JIŘÍ W. PROCHÁZKA a KLÁRA SMOLÍKOVÁ

Život je dialog

Jsou knihy, ve kterých nenajdete jediný dialog, jedinou přímou řeč. Ale to jsou spíše výjimky. Čtenář odchovaný filmovými dialogy po slovních přestřelkách touží. Každý si rád představuje, že by ve skutečném životě dokázal zformulovat trefnou a přesnou repliku, která by ostatním vyrazila dech, nebo jen tak hodit do placu hlubokomyslnou myšlenku – jako by se nechumelilo.

První, na co bychom měli adepty spisovatelského řemesla upozornit, je, že v literatuře se mluví jinak než ve skutečnosti. Poslouchat cizí rozhovory ve vlaku či frontě může být zajímavé, ale většinou se musíme přenést přes kvanta zmatečných vět, opakujících se motivů a chybějící kontext.

V literatuře se mluví literárně – rychle, koncentrovaně a k věci.

Dialog – motor příběhu

Na první pohled to možná tak nevypadá, ale dialog je opravdový motor příběhu. Pokud samotné prostředí přirovnáme například ke karoserii a děj k cestě, kterou autem vykonáme, dialog je motor, který auto pohání. Pokud jsou dialogy dobře vystavěné, pak se nám celý příběh sune kupředu, pomocí rázných dialogů dokonce pádí.

„Stoupáme?“
„Ne! Naopak! Klesáme!“
„Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!“
„Proboha! Vyhoďte přítěž!“
„Poslední pytel je už vyprázdněn!“

(Jules Verne: Tajuplný ostrov)

Každý mluví jinak. Stylem promluv charakterizujeme jednotlivé postavy našeho příběhu.

Naslouchejte, odezírejte

Co poradit začínajícím spisovatelům? Ať zkusí pozorně naslouchat ostatním, ať mají v běžném životě našpicované uši. Nemusí přímo „odposlouchávat“ rozhovory, stačí jen vnímat samotný styl řeči, vyjadřování, tok vět, kaskády otázek a odpovědí. Je třeba poslouchat lidi na ulici, ve škole, na hřišti, v autobuse. Je pravděpodobné, že vysokoškolský profesor bude mluvit jinak než fotbalista, malá dívka se bude vyjadřovat jinak než postarší pán.

•  Můžeme si zvolit jednoduchou větu a pak ji interpretovat různými postavami: Probudil jsem se brzo ráno a venku pršelo. Můžeme větu přiřadit uvedeným aktérům – prodavačka, zamilovaný mládenec, ironický profesor, dřevorubec.

• „Bylo časné ráno a za okny ševelil tichý déšť.“

• „Koukám na budík, no, nic moc, a venku ještě leje jako z konve.“

• „Moc jsem toho nenaspala a do toho lijavce se mi už vůbec nechce.

• „Inu, nejen málo spánku, ale i poněkud přehnaná vlhkost vzduchu.“

Pozor na vady řeči či nezvyklý slang. Autor chce třeba postavu výrazně odlišit tím, že špatně vyslovuje hlásku „r“.  Měl by to naznačit popisem či náznakem. Doslovný přepis řeči této postavy jako „svatá puavda, ocelová ponouka, obuovský duak“ omrzí čtenáře už po dvou větách. Stejně dopadne, když autor nadužívá málo známé nářečí nebo slang.  Ano, to vše se dá použít k odlišení postav, ale nic se nemá přehánět.

Dialogem můžete popisovat nejen děj, ale i prostředí, jednající postavy a jejich charakteristické rysy fyzické nebo povahové.

Co vidím, to říkám

Pokud autor kombinuje popis s přímou řečí, text se zrychlí a zároveň se stane i srozumitelnějším.

K tomu nám může posloužit malý literární pokus.

