Hlavní obsah stránky
RECENZE: Žít, aby mohli vyprávět
PETR NAGY
OZ, Amos a Fania OZ-ZALZBERGER. Židé a slova.
V Praze: Nakladatelství Paseka, 2015. 224 stran.
Izraelského spisovatele, esejistu a publicistu Amose Oze (nar. 1939), nositele Ceny Franze Kafky, jehož jméno pravidelně figuruje mezi adepty na Nobelovu cenu za literaturu, není třeba tuzemským čtenářům dlouze představovat. Českého překladu se dočkala řada jeho próz, zvláště pak románů. Poněkud stranou pozornosti zdejších nakladatelů ovšem zatím zůstává nebeletristická tvorba tohoto významného intelektuála, který se s oblibou vyjadřuje k problematice izraelsko-palestinského soužití i obecnějším otázkám židovské identity a kultury. Po dvou útlých svazcích Ozových esejistických textů převážně společensko-politického zaměření (Mír, láska a kompromis, 1997; Jak vyléčit fanatika, 2006) vychází nyní v překladu Lenky Bukovské a Mariany Fisher kniha nazvaná Židé a slova (vydaná původně anglicky roku 2012), kterou Amos Oz napsal společně se svou dcerou, uznávanou historičkou Faniou Oz-Salzbergerovou (nar. 1960).
Spoluautorství otce a dcery (označovaných zde zásadně jen „spisovatel/historička z naší dvojice“) není pouhým zajímavým vnějším atributem či chytrým reklamním tahem, ale prostupuje celým textem a stává se úhelným kamenem jejich vyprávění (podávaného striktně v 1. osobě plurálu) o vztahu Židů ke slovům, v němž spatřují jeden ze stěžejních aspektů židovské historie. A přestože v závěru své knihy upozorňují na možnou přítomnost rezidua svých odlišných stanovisek a vzájemných rozporů, čtenář taková místa drobného vypravěčského nesouladu stěží zaregistruje, mnohého naopak překvapí blízkost názorů dvou nesporných individualit v tolika rozličných a nadmíru zapeklitých otázkách. Jednotným dojmem působí rovněž styl přítomného výkladu, pro který je charakteristická snaha o přehlednost, srozumitelnost a poutavost, nehraná skromnost, humanistické ladění nebo – leckdy ryze židovský – humor (sami autoři svůj esej v úvodu popisují jako text „populárně-naučný, spekulativní, syrový a místy i hravý“).
Ústřední teze, rozebíraná z nejrůznějších stran za pomoci velkého množství rozličných nástrojů, zní následovně: „Židovská historie a národ tvoří jedinečné kontinuum, které nemá etnický ani politický základ.“ Klíčovým elementem židovské národní a kulturní genealogie není podle autorů víra, nýbrž předávání slovního obsahu z generace na generaci („Náš příběh nepojednává o úloze Boha, ale o úloze slov. Bůh je jedním z těchto slov“). Z toho vyplývá významná úloha rodiny a vzdělávacího procesu (doma i ve škole), jež se nezřídka úzce prolínají (rodiče-učitelé, děti-žáci). Předmětem zájmu autorů knihy Židé a slova ovšem nejsou pouze samotné vybrané texty, tvořící podle jejich pojetí vlastní materii židovství. Ve čtyřech tematicky vyhraněných kapitolách se zabývají celou řadou jevů spjatých sice taktéž s židovskou historií, kulturou a identitou, avšak sféru psaného slova dalece přesahujících – od ženské emancipace přes pojetí času až po funkci jmen.
Koncept vyzdvihující slovo nad víru zřetelně odráží osobní zkušenosti a preference Amose Oze i jeho dcery, kteří se označují za „sekulární židovské Izraelce“, což v praxi znamená především to, že ani jeden z nich nevěří v Boha a jejich mateřštinou je moderní hebrejština. Tomu pochopitelně odpovídá perspektiva, kterou své velké téma i vybrané texty nahlížejí – vytrvale brojí proti židovskému ultraortodoxismu a nacionalismu, naopak vyzdvihují osobnosti a díla reprezentující otevřenost vůči jiným náboženstvím, národům a kulturám. Hebrejská Bible je pro ně „jen“ velkolepým literárním dílem (majícím ovšem neoddiskutovatelný historický dopad na naši civilizaci), což jim nijak nebrání otevřeně kritizovat případné projevy nesnášenlivosti a zkostnatělosti jak v Knize knih, tak v dalších kanonických textech židovského písemnictví. Obzvláště spadeno mají na některé prvky Talmudu, třeba jím vyznávanou sexuální politiku, mající podle nich i v současnosti negativní dopad na postavení žen v některých částech Jeruzaléma, telavivského předměstí Bnej Brak nebo Brooklynu.
