ILA P. ŠEDO isedo@zcm.cz

Muzejní knihovna se zaměřovala na akvizici historického fondu (dnes pod označením sbírkový fond Staré tisky) již od svého vzniku. V Jednacím a domácím řádu obecního musea Plzeňskéhoz roku 1880 je jako první oddělení jmenována knihovna. Kuratorium v té době také ukládá muzejnímu úředníkovi Antonínu Baumovi, aby opsal nejstarší kroniku o Plzni, půjčenou z Českého zemského muzea v Praze, a další historické písemnosti. Jedním z prvních nákupů pro muzeum¹ byl tisk plzeňského tiskaře Mikuláše Bakaláře z roku 1511 – Guarino Veronensis, Vocabulář [Knihopis 2801]. Tolik jen pro připomenutí toho, jak muzejní knihovny od počátků budovaly a ochraňovaly ty cennosti, které získaly různými způsoby během let.

Dnes bych rád čtenářům představil jinou knihu, kterou (jako mnoho dalších) považujeme za své „rodinné stříbro“. Jde o titul Legenda aurea, česky Pasionál čili Knihy o životech svatých. Velmi čtivé dílo dominikána Jakuba de Voragine, sepsané ve 13. století, bylo převedeno do češtiny snad na přání Karla IV. Vyprávění o osudech nejvýznamnějších světců, o jejich skutcích, trápeních a mnohdy tragických koncích, byla lákadlem pro všechny kategorie tehdejších čtenářů. Oblíbenost textu byla jistě pro tiskaře dostatečným argumentem pro vydání. Titul, který je v literatuře mnohokrát popsán a v bibliografii uveden pod označením Urb-XXIV, je v českých knihovnách dochován v 15 exemplářích. Tak snad nebude nutné popisovat krásný tisk toho neznámého tiskaře, kterého jsme si zvykli označovat jako Tiskaře Arnoštových Statut. Jeho vydání je v posledních studiích datováno do konce osmdesátých let 15. století²a je známo, že je jedním z posledních českých tisků plzeňské tiskárny.

Náš exemplář je však vzácný nejen svým původem (tím, že patří do skupiny českých prvotisků), nejen tím, že je produktem první české tiskárny (navíc plzeňské), ale i dalšími prvky, které se pokusím popsat. Pokud by tato kniha stála v řadě běžných tisků z konce 19. či počátku 20. století, nikdo by si jí nevšiml. Poloplátěná vazba z lepenkových desek potažených červenohnědým mramorovaným papírem, na hřbetu a rozích s černým knihařským plátnem, nijak nevybočuje z obvyklého vkusu zmíněné doby. Na hřbetu je sice zlaceně vyznačen název „Passional aneb Životy svatých“, pod tím s upřesněním „Tisk plzeňský“, ale ani to by myslím čtenáři nenapovědělo, o jakou vzácnost se jedná. Navíc znalec z publikovaného popisu³ ví, že exemplář je značně defektní, chybí mu úvodní složky, řada jednotlivých listů, několik jich je vevázáno na chybná místa, více je jich potrháno a neuměle podlepeno obyčejným papírem. Ale tady se již dostáváme k oněm znakům, které jsou příčinou naší chlouby. Jsou to stopy po dřívějších majitelích. Hned za přední předsádkou je vevázán list, který, jako snad původní předsádkový list, sloužil pro rukopisné poznámky. Nejrozsáhlejší je text asi z 2. poloviny 17. století o znameních ohlašujících konec světa a den posledního soudu. Neznáme onoho pisatele ani netušíme, jaké okolnosti jej přiměly text napsat. Ale již na druhé straně onoho lisu nalézáme jména některých z dří­vějších majitelů. Rodina Rybáků nám tu defiluje pod svými jmény, aniž tušíme jejich vzájemné vztahy. Jozef, Václav, Bartoloměj, Jan nebo Mariana, Kateřina, Barbora a Maria – nevíme, kdo byl syn, kdo mat­ka či sestra. Víme jen, že tu knihu měli v rukou, četli a předávali si ji z generace na generaci a svý­mi podpisy posílali zprávu do budoucna.

