JIŘÍ W. PROCHÁZKA a KLÁRA SMOLÍKOVÁ

Knihovna jako líheň hrdinů

Je celkem nasnadě, že právě v knihovně přicházejí na svět nové literární postavy. Vyhlížejí z knižních obálek, někdy směle, jindy zdrženlivě čekají na příležitost se seznámit. Hrdinové příběhů se zaplétají s hrdinkami z jiných knih. Čtenáři pak do všeobecného mumraje přispívají nejen coby voyeuři, ale též spolutvůrci postav dalších. Každé čtení totiž zahrnuje projekci, obohacení spisovatelem načrtnuté postavy o další rysy a detaily, které jsou živeny čtenářovou myslí. V knihovně se to literárními hrdiny zkrátka hemží.

V minulém dílu jsme se věnovali tvorbě prostředí, teď se zaměříme na zrození postav. Není jednoduché odpovědět si na otázku, koho příběh by mě bavil číst, jaké postavě jsem coby čtenář ochoten vstoupit do hlavy a sledovat její pohnutky i činy. Zatímco dospělí adepti tvůrčího psaní jsou plni pochybností, děti si své literární postavy volí s lehkostí sobě vlastní.

Hlavní postava nemusí být kladná. Nesmí ale čtenáře nudit, nesmí mu být lhostejná.

Hrdina je jako já: Já sám jsem hrdina

Jedna z prvních otázek na literárních dílnách zní: „Jaký má být můj hrdina?“ Než si budeme zkoušet definovat hrdinu vlastního díla, měli bychom si uvědomit základní věc – platnou jak pro ty nejmladší zájemce o spisovatelské řemeslo, tak pro dospělé začínající autory:

Hrdinovi musím rozumět především já, jeho tvůrce.

Hrdinu, jeho vlastnosti tvoří autor podle člověka, kterého zná, kterého chápe. Z toho všeho vyplývá už jen závěrečné konstatování: Nejlépe znám sám sebe. Jen já vím (nebo aspoň tuším), jak bych se v dané situaci zachoval. Proto se nebojme dát hrdinovi vlastní názory, vlastní pohled na svět či vlastní pocity.

• Což si ukážeme na následujícím úkolu, v němž se pokusíme přiřadit autora k hrdinovi, který by se mu mohl dobře psát:

Z literatury je známo mnoho příkladů, kdy kupříkladu osmnáctiletá spisovatelka popisuje vnitřní úvahy šedesátiletého muže a nebo spisovatel své (logicky mužské) úvahy vkládá do úst hrdin-ky – a ono to nefunguje a šustí papírem. Můžeme sami usoudit, zda takto podané duševní „rošády“ odpovídají skutečnému jednání mužů či žen v běžné realitě.

Zkušený autor je jako chameleón a talentovaný pan Ripley v balení dva v jednom. Vklouzává do kůže jiných, mluví za ně, myslí za osoby, které si přisvojil, sní jejich sny, prožívá jejich strachy.

Jak mluví hrdinové aneb Okus hada a přisvoj si jazyky všech zvířat

K věrohodnosti hrdiny (a tím i jakékoliv postavy ve vašem příběhu) neslouží ani tak popis, kterým vykreslíme jeho podobu, ale především jeho mluva. Někdo má na takové řečové nuance uši a paměť, jiný ne a musí si typický styl řeči zapisovat. Stačí si poznačit jen charakteristickou hlášku, výslovnost, posloupnost dialogu při telefonování, nakupování apod. Řečový styl žen a mužů je jiný, v českém prostředí se navíc výrazně liší spisovné formální vyjadřování od hovorového.

Hrdinu nejlépe charakterizuje jeho řeč, jeho způsob vyjadřování.