Začátek pomyslného textového řetězce coby specifického židovského rodokmenu sahá podle autorů nejméně do 3. století př. n. l. (sami užívají zkratek „př. o. l.“ a „o. l.“, tedy „před občanským letopočtem“, respektive „občanského letopočtu“), kdy nejranější Izraelité začali užívat termín brit, „smlouva“ (takovou „smlouvou“ je i obřízka – hebrejsky brit mila, doslova „smlouva obřezání“ – uvádějící židovské chlapce do prastarého svazku mezi Bohem a Izraelity). Vyprávění příběhů se záhy stalo písemně ukotveným principem a podílelo se na vysoké míře gramotnosti (přinejmenším mužských) představitelů židovského národa. V otázkách gramotnosti, čtenářství, knižní praxe apod. přicházejí autoři s poznatky, které lze pochopitelně vztáhnout i na jiné kultury, jejich zájem se však soustředí na to, čím byla (popřípadě dosud je) židovská tradice specifická. Za takový rys považují kupříkladu zvláštní neuctivost (pověstná židovská chucpa), odrážející se třeba v polemikách židovských studentů s jejich učiteli (žádoucí je prý „nesouhlas v rozumné míře“) nebo ve významu otázek – „židovského kamene mudrců“ – pro vztah Židů ke starším generacím, k intelektuálnímu dědictví i samotnému Všemohoucímu.
Přestože kniha Židé a slova pojednává o tématech povýtce obecných a nadčasových, angažmá Amose Oze – neúnavného komentátora společenských a politických poměrů v Izraeli a dlouholetého propagátora mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu – se do jejího obsahu nutně muselo promítnout. Řada postřehů se proto týká přímo či nepřímo i dnešního stavu izraelské společnosti, mimo jiné neutuchající snahy ultraortodoxních Židů vykázat ženy z veřejného prostoru či rozšířené zneužívání a dezinterpretování posvátných textů za účelem vytváření falešných argumentů. Zářným příkladem této aktualizované, angažované linie vinoucí se celou knihou je vyjádření soucitu s údělem Palestinců, jejichž „ztráta (...) si postupně hledá slova, svou vlastní rodovou paměť“.
Žánr knižního eseje je oběma autorům zjevně nadmíru blízký a zdárně těží z jeho širokých možností. Svůj zajímavý výklad, opírající se o úctyhodné znalosti a velké množství pramenů, zpestřují oživováním a následným konfrontováním biblických postav a/nebo historických osobností, popřípadě jejich porovnáváním s antickými, středověkými či novověkými bohy, umělci a mysliteli. Po vzoru talmudických učenců si zajímavě pohrávají s možnými významy pojednávaných textů, tvary jednotlivých slov nebo (po způsobu gematrie) jejich číselnou hodnotou. Své vyprávění – plné tematických odboček, ale přitom ucelené a přehledné – obohacují četnými citacemi, příklady i odkazy nejen židovské provenience a své názory prezentují se sympatickou otevřeností, konzistentností a vnitřním přesvědčením, aniž by přehlíželi možné námitky nebo se obávali polemické reakce.
Význam připisovaný zde textům, knihám a četbě v procesu utváření židovské identity shledají mnozí nepochybně přehnaným a stanovisko autorů příliš vyhraněným („tím, co Židy udrželo při životě, byly knihy“, „národ je národem jen na základě svých textů“, „byli jsme lidem, protože jsme četli to a to“, „i my nevěřící zůstáváme Židy tím, že čteme“). Příběh Židů podávaný specifickou „čtenářskou“ optikou v sobě přesto ukrývá značný potenciál. Předně je nevšedním a zasvěceným průvodcem historií národa (sami autoři v doslovu svou knihu označují za „příspěvek k diskusi o souřadnicích židovských dějin“), který možná není „vyvoleným“, avšak jeho vlastní osud i role v dějinách lidstva jsou nesporně jedinečné. A podobně ojedinělé je i pojetí celé knihy Židé a slova – vyplývající z autorského dvojhlasu (ozvláštněného nadto vzájemným vztahem obou autorů), který slibuje dané téma pojednat s větší mírou objektivity, než tomu bývá v případech klasických monografií z pera jediného autora, a k tomu ze široké, vpravdě interdisciplinární perspektivy.