ vs. „prokleté“ lokality

Ve městech bývají jak historické, pečlivě udržované, tak nové knihovny architektonickou dominantou širokého okolí, chloubou. V poslední době jsou však i jednou z vítaných příležitostí, jak do jinak vylidňujících se center velkoměst přivést život.

Ve většině našich velkých měst ubývá obyvatel, přičemž tento úbytek je jen zčásti kompenzován nárůstem počtu obyvatel v příměstských územích (suburbiích). Specifikem suburbií je jejich nevybavenost obchody, služ­bami, školami a zdravotnickými zařízeními, a přirozeně též knihovnami, neboť vznikla z developerských zájmů, omezených na výstavbu rodinných domů; život v nich tak zcela závisí na osobních automobilech.

Mezi ztrátovými městy byla však i menší města s dobrou dopravní dostupností do nadregionálních center. Paradoxem je, že naproti tomu přírůstek počtu obyvatel byl zaznamenán většinou u malých měst, která nevykazovala pozitivní sociálně ekonomický vývoj.

Ztráty obyvatel zaznamenaly také okresy, a to hlavně okresy s velkými městy: Plzní, Prahou a Ostravou. Projevil se při tom nesoulad mezi migrací a vybaveností bytovým fondem: podstatná část okresů se zápornou migrací totiž patřila k územím nejlépe vybaveným bytovým fondem.

Způsob života obyvatel měst se celkově změnil a odlišný je i jejich kulturní život: u starší a střední generace sice dosud převažuje sledování televize, mladí již tráví čas doma počítačovými hrami, aktivitami na sociálních sítích a mobilní komunikací a bavit se chodí mimo centrum, kde je levněji. Jiné než dříve jsou i přepravní zvyklosti a neustále, až dramaticky, se snižuje intenzita pěšího provozu.

Život v centrech velkých měst se změnil vlivem jejich vylidňování pod nátlakem majitelů činžovních domů, kteří je získali zpět v restitucích a rozhodli se přestavět je, většinou na hotely, dále v důsledku přizpůsobování struktury maloobchodní sítě a sítě stravovacích zařízení i zábavních podniků turistům, problémů s parkováním, hlučností a kriminalitou. Tyto vývojové změny představují bezesporu hrozbu i pro knihovny, pokud se nacházejí v takto postižených místech nebo v jejich blízkém okolí.

Knihovny v menších obcích mají být jejich kulturními centry, stimulujícími rozvoj komunitních aktivit a pěstujícími vazby na občan-ská sdružení. Udržet, popřípadě rozvíjet tuto funkci však patrně nebude možné v malých obcích ležících v příhraničí a v tzv. vnitřních periferiích (hlavní vnitřní periferie je na rozhraní středních Čech s jižními a západními Čechami), tedy v územích, jejichž hospodářský rozvoj se zastavil, z nichž odcházejí mladí a zůstávají převážně jen staří a chudí, bez zájmu o vzdělání i bez životní motivace. V takovýchto obcích narůstají specifické sociální problémy, spojené s exkluzí, obce mají slabší technickou a sociální infrastrukturu, stárnoucí a chátrající bytový fond, špatnou dopravní dostupnost.⁴⁰

Vylidňování malých obcí je realitou nejen České republiky – potýká se s ním i Španělsko, Portugalsko, Itálie, Francie, ba i sousední Německo.

Příspěvek navazuje na výzkumný projekt NAKI DF 11P010VV24 „Efektivní metodiky podpory malých a středních subjektů kultury v prostředí národní a evropské ekonomiky“, řešený týmem Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze pro MK ČR. Autor je v rámci projektu řešitelem logistické problematiky.

Závěry:

1.  Je třeba připravit se na generační výměnu ve společnosti, spojenou s úpadkem klasických forem vzdělanosti, s podstatným příklonem k povrchnosti a se zábavností jako základním předpokladem všech aktivit, vzdělávání nevyjímaje; generační výměna přinese i úbytek čtenářů a sekundárně oslabí poptávku po knihovnických službách; toto se navíc bude dít v rámci vymírající společnosti.

