Hlavní obsah stránky
RECENZE: Poučné i kratochvilné čtení o tradici hororu v Čechách a na Moravě
PETR NAGY
JIROUŠEK, Martin. Černý bod: horor v českých zemích.
Vydání první. Ostrava: Protimluv, 2015, 270 stran.
V literatuře a umění obecně odjakživa platilo – samozřejmě i zde se našly výjimky potvrzující pravidlo –, že čím větší obliby dosáhl vybraný tvůrce, dílo, žánr apod. u širokého laického publika, tím méně pozornosti se mu dostávalo ze strany odborníků (pakliže se nestal cílem jejich kritiky). V případě české populární (triviální, nízké, brakové) literatury tomu nebylo jinak a na neutěšeném stavu její odborné reflexe se pochopitelně podepsalo též čtyřicetileté období ideologicky podmíněného pranýřování a cenzurování, alespoň co se týče některých (sub)žánrů, zahraničních literatur nebo „nevhodných“ autorů. Zásadní obrat bohužel v tomto směru nepřinesl ani rok 1989 a následující léta relativní vydavatelské svobody – několik málo záslužných prací s touto tematikou možná osvětlilo vybrané kouty třinácté komnaty tuzemského písemnictví, její valná část ovšem nadále zůstává neprobádána či přinejmenším blíže nepředstavena čtenářské veřejnosti.
Nelze se pak divit tomu, že osamělé hlasy na poušti tuzemské reflexe brakové literatury často patří neskrývaným příznivcům pojednávaných žánrů a poetik, kteří ve svých leckdy nadmíru erudovaných výkladech nezřídka zakopávají o přemíru vlastního nadšení. K takovým autorům je nutno počítat též Martina Jirouška (nar. 1972), ostravského badatele, majitele antikvariátu a kulturního publicistu, jehož odborný zájem se dotýká pestré škály české i zahraniční literatury a filmu (mj. avantgardy, expresionismu či hororu). A právě dějinám hororu v českých zemích věnoval svou první knihu nazvanou Černý bod, která po jistých průtazích nakonec vyšla zásluhou Jiřího Macháčka v ostravském Protimluvu. Sice brožovanou, ale poměrně velkoryse vypravenou publikaci, alespoň co do množství i kvality obrazových reprodukcí a nápaditosti typografického zpracování, uvádí autorova předmluva „Horor v pravé poledne“, která bohužel v přítomném svazku představuje jediný pokus o vskutku odborně laděnou reflexi pojednávaného fenoménu.
Jirouškův čtivý, leč poněkud neučesaný průvodce po stopách děsu v tuzemské literatuře totiž spíše než hlubší analýzu příslušného tématu nabízí přehled zajímavých autorů, děl a motivů dané provenience. Přehled sice úctyhodně široký (o autorově sečtělosti netřeba pochybovat), nemálo poutavý a místy dokonce objevný, přesto však pohříchu rezignující na dosažení kvalit skutečně odborné práce. Mnohého čtenáře tak zarazí výrazná absence sekundární literatury, ať už ve formě citací, parafrází nebo odkazů, stejně jako samotný autorův jazyk, který si svou květnatostí a expresivitou (někdy ovšem i patetičností a neurčitostí) příliš nezadá s rozebíranými básněmi a prózami. Jirouškova práce tak v nejednom ohledu připomíná „čítanku světového frenetismu“ Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra 2013), jejíž autor – spisovatel, výtvarník a performer Patrik Linhart – se rovněž pokusil osobitým způsobem splatit některé dosavadní dluhy české literární historie (ani o tomto spřízněném titulu ovšem v knize nepadne jediná zmínka).
Navzdory tomu je vydání Černého bodu vítaným a záslužným počinem, třeba jen pro úctyhodný autorův záběr – vedle nezbytného zohlednění dlouhotrvajícího podílu německého živlu na zdejší literární produkci, potažmo vlivu českých překladů kýžené zahraniční beletrie, jsou pro Jirouškův výklad příznačné četné exkurzy do tuzemské i světové filmové tvorby a do svého hodnocení vybraných knih nadto zahrnuje rovněž jejich výtvarnou stránku (obálka, ilustrace, typografie, popřípadě materiál jsou podle něho „mnohdy určující prvky, jež pomáhají dotvářet atmosféru hrůzy a nenapodobitelné kouzlo děsu“). Autor kromě toho oplývá darem nacházet paralely mezi jednotlivými díly napříč časem, jazyky i druhy umění. A přestože se při hledání pojítek mezi nejrůznějšími plody hororového žánru občas nechává trochu unést, samotná idea dějin hororu coby jediného, byť nesmírně košatého příběhu rozhodně má svoje opodstatnění.