Profesor společenských věd asi nebude mluvit příliš vulgárně, rozhodně ne na veřejnosti, a i v soukromí bude jeho paleta peprných výrazů jiná než u automechanika, zato se neubrání zařazování cizích termínů. Fotbalista může být ve vyjadřování ovlivněn působením v zahraničním týmu a počítačový expert se neubrání přenosu slov z oblasti IT do běžných situací, takže je možné, že svůj vztah upgraduje. Ani mladá čarodějnice nebude mluvit jako životem protřelá žena a od raněného žoldá-ka si žádný čtenář nechce přečíst citoslovce „achich“ a „ouvej“.

• Můžeme si přidělit tajně, nebo otevřeně postavy z různých prostředí i literárních žánrů (drsný detektiv, rozmazlená puberťačka, čtyřleté dítě, vetřelec z vesmíru, domácí robot, uhoněná matka v domácnosti, mluvící pes, robot, lékař, počítačový expert, laskavá stařenka, nesnášenlivý mrzout, mazaný zloděj apod.) a vyzkoušet si jednoduché cvičení. Zazvoní telefon a postava reaguje na stále stejné sdělení: Dobrý den, tady městská knihovna. Právě vám skončila výpůjční doba knihy „Omyly tety Kláry“. Vraťte ji bezodkladně do knihovny. Možno nejprve sehrát jako scénku, teprve potom zapsat.

„Chci, abys jel do Půlměsíční zátoky a ochomýtal se kolem pajzlu Šerifa Joplina. Chci vědět, jestli se tam jeden z nich ukáže, co dělají a kde jsou nakvartýrovaný.“
(soukromý detektiv, Dashiell Hammet: Dívka se stříbrnýma očima)

„Harry Potter dosahoval výborného hodnocení ve všech testech obrany proti černé magii, které mu zadal některý z kompetentních učitelů.“
(profesorka McGonagallová, J. K. Rowlingová: Harry Potter – Fénixův řád)

„Do hajzlu, proč mám pocit, že všichni umírají kvůli nám?“
(pilot Vincent Vega, Jiří W. Procházka: Dlouhý černý úsvit)

I malé dítě ví, že jeho táta mluví jinak než spolužáci a že dívky se vyjadřují jinak než chlapci. Pokud chceme vystihnout přesné dialogy vojáků, princezen, detektivů či zamilovaných vědeckých pracovnic, využijme toho, co nám je kromě již zmíněných vlastních zkušeností nejbližší, a to je literatura. Nezapomínejme však na literaturu faktu, na záznamy dialogů v knihách mapující politické skandály, záznamy rozhovorů pilotů, zveřejněné odposlechy a další podobné zdroje. Nemusíte být zrovna námořní kapitán, ale pokud je kapitán postavou ve vašem příběhu, podle knih či filmů z námořního prostředí jste schopni se mu alespoň přiblížit – v uvažování, v rozhodování, v mluvě samotné. Námořní kapitán asi nebude vydávat rozkazy typu: „Zabrzdit loď!“ nebo „Země! Budeme parkovat.“

Jak vypadá hrdina – od hobita k Sherlocku Holmesovi

Hrdina nemusí být jen svalnatý borec s ozubenou kudlou v ruce nebo krásně stavěná blondýnka v perfektně padnoucím oblečení. Hrdina může být každý, a to doslova. Proto se vážně zamysleme, jak by měl vypadat. I když i takoví hrdinové mají v literatuře své místo a čtenáři s nimi rádi tráví čas.

Vzhled našeho literárního hrdiny či hrdinky si můžeme zvolit dvěma způsoby – úplně protikladnými. Buď jeho „zaměstnání“, jeho roli v našem příběhu popíšeme podle očekávání, které vychází z naší předchozí zkušenosti, jak takový typ hrdiny většinou vypadá v knihách či ve filmech. Nebo ho naopak zvýrazníme tím, že vyhlíží zcela jinak, než by čtenář očekával.

• Kterou variantu byste si vybrali a proč?

