Život ve veřejné knihovně v Palmerston North

Text a foto MICHAL KLAJBAN michal.klajban@gmail.com

V minulém díle jsem nastínil, jak jsem na Novém Zélandu přišel k práci knihovníka. Připomenu, že od podzimu roku 2014 jsem součástí týmu pro digitální technologie v knihovně Palmerston North na Severním ostrově. V tomto díle se pokusím popsat, jak místní knihovny fungují a jak funguje hlav­ně naše knihovna, která je v mnohém unikátní. A protože už Exupéryho Malý Princ věděl, že „dospělí si potrpí na číslice. […] Řeknete-li dospělým: Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny čapí nůsek a na střeše holuby…, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: Viděl jsem dům za sto tisíc franků. Tu hned zvolají: Ach, to je krása!“, podělím se s vámi i o to, kolik místní knihovníci vydělávají a zda to je skutečně více než u nás.

Veřejné knihovny zde patří pod tzv. koncily (z anglického Council), které lze přirovnat k našim krajským úřadům, nicméně zdejší koncily mají mnohem vyšší míru autonomie než české úřady. Ta se projevuje například v tom, že zástup­ci místních koncilů každoročně vyjednávají s nadřazenými vládními orgány přísun finančních prostředků. V praxi to znamená, že tabulkové platy knihovníků se liší v závislosti na koncilu, pod který jejich knihovna spadá. Není ani výjimkou, že plat mých kolegů každoročně kolísá v závislosti na aktuální ekonomické situaci a vyjednávacích schopnostech místního koncilu.

Na kolik si zdejší knihovník přijde? Jak se lze dočíst na vládních stránkách careers.govt.nz, platy knihovníků se pohybují v rozmezí 41–71 000 dolarů za rok, přičemž vrcholový management může mít i mnohem více. V přepočtu to je kolem 60–100 000 korun měsíčně před zdaněním, přičemž daně se pohybují kolem 10 až 20 %. Jelikož jsem nikdy nepracoval v české knihovně, nemo­hu platy srovnat, nicméně tak nějak tuším, že to bude o něco více, než dostávají knihovníci v Čes­ku. Na druhou stranu je třeba říci, že tzv. living costs čili životní náklady jsou tady nesrovnatelně vyšší. Pokud platíte pouze 10 000 korun za pronájem pokoje na měsíc, pravděpodobně žijete s dalšími pěti lidmi někde na okraji města a když prší, koukáte nervózně na strop, kde to začne kapat tentokrát. S ostatními cenami je to podobné; jídlo stojí zhruba dvakrát až třikrát tolik a v zemi, kde téměř neexistuje veřejná doprava, se takřka neobejdete bez auta, což s sebou nese další náklady. I přes to všechno mohu s klidným svědomím říci, že místní knihovníci si žijí dobře a mám vyzkoušeno, že při vpravdě nenáročném způsobu života lze snadno ušetřit i více než polovinu platu.

Toliko k číslům a nyní opět něco k městské knihovně v Palmerston North, na jejímž příkladu je možné snáze vstřebat specifika novozélandských knihoven obecně. Má knihovna je připojena k místnímu komunitnímu centru a i proto se všu­de prezentujeme jako „Living Room of the City“ čili „Obývací pokoj města“. Úkolem komunitního centra je budovat, podporovat a organizovat zdejší komunity – propojovat obyvatele různého věku a kulturních kořenů, organizovat veřejné kulturní akce, spolupracovat s místními sportovními a zájmovými kluby atp. S tak jasným a silným směřováním knihoven ke komunitním funkcím jsem se ještě nikde jinde nesetkal. Mám za to, že je to způsobeno hlavně zdejším vskutku multikulturním prostředním, kdy vedle sebe žijí evropští migranti, Novozélanďané, lidé z pacifických ostrovů, Asiaté a Maorové (původní obyvatelstvo Nového Zélandu). Úkolem knihoven tak je tyto různorodé skupiny obyvatel propojovat a utužovat vztahy mezi nimi. Dalším důvodem pro silnou podporu zdejších komunit by mohla být geografická odlehlost Nového Zélandu od okol­ního světa. Pokud nebereme v úvahu malé pacifické státy v okolí (např. Tonga nebo Samoa), je nejbližší pevninou Austrálie, která je však stále vzdálena několik tisíc kilometrů. Budování komunit se rovněž jeví jako logické, vezmeme-li v úva­hu, že zdejší hustota zalidnění je zhruba osmkrát men­ší než v Česku, přičemž takřka polovina Novo­zé­lanďanů žije ve třech největších městech. Ostat­ní města se Evropanům velmi často jeví jako odlehlá a osamocená, a i když se nacházíte ve městě s desítkami tisíc obyvatel, většinou tam nestojí takřka žádné výškové budovy a města mají spíše rurální charakter. Právě v takovém prostředí je komunitní funkce zdejších knihoven logická a přirozená a troufám si říct, že v rámci světa i unikátní.