Sympatie vzbuzuje i Jirouškovo skálopevné přesvědčení o výjimečném postavení tuzemského hororu v celosvětovém kontextu, ačkoliv se nabízí otázka, zda by podobný závěr neskýtal rovnocenně detailní pohled na některé jiné literatury. Bez větších výhrad lze ovšem přijmout autorovu tezi o grotesknu jako specifickém prvku tuzemského hororu, která našla své místo – stejně jako Jirouškovy oblíbené přívlastky čerpající ze znalosti poetik jednotlivých autorů – kupříkladu v následující bilanci českého přínosu na poli hororového žánru: „Česká scéna od 19. století plodí suverénně podané hrůzostrašné příběhy, ďábelské kousky pohybující se na hraně hoffmanovské tajuplnosti, Poeova kalkulu a osobité české grotesky. Vytváří neopakovatelnou poetiku vyrůstající z jedinečného genia loci a z originální transpozice světové scény. Stejně tak ji obohacuje.“
Snaží-li se autor vzbudit dojem, že svou knihou vstupuje na pole neorané („psát Černý bod znamenalo sumarizovat zatím neprobádané končiny českého hororu, respektive hororu v českých zemích“), dopouští se tím křivdy na svých předchůdcích. Těch sice není mnoho, ale jejich jména by si tím spíše zasloužila v podobné práci alespoň stručnou zmínku. Vyjma projevů uznání několika editorům významných antologií, potažmo překladatelům hororové klasiky (Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Tomáš Korbař) a odkazů k hrstce autorů povětšinou starších a úzce zaměřených statí (předmluva F. V. Krejčího k vydání Kolárových Pekla zplozenců z roku 1906, studie Vítězky Pihertové Praha Jiřího Karáska ze Lvovic nebo práce Franka Wollmana Pověst o bílé paní v literatuře a v tradicích českého lidu) Jiroušek nijak nereflektuje dosavadní historii zdejší recepce a reflexe literárních plodů hororového žánru. Čtenář se dokonce nedočká komentáře ani k některým jménům (editor Ivan Slavík) a titulům (sborník studií Strach a hrôza) ze závěrečných seznamů vybrané použité, respektive sekundární literatury, kde ostatně chybí celá řada neopominutelných zdrojů (za všechny jmenujme alespoň Adamovičův Slovník české literární fantastiky a science fiction).
Ocenit je naopak nutno autorovu práci s literárními prameny – jak celkový počet a různorodost pojednávaných děl (původní i přeložené prózy a básně více než stovky autorů), tak zevrubnost jejich představení a zařazení do širšího kontextu. Výběr spisovatelů a textů vychází z Jirouškova záměru představit zejména kořeny českého hororu v 19. století a jeho následný vývoj v první polovině 20. století. Jeho práce je nadmíru cenná právě tím, že obětavě shromažďuje, pečlivě třídí a zasvěceně komentuje málo známá a dnes jen obtížně dostupná beletristická díla (čímž oživuje mnohdy neprávem zapomenuté postavy naší obrozenecké až prvorepublikové literární scény). Zůstaneme-li u spisovatelů z Čech a Moravy, nalezneme tu české klasiky (Mácha, Erben, Neruda, Arbes) i jména povědomá jen málokomu (J. J. Kolár, E. A. Hruška, Emanuel z Lešehradu, J. Havlasa, F. A. de la Cámara, J. Šimánek, K. Švanda ze Semčic), autory spjaté s konkrétním uměleckým proudem či hnutím (dekadenti a symbolisté z okruhu Moderní revue – J. Karásek ze Lvovic, K. Hlaváček, A. Breiský a další) i bytostné solitéry (L. Klíma, J. Váchal), nechybí zde početná skupina českých Němců a Rakušanů (K. H. Strobl, R. Slawitschek, G. Meyrink) ani několik žen (J. Sumín, A. M. Tilschová).