K hrdinovi patří jeho přátelé i nepřátelé – vedlejší postavy

Vedlejší postavy nejsou o nic méně důležité než ty hlavní. Mají vliv na samotný děj příběhu, dokreslují jeho atmosféru a prostředí, doplňují hrdinu svými postoji a názory. Vedlejší postavy mohou kladně či záporně ovlivňovat vašeho hrdinu, koneckonců často jejich očima hrdinu vidíme a z jejich reakcí si o něm uděláme představu.

Vedlejší postavy je třeba volit pozorně:

• Nesmí jich být moc, aby se čtenář neztratil, nepletl si je a nemusel se v příběhu vracet.
• Měly by mít odlišné vlastnosti, vzhled či oblečení pro lepší orientaci čtenáře, ale i pro snadnější určení, kdo právě mluví či jedná.
• Každý může být odlišen i v řečových projevech (užvaněný trpaslík, mlčenlivý obr, vtipná dívka).
• Měly by mít rozmanitá jména, aby je čtenář snadno rozeznal.

„Ta naše mladá leží pořád v knihách,“ rozčiloval se muž, až mu mroží knír nadskakoval.
„Ale, Franto,“ drcnul do něj přátelsky muž ve žlutém svetru. „Copak ty si nepamatuješ, jak z tebe byli zoufalí tvoji rodiče? Pořád sis četl. Jak by mohla být tvoje dcera jiná?“
„To si tedy nevzpomínám, Pepo,“ vrtěl hlavou mrož a na připravenou vysokou hromádku knih položil další vybraný svazek.
(Klára Smolíková: Knihožrouti)

Jak pojmenovat hrdinu

Jméno, které přisoudíte hrdinovi, ho provází celý příběh, proto by je měla charakterizovat více než nahodilost jmen běžných smrtelníků. Jména musí být výrazná a měla by ve čtenáři navozovat pocit, že hrdinům zkrátka padnou.

• Pozor, nepoužívejte podobná jména! Budou-li mít postavy taková jména, čtenář i vy se snadno spletete (Jan x Dan, Lenka x Alenka, Pospíšil x Pospíchal, Nová x Novotná, Zdeněk x Zbyněk).

• Jména hrdinů by měla odpovídat i prostředí a žánru. A také době (historické romány) a zemi, v níž se děj odehrává.

• Statný chlap by se nemusel jmenovat právě Honzík Čiperka (ale mohl), drobná čarodějka zase nemusí být Gertruda Veliká (ale může, je to jen na vás).

• Zkuste přiřadit charakteristiky vybraným literárním postavám:

Paní Bovaryová
Dobrý voják Švejk
Hermiona Grangerová
Don Quijote
Jana Eyrová
Eragon
Pipi Dlouhá Punčocha
Saturnin

• Vymyslete jména vhodná či vtipná (vlastně nevhodná) pro tyto typy hrdinů: šlechtična na dvoře Ludvíka XVI., vytížený manažer, přátelský jezevec, dívka z jiné planety.

Kolik je třeba o hrdinovi vědět?

I ten nejtajemnější hrdina musí mít svůj životní příběh, který stvořil spisovatel. Nemusí čtenáři odkrývat mnoho karet, ale on sám musí mít v základní charakteristice jasno. Měl by si určit, jak je hrdina starý, z jaké rodiny pochází, do kterých škol chodil, co má a co nemá rád, jaký má vztah ke zvířatům, dětem, zbraním, parfémům či autům, co ho pohání a co ho brzdí.

Čím delší je příběh, tím více by měl autor o svém literárním hrdinovi vědět.

Měli bychom být schopni za svou postavu odpovědět na nejrůznější otázky:

• Co by si objednal v restauraci?

• Jak by zareagoval na revizora při jízdě na černo?

• Jaký dárek k narozeninám by mu udělal radost?

• Co všechno nosí v peněžence či kabelce?

• Vyplňte svému literárnímu hrdinovi životopis a nezapomeňte na kolonky věnované schopnostem a dovednostem či motivaci pro práci na dané pozici.