S tím, že se naše knihovna profiluje jako „Obývací pokoj města“, úzce souvisí i systém řazení knih. Ten je jedinečný kombinací Deweyho desetinného třídění s tematickými sekcemi, které zrcadlí právě onu komunitní funkci. Knihovna je rozdělena na pět velkých sekcí: dětská sekce, literatura faktu, fiktivní literatura, sekce výzku­mů a archivů, multimediální sekce. Každá z nich se dále dělí až do dvou desítek podsekcí, které představují obývací pokoje. Například v sekci literatury faktu lze najít Living Room of Transport („Obývací pokoj dopravy“), Living Room of Cooking(„Obývací pokoj vaření“) atp. Jednotlivé „obývá­ky“ jsou prostory (velké jako klasický domovní obývací pokoj) ohraničené knihovními regály, v jejichž středu se nachází stůl s několika židlemi určený k samostatnému či společnému studiu nebo ke čtení. Těmto pomyslným „obývákům“ je podřízeno řazení celého fondu. Každé knihovní jednotce je během katalogizace přiřazeno kromě Deweyho čísla i jméno obýváku, ve kterém se daná kniha bude nacházet. V praxi to pak vypadá tak, že při hledání v on-line katalogu je potřeba zjistit nejdříve sekci (např. „Literatura faktu“), poté obývák (např. „Země Evropy“) a teprve poté Deweyho číslo, podle kterého jsou knihy na policích řazeny.

Jedná se o vysoce personalizovanou záležitost, kdy si každá knihovna může tyto „obývací pokoje“ přizpůsobit vlastním potřebám (těžko bude mít česká knihovna samostatný „obývák“ s knihami o historii osídlení pacifických ostrovů, jako to máme my). Jednou z výhod je také to, že uživatelé zaměření na konkrétní témata jsou obklopeni knihami stejného typu. Snad největší nevýhodou pochopitelně je, že čtenáři mohou být (a bývají) tímto systémem zmatení a najít knihu pro ně může být někdy zdlouhavé. Další nevýhodou je, že tematicky příbuzné, ale žánro­vě byť jen mírně odlišné knihy se z důvodu te­matického přesahu některých obýváků často nacházejí na odlišných místech, což občas přispívá k frustraci uživatelů při hledání potřebné knihy.

Další zvláštností novozélandských knihoven je to, že většina z nich nenabízí bezplatný či ne­omezený přístup k internetu. To je opět způsobeno geografickou odlehlostí Nového Zélandu – i když je to ekonomicky vyspělá a bohatá země, počet podmořských optických kabelů, které zajišťují internetové připojení Nového Zélandu se zbyt­kem světa, je velice nízký, a například bezplatná wi-fi nebo bezlimitní připojení domácího internetu tady jsou stále spíše výjimkou. A tak například ústřední knihovna v Aucklandu, největším zdejším městě, ještě před několika měsíci umožňovala svým uživatelům využívat pouze 100 MB denně na jedno zařízení. I když před několika týdny tamější knihovníci slavnostně ohlásili zvýšení limitu na 1 GB na zařízení a den, stále to dobře ilustruje problematické připojení k síti, kte­ré je ve srovnání s většinou Evropy velmi slabé.

Mám za to, že právě z důvodu omezeného internetového připojení včetně omezeného množství dat, které většina připojených domácností stále má (typicky kolem 40–80 GB na měsíc), si jako knihovna můžeme dovolit účtovat poplatky za půjčování CD a DVD. Zatímco CD nosiče zpoplatňujeme dvěma dolary (kolem 35 Kč) na týden, půjčení DVD a her pro Xbox stojí 3–5 dolarů (55–80 Kč) za každý týden. Poplatky účtujeme i za rezervace knih (jeden dolar) a půjčování bestsellerů, které uživatele vyjdou rovněž na pět dolarů. Takto si knihovna přijde až na několik set dolarů denně.

S čísly jsme začali a s čísly také skončíme. V příštím, závěrečném díle, který vyjde opět za dva měsíce, kdy už budu mít po vypršení zdejšího půlročního kontraktu, budu už jen zhodnocovat čas, který jsem tady jako knihovník strávil, pohlížet do budoucna a uvažovat nad tím, co si z toho všeho mohou vzít české knihovny.