PETR NAGY

SJÓN. Měsíční kámen: příběh chlapce, který nikdy nebyl. 1. vyd. Praha: Dybbuk, 2015. 130 s.

Drsný, avšak malebný ostrov na severozápadním cípu Evropy, krajina ledu a ohně obydlená hrdými potomky Vikingů, řídce obydlená země, která dala světu překvapivé množství nadaných umělců v čele s originální hudebnicí, zpěvačkou a herečkou Björk. Právě ona hrála důležitou roli v životě islandského básníka, prozaika, dramatika, výtvarníka a hudebníka Sigurjóna B. Sigurðssona (* 1962), který pro ni napsal řadu textů. Úspěšný spisovatel užívající umělecký pseudonym Sjón se českým čtenářům poprvé představil novelou Syn stínu (čes. 2007) a letos vyšla v překladu Heleny Kadečkové – mj. autorky publikace Dějiny Islandu – jeho próza Měsíční kámen z roku 2013.

Přestože obě knihy spojuje nevelký rozsah a způsob členění textu na konkrétně datované segmenty, pojednávají o Islandu a jeho obyvatelích způsobem dosti odlišným. Zatímco Syn stí­nu, odehrávající se v druhé polovině 19. století, zachycuje spíše neměnné rysy této severské země – nelítostnou přírodu, bohatou mytologii, tradice a vztahy venkovanů –, Měsíční kámen líčí naopak zásadní okamžik v dějinách dlouho porobeného národa, totiž vyhlášení samostatnosti Islandu v roce 1918, a tehdejší život v islandské metropoli Reykjavík. Společný je pak oběma titulům ještě důraz na sociálněkritická témata – diskriminaci postižených lidí v případě prvním a tabuizování homosexuality v případě druhém.

Hlavním hrdinou novely Měsíční kámen je Máni Stein Karlsson, jehož jméno dalo próze název (Máni Stein – Moonstone – Měsíční kámen), osiřelý šestnáctiletý chlapec žijící se svou prapratetou a hledající přilepšení i potěšení v roli homosexuálního prostituta. Nerozluštěnou otázkou však zůstává jeho skutečná sexuální orientace – přes svá milostná dobrodružství s mužskými „kunčafty“ totiž tajně zbožňuje „dívku, která nemá sobě rovné“ jménem Sóla Guðbjörnsdóttir, která mu připomíná herečku Musidoru alias Irmu Vep z jeho oblíbeného sedmihodinového francouzského snímku Upíři. Ostatně film tu hraje roli velmi podstatnou – hrdinou dennodenně navštěvovaná dvojice místních biografů, promítajících němé snímky s živým hudebním doprovodem, se stává výstižným symbolem jak prohlubujících se evropských rysů ve tváři moderního Islandu a je­ho hlavního města, tak dobové atmosféry a kultury vůbec.

Erotické scény autor líčí velmi otevřeně, nikoliv ovšem vulgárně, a stejně naturalistického popisu se dostává projevům španělské chřipky, která v dané době přerostla v celosvětovou pandemii a vnesla též do islandských oslav konce první světové války a získání samostatnosti trpkou příchuť – „V Reykjavíku byl konec války přijat se stejnou lhostejností jako konec erupce Katly před několika dny. (…) Žádné příměří ze strany chřipky klátící obyvatele města nenastalo.“Nemoc se nevyhne ani hlavnímu hrdinovi, jehož vážný stav zdařile ilustruje krátké pásmo horečnatých vidin a snů, které nezapřou Sjónovo sepětí se surrealismem.

Podobně stručně, ale výstižně dokázal autor načrtnout maloměstský charakter reykjavícké společnosti (město prý tehdy obývalo pouhých patnáct tisíc lidí a řady obyvatel vinou epidemie španělské chřipky ještě notně prořídly). Ten odráží kupříkladu přísná hierarchie měšťanů (Sóla coby jedno z „dětí lepších občanů“ stojí „vysoko nad tou společenskou vrstvou, do níž náleží“ Máni Stein), xenofobie zahrnující vedle homosexuálů i opovrhované sousedy („nářky Dánů netřeba brát vážně, na Dány platí jiná měřítka než na potomky Egila Skallagrímssona“) nebo přízemní obavy o svou dobrou pověst („To poslední, co lidé chtějí v těchto dnech úsvitu samostatného Islandu vidět, jsou titulky v tuzemských a dánských novinách píšící o skandálu s úchyly v Reykjavíku“).

Naproti tomu postava hlavního hrdiny jako by se nám až do samého konce vzpěčovala. Přes­tože autor obdařil Mániho Steina nejedním osobitým atributem, jeho postava zůstává podivně prázdná a odtažitá. Podíl na tom nepochybně má výrazná absence dialogů či vnitřních monologů oživujících chlapcovu osobnost a přibližujících čtenářům jeho myšlenky a pocity (příslovečnou výjimkou je v tomto případě hrdinova silně emotivní vzpomínka na matku). Jakoby nezamýšlenou cestou docházel svého naplnění podtitul knihy Příběh chlapce, který nikdy nebyl, stejně tak se nabízí nelichotivá paralela s přítomným motivem němého filmu zbaveného hudebního doprovodu („tehdy se ukáže, jak jsou tyhle filmy vskutku němé“). Zvláštní distanc mezi hlavním hrdinou a čtenářem bohužel nepomůže překonat ani závěrečná autobiografizující kapitola, propojující fikční svět Sjónovy novely s jeho vlastním životem.