První česká věta

• Text dotazu: Dobrý den. Ve škole se zabýváme první česky psanou větou, ale na internetu je okolo tohoto tématu hrozně málo informací. V podstatě vím, jak věta zní ve staroslovanštině, ale nevím, co znamená, nebo o co přesně na té zakládací listině šlo. Rád bych se o tom dozvěděl více. Děkuji.
• Odpověď: První česká věta, resp. dvě české věty se objevily počátkem 13. století v zápise o donaci v zakládací listině litoměřické kapituly. Zakládací listina pochází z roku 1057 a obsahovala pouze jednoslovná bohemika určující názvy poplatků – otchodné (za povolení odejít z panství), chomútné (poplatek z potahu), gostiné (platili cizí kupci), glava (poplatek jako trest za vraždu). Souvislé věty byly do textu zakládací listiny připsány dodatečně až ve 13. století.

Původní text:

Pavel dal gest ploscoucih zemu Wlah dalgest dolas zemu bogu isuiatemu scepanu seduema dusnicoma boguceu a sedlatu.

Dnešní přepis:

Pavel dal jest Ploškovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú Sedlatú. Dolas je starobylý lokál od jména Dolany a určuje, stejně jako v případě Ploškovic, místo, tj. „v Dolanech“, „v Ploškovicích“.  Význam vět je zřejmě čistě donační – Pavel věnoval zemi v Ploškovicích, Vlach daroval zemi v Dolanech, se dvěma dušemi Bogučejem a Sedlatou.

Použité zdroje:

• Cuřín, František: Vývoj spisovné češtiny, SPN Praha 1985

• Šlosar, Dušan – Večerka, Radoslav – Dvořák, Jan – Malčík, Petr: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, Host 2009

• Komárek, Miroslav: Dějiny českého jazyka, Host 2012

Knihovna palmových listů

• Text dotazu: Dobrý den, dočetl jsem se, že v Indii existuje tzv. Knihovna palmových listů, kde jsou zaznamenány osudy všech návštěvníků. Co o ní víte? Děkuji.
• Odpověď: Dobrý den, knihovny palmových listů v Indii skutečně existují. Je jich několik a jsou opředeny mnoha legendami, ale není příliš snadné vyhledat, kde se přesně nacházejí. Údajně jsou v těchto knihovnách skutečně zaznamenány osudy všech lidí, kteří tuto knihovnu navštíví. Osudy těch, kteří tuto knihovnu nikdy nenavštíví, tam nejsou. Existuje několik knih, které vydali ti, kteří některou z těchto knihoven navštívili. Např. Proroctví o Evropě z knihoven palmových listů od Thomase Rittera, která se nachází i ve fondu Národní knihovny.

V knihovnách palmových listů jsou osudy návštěvníků zapsány na úzkých proužcích palmových listů ve starotamilštině. Tyto svazky palmových listů uchovávají rodiny, které se o ně starají a přepisují je na nové palmové listy, pokud se ty staré již rozpadají. (Palmový list prý vydrží až 800 let, proto byly nejspíše zvoleny jakožto materiál, který vydrží hodně dlouho.) Písmo, kterým jsou osudy zaznamenány, je malé: pouze asi 1 mm. Proto je třeba zkušených vykladačů. Tomuto umění vykládat osudy se učí děti těchto rodin již od velmi útlého věku 5–6 let. Ti nejnadanější se pak stanou tzv. nadí a mohou vykládat osudy. Podle legendy vznikly tyto knihovny zhruba před 5000 lety a jsou dílem sedmi svatých rišiů. Ti údajně sepsali osudy 80 000 lidí, kteří se v budoucnu přijdou do knihoven zeptat na svůj osud. Podle knihy Thomase Rittera by v současnosti mělo být 12 knihoven palmových listů, které se nacházejí na různých místech indického subkontinentu. Na palmových listech o rozměru 6 x 46 centimetrů je údajně zaznamenáno jméno tazatele a jména jeho nejbližších příbuzných, pokud jsou v době jeho návštěvy naživu. Na mnoha listech je zapsáno i datum klientovy návštěvy a jméno osoby, která jej do knihovny přivede. Dále jsou zde podrobnosti o klientově dosavadním životě a údaje o dosavadních inkarnacích. A samozřejmě je zde zaznamenána i budoucnost tohoto člověka.