• Vyzvěte účastníky workshopu, ať si vyberou z oblíbené knihy popis prostředí a navzájem se vyzkouší, jak by jej popsali v dialogu. Popis velehory z vrtulníku může vypadat i takto:

„Ta hora je ale ohromná!“
„A vidíš ty ledovce nahoře? Jde z nich hrůza.“
„Ta musí mít nejmíň sedm tisíc metrů.“
„Říká se, že severní cestou se na ni ještě nikdo nedostal.“
„To se nedivím. Vidíš ta strmá skaliska?“

• Potom můžete popisovat v rozhovoru někoho třetího. Situaci si účastníci mohou nejprve přehrát. U zkušenějších účastníků naopak předřadíme nejprve sepsání textu a kvalitu napsaného dialogu ověříme použitím ve scénce:

• Dvě sousedky drbny před koloniálem hodnotí kolemjdoucího, místního traktoristu, který se nedávno popral v hospodě.

• Dva učitelé se u maturitní zkoušky baví o studentce, která si vzala příliš krátkou sukni, nazula si příliš vysoké podpatky, jen studiu věnovala příliš málo času.

• Dvě děti pozorují a komentují řidiče autobusu, se kterým jedou, a všímají si dopravních přestupků, kterých se dopouští.

• Dva čtenáři si polohlasem vyprávějí o obávané knihovnici, která má v knihovně vše pod kontrolou.

Postupovat se dá samozřejmě i obráceně. Nudný a rozvláčný rozhovor může autor zkrátka jen popsat a shrnout.

 

Dialog nikdy není pouhý záznam přímé řeči, jak ji kolem sebe slyšíte. I hovorovou řeč musíte literárně zpracovat, jinak by se nedala číst.

Kdo vás má, lidi, poslouchat?!

Všimněte si, jak lidé mluví mezi sebou, jak často vyslovují nedokončené věty, jak si skáčou do řeči nebo jak někteří příliš používají nadbytečná slůvka jako „prostě, jako, hele“. Jak se při snaze vyslovit něco rychle zadrhávají, používají různé zvukové výplně, citoslovce, „ééé“. Slovo od slova opsaná řeč by se četla opravdu velice obtížně.

• Nechte dvojici rozmlouvat na dané téma. Ostatní hovor zapíší. Všímejte si posunů mezi větami skutečně pronesenými a literárně funkčními.

Při stavbě dialogu nezapomeňme účastníky literárních dílen upozornit na další důležitou věc. Když mluvíme, všelijak se tváříme, šklebíme, smějeme se, gestikulujeme rukama, ukazujeme. Přímo opsaný dialog bez dalších úprav či uvozovacích vět by byl nečitelným a nesrozumitelným i z těchto důvodů.

• Dialogy z výše uvedených cvičení obohaťte o popis mimoslovních projevů, řeči těla, gestikulace, charakteristiku přednesu a intenzity sdělení. Tedy doplňte, jak to osoby říkají a jaK se přitom tváří.

Uvozovací věty přímé řeči jsou jako oheň: Dobrý sluha, ale zlý pán! Někdy výborně doplňují řečenou větu, často jsou však pro živý dialog učiněnou pohromou.

Úskalí úvozů

V předchozím odstavci jsme se zmínili o uvozovacích větách. Nyní si řekneme, jaká úskalí v sobě skrývají. A věřte, že obrovská. U dětí nezaškodí si v literární dílně zopakovat, co přesně je přímá řeč a k čemu je uvozovací věta.

Přímá řeč je textem, který bychom v komiksu dali do bubliny. Uvozovací věta přímou řeč v textu uvádí, tedy říká nám, kdo a jak přímou řeč vyslovuje.

• Vyzvěme mladší účastníky, ať najdou v knihách tři způsoby zápisů:

• Přímou řeč, za kterou následuje uvozovací věta.
„Dneska bych se už do zasněženého lesa pro jahody nevydala,“ usmála se Maruška a poklepala na nový mrazák.

• Uvozovací větu předřazenou přímé řeči.
Z okna chaloupky se ozvalo zaskřehotání: „A víte kolik éček je v těch perníčkách, kterými se právě ládujete?“

• Přímou řeč rozdělenou uvozovací větou.
„Ty mlíčňáku,“ zasípala mu u nohy zakutálená přílba, „okamžitě mi vrať moji hlavu!“

Nejčastější chybou, kterou najdete i v běžně vydávané beletrii, jsou nadbytečné uvozovací věty plné příslovcí a přídavných jmen, které pouze opakují informaci v dialogu již řečenou.