2.  Průběžně se mění způsob života ve všech kategoriích sídel; tyto změny akcelerují mezigenerační odlišnosti.

3.  Tržní hospodářství přináší nerovnoměrnost do rozvoje území; stagnující a upadající části území vykazují nulový potenciál pro rozvoj kultury včetně knihoven.

4.  Knihovny nemusí být principiálně ohroženy vývojem k tzv. společnosti informací, budou-li stát na dvou dokumentových pilířích a na ně navázaných službách uživatelům – „papírovém“ a „elektronickém“, a pokud budou druhý pilíř, jehož význam bude trvale narůstat, aktivně rozvíjet.

5.  Ve výhodnější situaci budou knihovny s odbornou literaturou, zvláště pokud se jim podaří začlenit do vzdělávacích systémů škol a do vědy a výzkumu; rozvojový potenciál bude mít poptávka po zdrojích informací využitelných k rekvalifikaci a pro potřeby podnikání a živností.

6.  Udržování samotných tradičních služeb knihovnám budoucnost nezajistí – v duchu marketingu je třeba hledat nové služby pro nové uživatele, takové, jež z knihoven zároveň učiní střediska širšího kulturního a společenského života, respektive posílí jejich komunitní poslání.

7.  Ve výhodě budou ty knihovny, které budou uplatňovat knihovní logistiku a vytěží z ní vyšší kvalitu služeb při nižších provozních nákladech a počtech pracovníků.

8.  Plnění společenského poslání knihoven není možné bez přiměřené podpory státu – v prostředí politické kultury upřednost­ňující hospodářskou sféru před školstvím a kulturou, privátní zájmy před veřejnými je nezbytné hledat účinné způsoby lobbování.

 

Prof. Ing. Petr PERNICA, CSc.,

působí na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. Založil zde a po léta vedl katedru logistiky, první na českých a slovenských vysokých školách. Byl prvním prezidentem České logistické asociace a jejím dlouhodobým viceprezidentem. V současné době se zaměřuje na aplikace logistiky v prostředí kulturních institucí, spolupracuje na výzkumném projektu NAKI Efektivní metodiky podpory malých a středních subjektů sektoru kultury v prostředí národní a evropské ekonomiky pro MK ČR. Je autorem nebo spoluautorem početné řady knih a velkého množství článků o logistice.

 

1 HORÁK, František. Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha: Práce, 1948, s. 7.

2 První tištěnou knihou na našem území byla zábavná kniha – Kronika trojánská, historický rytířský román ve středověkém zpracování, vytištěný kolem roku 1468. Blíže viz: HORÁK, František. Pět století českého knihtisku. Praha: Odeon, 1968, s. 8.

3 ŠPAČEK, Jiří. E-kolonizace lidstva: Současný člověk prohrává souboj o ten druh pozornosti, která mu umožňuje zaujímat autentický vztah ke světu. Lidové noviny: Orientace. 2013, 26(279): 21–22. ISSN 0862-5921.

4 ŘÍHOVÁ, Barbora. Z monitoru se děti moc nenaučí: Rozhovor s neurologem Martinem J. Stránským. Lidové noviny: Akademie.

5 Podrobnosti viz např. Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze: http://poradna.adiktologie.cz/article/zavislost-na-internetu/.

6 ŠPAČEK, Jiří: cit. článek

7 Podle klinického psychologa Jeronýma Klimeše. In: SODOMKOVÁ, Magdalena. Informační detox. Lidové noviny: Pátek. 2014, 27(39): 15–19. ISSN 0862-5921.

8 Studie FSV Masarykovy univerzity z roku 2014. In: RYCHLÍK, Martin. Studenti nedůvěřují vládě ani politice. Lidové noviny. 2015, 28(17): 3. ISSN 0862-5921.