Devatero kapitol Černého bodu nepodává jednoznačně chronologický přehled vývoje hororového žánru v tuzemské literatuře, nýbrž klade při Jirouškem zmiňované „sumarizaci hororu v českých zemích“ velký důraz též na hledisko motivicko-tematické. Již v první kapitole věnované počátkům českého hororu – za klíčový autor považuje rok 1853, kdy u nás vychází první překlad E. A. Poea (povídka Zlatý chrobák), Kolárův „mistrovský románový horor“ Pekla zplozenci (obojí shodou okolností na stránkách Lumíru) a první knižní vydání Erbenovy Kytice (včetně balady Svatební košile, „grandiózního hororu ze záhrobí“) – tak narazíme třeba na glosu týkající se filmových zpracování pověstného pobytu lorda Byrona, P. B. Shelleyho, Mary Shelleyové a doktora Polidoriho ve vile Diodati na břehu Ženevského jezera v létě 1816, označovaného autorem pro změnu za výrazný mezník ve formování hororového žánru vůbec (řeč je o snímku Kena Russella Gothic z roku 1986 a Strašidelném létě Ivana Passera natočeném o dva roky později). Zvláště poslední kapitoly pak sledují převážně už jen výskyt vybraného motivu či spíše motivického okruhu – upíra, satanismu, lidských ostatků, rakve, očí nebo třeba zelené barvy – napříč dějinami hororového žánru.
Z knihy Martina Jirouška je cítit nostalgie po starých dobách, které se z dnešního pohledu – alespoň v souvislosti s hororem – jeví být až překvapivě bohatými a odvážnými. Je vskutku s podivem, kolik pozoruhodných textů tohoto žánru v českých zemích na přelomu 19. a 20. století vznikalo nebo se do češtiny překládalo (celá řada literátů přitom napomáhala hororu etablovat se na tuzemské scéně činností autorskou, překladatelskou i vydavatelskou). Vycházely knihy prověřené časem i díla nadějných současníků, zakládaly se žánrově vyhraněné edice, hororové příběhy se pravidelně objevovaly na stránkách dobového tisku a byli to dva rakouští spisovatelé z Čech – jihlavský rodák Karl Hans Strobl spolu s Alfonsem von Cibulkou z Ratboře u Kolína –, kteří dali vzniknout (několik let před zrodem slavného amerického magazínu Weird Tales) vůbec prvnímu časopisu specializovanému na fantaskní horor (měsíčník Der Orchideengarten vycházel mezi lety 1919 a 1921 v Mnichově).
Martin Jiroušek je ve svých soudech často nesmiřitelný, o to více pak může leckoho překvapit doklad proměny jeho hodnocení konkrétního díla, jaký nám skýtá letmý pohled do autorova staršího textu s názvem Ho(r)ror v českých zemích (viz Host 7/2004) – již zmiňovaný Passerův snímek Strašidelné léto se od té doby v jeho očích proměnil z „citlivě impresionistického“ filmového ztvárnění dané látky ve snímek „impresionisticky mdlý“. Předpokládejme však raději, že většina názorů tradovaných v přítomné knize se může pochlubit větší mírou konzistentnosti. Lehce iritující je také Jirouškovo nadužívání dnes oblíbeného termínu postmoderna (či postmoderní) – Kolárovi Pekla zplozenci jsou podle něho „postmodernější kus, než je samotná postmoderna“, černý román Černý Beneš aneb Bratrovrah a paličstylem vyprávění údajně „připomíná autory současné postmoderny“ a děj kolportážního románu Dobrodružství Babinského je prý „postmoderním způsobem rozptýlen do několika vedlejších větví“. Soustředěnou četbu pak místy narušují zbytečné tiskové chyby, kterých se autor s korektorkou nevyvarovali ve vlastním textu, seznamech literatury ani jmenném rejstříku.
Jirouškův subjektivně zabarvený, a přesto (nebo snad právě proto?) nadmíru poutavý výklad sice nemůže suplovat dosud chybějící ději-ny hororové literatury v českých zemích, i tak ovšem představuje významný přírůstek na poli tuzemské reflexe populární literatury a kultury vůbec. Podobně jako Linhartovo Vyprávění nočních hubeňourů totiž nabízí zasvěceného (byť čtenářsky orientovaného) průvodce nedostatečně zmapovaným územím vybraného žánru, dotýkajícího se alespoň letmo řady zásadních témat (od vlivu zahraničních vzorů po sepětí hororu v literatuře a filmu). Černým bodem tak jistě nepohrdne žádný z dnešních ctitelů básníků hrůzy, který si jeho četbou může smysluplně a příjemně ukrátit dlouhou chvíli při čekání na vytouženou odbornou monografii, která by do hloubky a s vědeckou seriózností osvětlila samu podstatu hororu coby literárního žánru a shrnula celé jeho tuzemské dějiny.
Jirouškův subjektivně zabarvený, a přesto (nebo snad právě proto?) nadmíru poutavý výklad sice nemůže suplovat dosud chybějící dějiny hororové literatury v českých zemích, i tak ovšem představuje významný přírůstek na poli tuzemské reflexe populární literatury a kultury vůbec.