• Ukažme si jednoduché příklady.

• „Už tě mám opravdu dost!“ vykřikla rázně.

• „Ehm, mohl bych se vás případně na něco, ehm, optat?“ ptal se nesměle.

• „Ach, to je ale krása,“ pronesla s užaslým výrazem.

• „A teď uvidíš, co hrozného s tebou provedu!“ zavyl hrozivě.

• Abychom si ukázali zbytečnost (často až směšnost) takto zvýrazněných vět v přímé řeči, zahrajme si malé, dvouvěté scénky, jakých najdeme v knihách dost a dost.

„Ach, ty si myslíš, že se nebojím!“ vykřikne hrdina zběsile.  „Nu, což, vypadáš tak malý,“ dodá posměšně. „Proč já bych se tě měl bát?“ zvolá uštěpačně.  „Tak pojď, tas svůj meč,“ zaječí hrdina nahlas. „Však ještě uvidíš, co dokážu,“ pronese temně a výhrůžně.  „Tak ty mi nevěříš?“ štěkne ostře.

Stačí, když jeden bude říkat přímou řeč, druhý k tomu vymyslí přehnané doplnění a třetí to zahraje. Abyste si sami představili, jak hloupě u toho hrdina vypadá.

V jednoduchosti je krása

Pokud si autor pomáhá zbytečně vysvětlujícími uvozovacími větami, znamená to, že buď nevěří sobě, nebo ještě hůř, že nevěří čtenáři. Namísto uvozovacích vět stačí pozměnit dialog tak, aby bylo jasné, co se děje, aniž by bylo nutné okolnosti přímé řeči rozepisovat.

V přímé řeči používejte minimum vykřičníků.

Autor sdělení by si měl uvědomit, že mnohdy má větší důraz drsná věta zakončená tečkou. Třeba věta „Tak jsem tě konečně dostal, Bille.“ má bez vykřičníku tu pravou osudovost. Šetřete tedy vykřičníky.

Nebojte se jednoduchých sloves.

Jedno osobní pravidlo, s nímž nemusí začínající autoři souhlasit. Zkuste používat jednoduchá slovesa „řekl, řekla, zeptal, zeptala se“ místo toho, že byste po každé přímé řeči museli vymýšlet pokaždé co nejoriginálnější sloveso. To už je lepší snad nepoužívat uvozovací věty žádné.

• Stačí opět příklad:

„Myslel sis, že mě dostaneš?“ zařval bledý vzteky.
„Já tebe? Vždycky,“ zazubil se.
„Tak to tedy ne,“ vyštěkl.
„Vsadíme se?“ zasípal.

Zkuste uvozovací věty nahoře vynechat, anebo jen sem tam doplnit jednou „řekl“ a podruhé „zeptal se“. Celá scénka rázem získá jiný rytmus. Vězte, že méně je někdy více.

Dialog se vede proto, aby na sebe lidé reagovali.

Slyšíme se?

Někdy se autorům přímou řeč nepodaří zkrotit a místo dialogu dvou postav, které na sebe reagují, čte čtenář dva monology. Dialog v sobě nese nejen informace o ději, o prostředí, ale především má v sobě konflikt a vyhraněné emoce. Právě do rozhovoru se otiskují lidské charaktery.

Hrdina hláškuje

Všichni známe filmové „hlášky“ a citujeme památné věty ať už z českých, nebo světových filmů. James Bond říká „Protřepat, nemíchat!“ a v Marečku, podejte mi pero zazněla nesmrtelná věta „Hliník se vodstěhoval do Humpolce“. Tyto jednoduché, úderné či vtipné věty (tzv. wisecracky) najdeme také v literatuře. Je jasné, že ve skutečném životě by člověk žádné závěrečné přiléhavé prohlášení nepronesl. Ale právě proto knížky čteme. Lidé v nich mluví zkrátka jinak.