9 Tamtéž.

10 ČTK. Čeští žáci umějí s počítači nejlépe. Lidové noviny. 2014, 27(275): 15. ISSN 0862-5921.

11 Například neznají na 250 slov, jež patří do těsné blízkosti centra české slovní zásoby a běžně se vyskytují v krásné literatuře. Podle výzkumu, publikovaného v časopise Český jazyk a literatura, jde o slova jako horlivý, ledabylý, ostýchavý, pověra, rmoutit se, strádat, úskalí, vesměs, zášť ad. CIHELKOVÁ, Barbora. České děti nerozumí češtině. Lidové noviny. 2015, 28(14): 14. ISSN 0862-5921.

12 KABÁTOVÁ, Michaela. Většina studentů nezvládá mateřštinu. Lidové noviny. 2014, 27(20): 2. ISSN 0862-5921.

13 BERNÁ, Veronika. Přibývá vysokoškoláků, ale i negramotů. Lidové noviny. 2013, 26(211): 4. ISSN 0862-5921.

14 LIESSMANN, Konrád Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008, s. 22–27. ISBN 978-80-200-1677-5

15 FROMM, Erich. Mít nebo být? Praha: Naše vojsko, 1992, s. 112–118. ISBN 80-206-0181-3.

16 Šetření PIAAC (Programme for the International Assessment of Adult Compencies) provádí OECD ve 24 vyspělých zemích; v České republice se jej na přelomu roku 2011 a 2012 zúčastnilo více než 6000 respondentů.  Zkoumána je čtenářská gramotnost (především schopnost porozumět psaným textům), numerická gramotnost (používání „čísel“ v běžném životě) a schopnost řešit praktické problémy v technologicky bohatém prostředí (například s použitím internetu). In: STRATILÍK, Ondřej. Chybí elita národa, stát ji chce stvořit. Lidové noviny. 2013, 26(235): 1 a 5. ISSN 0862-5921. KVAČKOVÁ, Radka. Vzdělání více, výsledky stejné. Lidové noviny. 2013, 26(240): 217. ISSN 0862-5921.

17 LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor, 1998, s. 259–269. ISBN 80-85190-74-5.

18 POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0747-2.

19 POSTMAN, Neil.: cit. dílo

20 Blíže viz: PAULÍČEK, Miroslav. Nikdo se neodváží říci, že je to nudné. Sociologie vysokého a nízkého umění. Praha: SLON, 2012, s. 19–27, 50, 66–69. ISBN 978-80-7419-097-1.

21 LIPOVETSKY, Gilles a Hervé JUVIN. Globalizovaný Západ. Polemika o planetární kultuře. Praha: Prostor, 2012, s. 78–80. ISBN 978-80-7260-265-0.

22 Evangelii gaudium, apoštolská exhortace papeže Františka k ukončení Roku víry, listopad 2013, Kapitola druhá, I/61. Vatikán: česká sekce Vatikánského rozhlasu, www.radiovaticana.cz/clanek, 26. 11. 2013.

23 Tamtéž, s. 120–125.

24 PETRÁČEK, Zbyněk. Inženýři džihádu. Lidové noviny. 2013, 26(167): 23. ISSN 0862-5921.

25 Lumen fidei. Encyklika papeže Františka o víře, červenec 2013. Vatikán: česká sekce Rádia Vatikán, www.radiovaticana.cz/clanek, 5. 7. 2013, kapitola druhá, odst. 25.

26 RATZINGER, Joseph. Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 35, 74–79. ISBN 80-7195-022-X.

27 Tamtéž, s. 27.

28 SLOTERDIJK, Peter. In: HORYNA, Břetislav. Filosofie posledních let před koncem filosofie. Praha: Koniasch Latin Press, 1998, s. 300. ISBN 80-85917-49-1.

