JIŘÍ W. PROCHÁZKA a KLÁRA SMOLÍKOVÁ

Od mikropovídky k románu

Každý by chtěl napsat román, nejlépe několikadílný, s mnoha dějovými liniemi, nespočtem literárních postav, jejichž osudy se nečekaně proplétají minimálně ve třech generacích. Přesvědčit budoucího spisovatele románových epopejí, že by měl začít nejprve tvorbou kratších textových útvarů, nebývá úplně jednoduché. Jenže právě na menší ploše se lépe prověří síla nápadu i tvůrčí potenciál jeho autora.

Začínající autoři si často stěžují, že se nakladatelé jejich rukopisy nechtějí zabývat. Pokud se k nim vyjadřují, činí tak na základě prvních stránek a celou knihou se neprokoušou. Není to neúcta k dílu, jen prověřená praxe.

Text musí čtenáře bavit od první stránky, zaujmout musí už první věta.

Řekni mi to v pěti větách

I rozložitý román by měl čtenáře chytit od prvních odstavců. Zároveň by jeho atraktivita měla být prověřitelná krátkým shrnutím, převyprávěním, které vypíchne zápletku. Zkrátka: základem románu by měla být povídka. Pokud je dobrá, může autor kolem ní časem román vybudovat. Pokud nemá nosný nápad, ušetří si spisovatel mnoho bezesných nocí, psacích víkendů a hlavně zklamání.

• Poznej knihu

Účastníci literární dílny mají za úkol napsat v pěti větách obsah nějaké známé knihy. Měli by se vyhnout jménům či názvům míst, které by text prozradily. Při zpracování se mohou rozptýlit po knihovně a popisovanou knihu si vzít k ruce. Neměli by ale používat internet. Úkolem je převyprávět knihu jako námět na povídku. Pak účastníci workshopu knihy představují a navzájem hádají.

Příklad 1: Mladík a dívka se do sebe zamilují, ačkoli jejich rody se vzájemně nesnášejí. Aby přesvědčili rodiče o své lásce, vymyslí si předstírané sebevraždy. Dojde ovšem k tragickému nedorozumění a oba dva skutečně zemřou. Rody se usmíří, ale život mladým lidem už nikdo nevrátí. (Romeo a Julie)

Příklad 2: Chlapec žijící u svého strýce a tety zjistí, že umí čarovat. Po počátečních obtížích se dostane do čarodějnické školy. Tam se dozví, kdo může za smrt jeho rodičů, a rozhodne se pátrat po tajemném zlosynovi. Na jeho cestě mu pomáhají dva spolužáci. (Harry Potter)

Pokud adept psaní dokáže stručně a srozumitelně převyprávět film či knihu (vzpomeňte si, kolikrát vám někdo vyprávěl obsah filmu, až se do toho sám zamotal), pak by jistě dokázal stručně převyprávět i svůj vlastní příběh – tedy ho vlastně napsat. V této lekci si řekneme o tom, jak vyprávět jeden příběh od nejkratší literární formy (mikropovídka) až k té nejdelší (román).

Pamatujme si pro začátek, že základem sebedelšího románu je povídka.

Literární dům

Stejně jako jsme si v minulých lekcích popsali stavbu příběhu jako „dějový“ řetěz s propojenými články, pro dnešní téma si můžeme zvolit „literární“ dům. Pokud slovo pro nás představuje cihlu, mikropovídka je pak cihlová stěna. Zeď. Nejjednodušší stavební (i literární) útvar. Povídka pak představuje místnost. Místnost může být temná, světlá, chladná, dá se v ní pohybovat, přemýšlet, rozpřáhnout se. Novela v našem podobenství je jedno podlaží. Jsou na něm různé místnosti, vejde se sem více lidí (a jejich příběhů), je tady prostě více místa. Román je potom pro nás už celý dům, od sklepa až po půdu. Můžeme v něm delší dobu bydlet, pohybovat se po schodech nahoru i dolů, pozorovat svět z různých oken (pohledů), objevovat jeho temná zákoutí. Stejně jako v rozsáhlém příběhu. Pokud tuto paralelu dotáhneme až do konce, řada podobně architektonicky řešených domů v jedné ulici je celý románový cyklus.