Na jednom listu je utržen roh téměř z poloviny strany. Vyspraven je podlepením čistým papírem, na který kdosi vepsal „Svatá kniha na památku“. Byla i pro něj takovou vzácností, že považoval za nutné ji takto označit? Asi to bylo jen jeho náhlé pohnutí, naléhavý pocit, který jej přinutil vzít pero do ruky a psát. Věděl, že to nikdo, pokud by nenalistoval příslušnou stránku, neuvidí. Hned z druhé strany onoho papíru jsou dochována jména dalších čtenářů. Možná byli majiteli, snad ji měli jen půjčenou, v každém případě připojili své podpisy. Tak čteme jméno Josefa Petra z Mišova. Ta obec stále existuje, asi 11 km za Spáleným Poříčím na úpatí Brd. Možná i potomci tohoto rodu by se tam našli. Dalším jménem je Jan Komanec z Chynína. I tato obec, dnes již velmi malá, existuje. Je částí obce Čížkov a nachází se vlastně nedaleko Míšova. Již ve 14. století se připomíná jako majetek pánů z Rožmitálu, pak střídá majitele a v roce 1531 zde po katastrofální epidemii moru zůstali jen tři lidé. Nebyl jeden z nich, pod dojmem prožitého, pisatel dané vize konce světa? A ještě jedno jméno je zapsáno – Anna Sladkowa. Bez udání původu či místa. Jen ze způsobu psaní se lze dohadovat, že tyto zápisy patří do 18. či 19. století. Snad jeden z nich (možná všichni) podtrhal tak hojně červeným inkoustem tištěný text a vpisoval tam své výklady a opravy zastaralých slov.

Na jiné stránce je zapsán bez linkové osnovy jakýsi hudební motiv, uvedený houslovým klíčem s vyznačeným ¾ taktem a řádkou not. Bez autora, bez datace je tu kousek melodie, kterou nám neznámý posílá z bezčasí. Dalším zajímavým poselstvím, přesněji snad zprávou, je ovšem zápis na předním předsádkovém listu. Píše zde Josef Strnad, tehdejší pracovník muzea, o tom, jak tuto knihu koupil. Píše: „Koupeno od sedláka z krajiny Plaské, který přinesl to darem do musea. Seznav jak cenná to kniha, dal jsem mu 5 zl. závdavkem aby přinesl též začátek a konec a že mu za každý list zaplatím po 1 zl. Však více ani sedlák ani kdo jiný nepřišel.“ Pozoruhodné jsou zde dvě věci – jednak to, že muzejní pracovník dává sedlákovi 5 zlatých, přestože knihu přinesl jako dar. A dále vysoká nabídka 1 zlatého za každý list (chybělo více jak 100 listů), který by ještě donesl. Ale již nikdo nepřišel. A tak nám stále chybí oněch 100 listů a stále doufáme, že z krajiny Plaské, případně jiné, přijde někdo s balíčkem chybějících listů, i když mu již ten slíbený 1 zlatý za list těžko vyplatíme.

Nechtěl jsem psát knihovědné pojednání o našem prvotisku. Pokusil jsem se naznačit, jak složité jsou osudy knih. Jak k nám jejich majitelé či čtenáři prostřednictvím svých stop a znamení promlouvají přes staletí. Jak lze sledovat kontinuitu kultury, předávané z pokolení na pokolení, jak knihy oslovovaly své čtenáře. Snad i to nám poslouží k tomu, abychom kontinuitu stále udržovali a stále nacházeli vnímavé čtenáře.

Další obrazová příloha je v tištěném Čtenáři.

1 Na předním přídeští se dochoval vpis: „Kniha tato zakoupena pro obecní museum města Plzně prostřednictvím knihkupectví I. Schiebla v Plzni 182/₄80 za 40 zl. r.č.“

2 BOLDAN, K. Záhada Kroniky trojánské: počátek českého knihtisku. Praha: Národní knihovna, 2010, s. 52.

3 HEJNIC, J. Soupis prvotisků Západočeského muzea v Plzni. Plzeň: Západočeské muzeum, 2000, s. 56–57.