Bohužel mnoho lidí této mystické záležitosti zneužívá také ke komerčním účelům. Podařilo se nám vyhledat výpovědi několika lidí, kteří knihovnu palmových listů navštívili. Jejich výpovědi se různí. Někteří jsou unešení a doporučují bez výhrad knihovny navštívit, s tím, že vše sedělo a že jim vykladači „nádí“ skutečně řekli vše tak, jak to doposavad bylo v jejich životě, a tedy nemají důvod pochybovat ani o pravdivosti toho, co jim „nádí“ předpověděli do budoucnosti. Druzí naopak říkají, že „nádí“ pouze opakují to, co jim již předtím sami řeknete. Totiž: když vejdete do takové knihovny, na základě otisku vašeho prstu a jakéhosi „vstupního pohovoru“ vám „nádí“ vyhledají váš palmový list, který vám pak (za určitou částku peněz) přeloží a vyloží. Svůj list si ale domů odvézt nemůžete. Můžete si ho pouze nafotit.

Zasíláme tedy několik odkazů s těmito výpověďmi, kde se můžete dočíst další zajímavé informace o těchto knihovnách a o tom, jak to probíhá, když do takovéto knihovny vejdete, a také si můžete prohlédnout fotografie palmových listů se zaznamenanými osudy…

Odkazy najdete na http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/knihovna-palmovych-listu.

Jméno Boženy Němcové

• Text dotazu: Dobrý den, můžete mi prosím zjistit, proč se Božena Němcová přejmenovala z Barbory na Boženu? Děkuji.
• Odpověď: Dobrý den, podle několika tištěných zdrojů se Barbora Panklová, provdaná Němcová, podepsala Božena Němcová pod báseň Českým ženám v 27. čísle Květů ze dne 5. dubna 1843. Báseň uveřejnil J. K. Tyl a „…Němcová rázem touto první básní tiskem vydanou na sebe obrátila pozornost. Že si zvolila jméno Božena, kteréž do smrti své podržela, jinak na pracích svých se nepodepisujíc, a pod kterýmž známa… má původ svůj ve zvyku od Jos. Liboslava Zieglera zavedeném na oživení citu vlasteneckého a rozšíření jmen národních. Obyčejně dávali si vlastenci a vlastenky jména taková, jež nejlépe slušela povaze jejich.

Němcové se ‚Božena‘ mohla libiti už dle opravdu zbožné povahy její.“

• Citováno z: VÁVRA, Vincenc V. Božena Němcová. Praha: J. Otty, [1895], s. 52–53.

Smrad

• Text dotazu: Jaká věc se považuje za nejvíce smrdící na světě? Děkuji.
• Odpověď: Dobrý den, naše čichové schopnosti jsou na rozdíl od některých zvířat značně omezené (např. psovité šelmy zachytí až 10 000krát větší koncentraci pachových látek než člověk). Většinu informací získáváme pomocí zraku a sluchu. Přesto jsou i pro nás čichové vjemy značně důležité, neboť nám pomáhají rozeznat případné nebezpečí a mají vliv na naše emoční prožívání a sociální chování.

Vnímání pachů je značně individuální. Například pach syrečků je pro někoho snesitelný, ba příjemný, pro jiného naopak odpudivý. Jsou ovšem věci, které zapáchají skoro všem. Převážně se jedná o věci, které obsahují síru či podléhají hnilobným procesům. Zapáchá nám proto například odpad v popelnicích, rozkládající se uhynulé zvíře či psí exkrementy. Za největší přírodní „smraďochy“ se ovšem podle knihy 101 věcí, které potřebuješ vědět... a nebo taky ne! považují následující tři:

• Skunk pruhovaný, který v případě ohrožení vystřikuje na protivníka značně smradlavou chemickou látku – více informací k obraně skunka pruhovaného naleznete v článku na http://www.21stoleti. cz/view.php?cisloclanku=2003071828.
• Dalším „smraďochem“ je rostlina rostoucí na Sumatře. Zmijovec titánský je největší květinou na světě, ale také nejsmrdutější. Podobně jako v pižmu skunka i v květu zmijovce je obsažena síra, která způsobuje zápach. Tento zápach je pro člověka velmi odpudivý, hmyz, který květ opyluje, ovšem tento pach přitahuje (další informace o zmijovci http://cs.wikipedia.org/wiki/Zmijovec).
• Mezi nevábně vonící rostliny patří i durian, strom z čeledi bavlníkovitých, jehož plody velmi nepříjemně zapáchají. Pro některá zvířata je tento zápach velmi přitažlivý. Pro člověka však ve většině případů nikoliv, přesto plody durianu v jihovýchodní Asii konzumují i lidé. Nesmí s nimi ovšem do hotelů a veřejných prostředků (http://cs.wikipedia.org/wiki/Durian; http://www.fiftyfifty.cz/Kral-ovoce-durian-8579965.php).