29 Kolaps (zhroucení) je součástí vývoje každé kultury či civilizace, v němž nefunkční části společnosti zanikají a postupně se rodí nové, lépe adaptované na změněné podmínky. Mimo jiné platí, že kolaps je obecně nepředpověditelný a tedy neočekávatelný, jeho proces není lineární, evoluční, ale děje se skokově, a to, že nastává, si lidé obvykle uvědomí až v jeho konečné fázi, kdy je na všechno zpravidla pozdě. Podrobně viz: BÁRTA, Miroslav a Martin KOVÁŘ. Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia, 2011, s. 22–23. ISBN 978-80-200-2036-9.

30 KOLMAŠ, Michal. Střední třída trpí. I po 10 letech v EU. Lidové noviny. 2014, 27(98): 2. ISSN 0862-5921.

31 Ve všech vyspělých zemích platí, že úroveň gramotnosti klesá bez ohledu na dosažené vzdělání u těch lidí, zvláště mladších, kteří pocházejí ze slabšího rodinného zázemí, zatímco ve skupinách s dobrým sociálním zázemím roste. Problémovým zázemím jsou zejména neúplné rodiny, poznamenané pracovním vytížením rodiče živitele, zpravidla svobodné matky, a nedostatkem času na výchovu dětí. Srov. KVAČKOVÁ, Radka: cit. článek o PIAAC a PEŠEK, Petr. Americký sen se vzdaluje stále více dětem. Lidové noviny. 2013, 26(247): 7. ISSN 0862-5921.

32 Viz: STRATILÍK, O., cit. článek

33 TRÁVNÍČEK, Jiří. Knižní trh dnes (3). BIBLIO. 2014, 2(8): 8. ISSN 2336-1921; ČTK. Češi rádi čtou, ale nekupují knihy. Lidové noviny. 2013, 27(226): 1. ISSN 0862-5921.

34 Vize rozvoje České republiky do roku 2015. 1. vyd. Praha: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, 2001, s. 147. ISBN 80-86349-02-0.

35 HANDY, Charles. Hlad ducha. Pokapitalistická alternativa: hledání smyslu v současném světě. Praha: Management Press, 1999, s. 31–32, 65, 67–68. ISBN 80-7261-004-X.

36 Nerovný přístup k novým technologiím charakterizují Američané pojmem „digitální předěl“.

37 POPPER, Karl a Konrad LORENZ: Budoucnost je otevřená. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 99. ISBN 80-7021-203-9.

38 Činnost knihoven je a musí zůstat veřejnou službou a knihovny musí být institucemi veřejného zájmu, jejichž posláním je přispívat k celoživotnímu vzdělávání, podpoře nezávislého rozhodování a duchovního rozvoje a k uspokojování kulturních potřeb všech občanů bez rozdílu, spoluvytvářet infrastrukturu pro oblast vzdělávání, výzkumu a vývoje, zpřístupňovat informace z veřejné správy, zprostředkovávat informace na podporu podnikání, zejména malým a středním podnikatelům, zprostředkovávat, zpřístupňovat a uchovávat lidské poznání, uchovávat a chránit kulturní dědictví, podporovat budování místních komunit a sociální integraci na místní úrovni, přispívat k rozvoji venkova, napomáhat aktivnímu využívání volného času, zábavě a rekreaci. Viz  např. Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2004 až 2010. Materiál přijatý usnesením vlády České republiky ze dne 7. července 2004 č. 679.

39 HEMOLA, Hanuš. Knihovna jako systém. In: PERNICA, Petr a kol. Arts Logistics. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2008, s. 320. ISBN 978-80-245-1412-3.

40 Vnitřními periferiemi se zabývá CERGE-EI. Podrobnosti viz téma: V Praze není jen blaze a na Ústecku nemusí být špatně. INDEX LN. 2015, 1(1): 42–43. ISSN 0862-5921.