• Nakreslete dům

Na velký balicí papír či flipchart si můžeme společně „postavit“ dům. Nejprve je třeba položit první cihlu – slovo, které někdo náhodně zvolí, vylosuje náhodným zapíchnutím prstu do knihy či do slovníku. Potom skupina vymýšlí krátkou mikropovídku, kterou dokáže „vepsat“ do několika málo dalších cihel jedné zdi. Co se odehraje v místnosti, na podlaží či v celém domě, už jen opisujeme a stručně zaznamenáváme na papír či tabuli.

Příklad: Náhodně zvoleným slovem je „průkazka“. Na zeď se po vzájemné domluvě dopíší slova mikropovídky: „Zvednul průkazku, která ležela pod lavičkou, a otřel ji od prachu. Platná. Na fotce usměvavá dívčí tvář. Datum narození: 8. 8. 1888.“Do prostoru místnosti za zdí vepíší námět na povídku. Například: „Hlavní hrdina během jednoho dne naráží na nesrovnalosti. Nejprve si je vykládá racionálně – vtip, chyba, nepozornost. Potom naráží na nepochopení ostatních – vše je v pořádku. Ciferník má přece 13 hodin, ne 12 apod. Nakonec si uvědomí, že chybou v tomto světě je on sám.“ Dále mohou rozvíjet další souvislosti: paralelní věty, postkatastrofická budoucnost, cestování v čase a doplňovat dům o poznámky.

Napiš mi to v pěti větách.

Mikropovídka – kratší než krátká

Texty se počítají v anglické literatuře na slova, u nás na znaky a normostrany. Literární soutěže se málokdy zaměřují na romány, většinou požadují texty rozsahem omezené. Mikropovídkou se většinou myslí půlstránkový až stránkový text (max. 1800 znaků), ale příběh se může odehrát i ve sto slovech, dokonce i v jedné jediné větě. Krátkou povídkou bývá myšlen rozsah do pěti normostran (max. asi 9000 znaků).

• Drapni slova, zadribluj s nimi

Zábavným literárním cvičením je takzvaný drabble, tedy krátká povídka na předem stanovený počet slov. Zadání můžeme ozvláštnit ještě třemi až pěti předem zadanými slovy, která musí být v povídce zahrnuta.

• Stačí jedna věta rozvitá

Extrémním příkladem mikropovídky mohou být i jednověté příběhy, které se však mohou rozepsat na celý román. Můžete vymyslet situaci ze života nebo z televizních zpráv. Jeden účastník workshopu pronese jednoduchou větu, druhý se k ní snaží vytvořit protiklad či ji překvapivě ukončí.

Příklad 1: Dneska ale pěkně prší… jenže takhle pěkně prší denně už deset let (postkatastrofický příběh, ekologický esej).

Příklad 2: Potkala ji včera s novým klukem… zřejmě si ho koupila ve slevě (horor, sci-fi, romance).

Příklad 3: Dokázal, že člověk umí létat… ale po pádu z pátého patra neumí bezpečně přistát (satira, tragikomická povídka).

Poznámka na závěr: Mikropovídky jsou v podstatě anekdoty (vtípky), proto se při jejich tvorbě nebojme používat i černý humor, sarkasmus, (sebe)ironii, absurdní pointy.

Ukázky mikropovídek Jiřího W. Procházky:

• Bohatství
  Řekni mi, co dýcháš, a já ti řeknu, kdo jsi. A utěsni si tu masku pořádně! Stála mě celé jmění.
• Pompeje
  No, tady to vypadá! Mohli byste nás laskavě opět zasypat?
• 2099: Hra
  „Já už si nechci hrát,“ zakňoural plyšový králíček Bobo a vypustil z tlamičky nervový plyn.
• Výjimečný stav
  Kdo večer zase zůstane u televize, bude zastřelen!