Místní folklor z ponožek

• Text dotazu: Dobrý den, v Rakousku jsem projížděl obcí Herrnbaumgarten a nad ulicí tam byla „vlajkosláva“ z ponožek. Za obcí na levé straně byla u silnice řada kůlů s asi čtyřmi vodorovnými dráty v celkové délce asi 100 m a na těch drátech byla navěšena spousta ponožek a punčoch. Ještě o kousek dál bylo asi šest ks sušáků prádla a ty byly také plné ponožek. Nevím, o co se jedná, a tak bych byl moc vděčný za vaši odpověď, která by mi tuhle záležitost objasnila. Děkuji moc předem a jsem s pozdravem.
• Odpověď: Dobrý den, obyvatelé rakouské obce Herrnbaumgarten mají pravděpodobně velký smysl pro humor a recesi. Kromě „ponožkové vlajkoslávy“ v obci naleznete i Nonseum, muzeum nesmyslů (http://www.verruckt.at/system/web/sonderseite.aspx?menuonr=219816518&detailonr=219816518).

U příležitosti vyhlášení regionu Weinviertel Dreiländereck (http://www.wde.at) v roce 2002 vyzval herrnbaumgartenský spolek Verein zur Verwertung von Gedankenüberschüssen k prvnímu mezinárodnímu návratu ponožek (I. Internationale Socken-Rückführungs-Aktion neboli INSRA), který se měl stát výstavou, jež vzpomíná na oplakávané ztracené ponožky. Spolek vyzval k zaslání jednotlivých ponožek (pozůstalých bratrů) a zároveň také k vylíčení pravděpodobného osudu pohřešovaného ponožkového dvojčete. Vyprané ponožky měly být spolku zaslány společně s prádelními kolíčky.

Mučedníci praček byli pomocí prádelních kolíčků rozvěšeni po krajině, aby mohli získat místo v ponožkovém nebi. Na vybudované okružní ponožkové naučné stezce by se mělo nacházet několik kapliček, cesta také prochází úvozem a naleznete na ní i velkou putovní výstavu ovdovělých ponožek. Srdcovou záležitostí naučné stezky je ochránce kuřích ok. Stezku, která dosáhla délky šest kilometrů, je nutné dále rozvíjet. Herrnbaumgartenští proto všechny vyzývají, aby prohledali své zásuvky, našli roztroušené exempláře a vyprané je poslali na adresu: A-2171 Herrnbaumgarten, Friedhofstraße 2a, heslo: Socke.

Klepnutí pivem o stůl

• Text dotazu: Chtěl bych se zeptat na historii a význam klepání sklenicí s pivem o stůl po přiťuknutí (tj. dva lidé přiťuknou sklenicemi o sebe, potom o stůl a potom pijí).
• Odpověď: Dobrý den, informace, které jsme nakonec shromáždili různým pátráním, se shodují asi na tomto vysvětlení, které nám „posvětil“ i odborník z oblasti pivovarnictví:

Předpoklad je, že zvyk vznikl již v dávné době a nejspíš ve studentském prostředí. Aspoň studenti nynější i bývalí jej znají a dodržují ho. Nejdříve se ťukne sklenicemi v horní části, pak se ťukne sklenicemi v dolní části, pak se ťukne sklenicemi o stůl a pak se pije. Prý se tomu také říká „uzemnění půllitru“. Jednotlivé fáze jsou anoda (klepnutí sklenicemi v horní části) – katoda (klepnutí sklenicemi v dolní části) – uzemnění (klepnutí o stůl) a spotřebičem je vlastní napití (spotřeba moku). Jak říkal jeden z našich poradců, dá se to přirovnat ke správnému zapojení spotřebiče v elektrotechnice. Připíjíme si na zdraví a na přátelství. A aby fungovalo, napomáhá i tento rituál.