Povídka je základní stavební kámen literatury, ať si říká kdo chce co chce…

Ve stavebnictví platí, že kdo neumí postavit rovnou, kolmou zeď, těžko postaví dobrý dům. V literatuře to platí obdobně. Kdo neumí napsat povídku, těžko dokáže stvořit dobrý román. Dnes tolik obdivovaný G. R. R. Martin, tvůrce obrovské románové ságy „Hry ledu a ohně“ (znáte jako seriál „Hra o trůny“), také začínal krátkými, údernými povídkami.

• Ještě než účastníci dílny tvůrčího psaní začnou, měli by si uvědomit, že při vymýšlení povídky by měli respektovat několik osvědčených pravidel:

• jednoduchý děj, tzn. zpravidla jednu dějovou linii,

• omezený počet hrdinů, opravdu stačí jedna až tři postavy (nepočítáme-li postavy vedlejší),

• hrdinové neprocházejí složitým osobním vývojem (postavy se povahově nemění),

• zpravidla jedno prostředí, pokud nejde o paralelní vesmíry,

• pointa, vtipný či tragický závěr, tzv. otevřený konec může být také skvělá pointa.

• Jak napsat povídku – vypadá to jednoduše, ale…

V předešlých dílech jsme se věnovali tvorbě prostředí, volbě hrdiny a stavbě příběhu (a v literárních žánrech jsme již také jako doma). Příběh máme vymyšlený, prostředí, postavy i pointu v hlavě. Nyní tedy stačí to vše „jen“ dostat na papír.

První věta

První věta funguje skoro stejně jako obálka. Musí zaujmout čtenáře. Musí ho přesvědčit, že je dobré si přečíst i druhou větu, třetí…  a celý váš text.

• První věta by neměla být dlouhá. Dva tři řádky jsou až až. Žádná komplikovaná souvětí.

• Velice vhodný může být i začátek úderného dialogu.

• Jednoduchost, provokativnost, naznačení žánru.

• Vytvoření atmosféry (prostředí, počasí, katastrofa).

Každý odstavec je malá povídka!

První odstavec

První odstavec v povídce má stejnou důležitost jako všude proklamovaná první věta. Zdůrazněme účastníkům workshopu několik pravidel k prvnímu odstavci.

• V prvním odstavci byste už měli čtenáře uvést do vašeho světa, do příběhu.

• První odstavec může fungovat i tak, že popisuje závěr vašeho příběhu (katastrofa, svatba) a vy pak v povídce čtenáře vedete k popsanému konci.

• Pravidlo nad pravidla: Každý odstavec (nejen první) by měl fungovat jako minipovídka. Měl by mít svůj vnitřní děj, pointu. Ano, je to těžké, ale o to větší radost je to pak pro čtenáře.

• Zvolte si namátkou povídkové sborníky (ale i romány) a soustřeďte se na první věty a odstavce. Sami pak zhodnoťte, jak vás autor oslovil a zda byste si povídku/román na základě úvodu rádi přečetli. V případě známých knih pak zpětně ohodnoťte, jak na vás působí první věty a odstavce.

V literárních dílnách doporučujeme držet se těchto bodů:

1. Věnujte se tvorbě a hodnocení krátkých textů. A to jak ukázek z knih, tak i z textů účastníků. S těmito texty se lépe pracuje a během jednoho sezení by se mělo dostat na všechny.

2. Domácí úkoly musí být také krátké. Účastníci by měli ke zhodnocení nosit svá díla v rozsahu nanejvýš tří až pěti stran.

3. I při samotném tvůrčím psaní během jedné dílny je vhodné dohodnout omezený rozsah stran.

4. Hodnocení či redakční připomínky k rozsáhlým novelám či románům pak nechte na případné budoucí nakladatele. Takto ambiciózní díla již nepatří na půdu workshopu pro zájemce o psaní. Nechť se velké texty vašich účastníků už rozlétnou k profesionálům.