VĚRA ONDŘICHOVÁ vera.ondrichova@gmail.com

O drakovi a dlouhodobé, soustavné a vytrvalé práci

Bylo jednou jedno království a to bylo šťastné až do chvíle, kdy se do blízkosti přistěhoval drak. Drakovi bylo štěstí obyvatel ukradené, a tak je týral svými požadavky. Deset panen, poručil si třeba. Sto volů, žádal příště. Tisíc kuřat! Nároky byly vysoké a král se trápil, s ním i všichni poddaní. Nikdo netušil, na koho dojde příště. Kdo bude muset obětovat kuře nebo volka.

Král přemýšlel o vojenském řešení, o spolupráci se sousedním královstvím, dokonce i o exilu, ale nakonec najal specialistu komunikace. A řekl mu: dělej, co uznáš za vhodné, ukonči naše trápení.

A specialista si sedl do trávy a myslel. Myslel na to, co je vlastně drak zač. Jaké má návyky, jaké vzdělání. Jestli si čistí zuby a za jak dlouho tu požadovanou zvěř může sníst. Našel si encyklopedii o dracích a statistické výkazy o dračím výskytu, žravosti a způsobu života. A pak pátral hlouběji. Jaká jsou asi drakova nejtajnější přání? Co mu v životě chybí? Co by dělal drak, kdyby měl více volného času? Co by opravdu chtěl? A usoudil, že drak se může cítit osamělý. Šel se na něj tedy podívat.

Koukal z dálky, drak seděl ve sluji a pouštěl páru. Přišel blíž, vyměnili si slušné pozdravení. Příště šel jako náhodou kolem a zeptal se draka, jak se mu tu líbí. Drak něco zamručel a specialista se vytratil. Po dvou dnech zase přišel. Jak se vám tu daří? zeptal se. A když si drak začal stěžovat na bolesti kloubů, slíbil, že mu příště donese francovku. Opravdu ji přinesl. Drak si mazal kolena a rozpovídal se o svých rodičích. Specialista byl rád a příště přinesl fotku svých rodičů. Od rodičů se dostali k dětství a ke škole. Takové rozhovory trvaly několik měsíců. Drak pociťoval ke specialistovi větší a větší důvěru. Ale co to – i specialista začal zjišťovat, že má draka rád. Nebo aspoň – že má pro něj pochopení. Není to taková slizká příšera, jak se zdálo na začátku.

Jednoho dne specialista přinesl maso na gril a drak ho během pár vteřin ožehl. Bylo výtečné, otevřeli si pivo a bylo jim dobře.

•  Mám to tu rád, řekl specialista.
•  Já taky, řekl drak.
•  Žijí tu výborní lidé, řekl specialista. Umí vařit skvělé pivo. Pěstují jahody a obilí. A dřív, než jsi se přistěhoval, pořádali takhle na podzim posvícení. Nádherná věc. Jídlo, pití, tance.

Drak zbystřil. Rád by něco takového zažil.

•  Proč už se to nekoná?
•  Bojí se tě. Nechtějí přijít o další panny, kuřata a volky, vysvětluje mu specialista.
•  Tak já je vrátím, vykřikl drak, mám je dobře schované!
•  Ne tak hr, prosím tě. Na lidi se musí pomalu, stejně jako na draky. Pojďme společně myslet a vymyslet, jak tě s lidmi seznámit postupně. Když budeme chytří a vytrvalí, do roka nebo dvou jsi s naším lidem jedna ruka.

A jak si řekli, tak to i udělali. Nešlo to najednou. Máloco jde změnit skokově. A už vůbec ne vnímání draka nebo velké, staré, ctihodné instituce – jako je knihovna.

Chceme-li pracovat na tom, aby se knihovna od teď za několik let dostala do srdcí lidí, musíme mít představu, jaké místo má v těch srdcích zaujmout, a dělat k tomu postupné kroky. Proto nefunguje, když obsadíme místo PR specialisty na omezenou dobu, a nebo po roce vyměníme člověka, který pozici zastává. Stejně tak nejde úvahu o komunikaci odbýt větou „komunikaci přece dělá ředitel a my všichni“.

Vztahy knihovny s vnějškem pochopitelně utváříme všichni, kdo zde pracujeme – ředitel, vedoucí pobočky, jednotlivý knihovník, animátor dětských programů… Rozhodně ne jen „PR specialista“, který to má v pracovní náplni. Specialista na komunikaci tu vlastně vůbec není proto, aby za nás všechnu tu komunikaci obstarával. Je tu proto, aby „o ní myslel“.

PR specialista má za úkol soustavně promýšlet různé aspekty naší komunikace s veřejností, pozorovat a hodnotit, jak nám co funguje, upozorňovat v předstihu na možná nedorozumění a předcházet jim, a myslet strategicky – v oblasti své odpovědnosti. To nikdo jiný dost dobře dělat nemůže a ani nechce.

Neznamená to, že by PR pracovník nemohl dělat ještě něco jiného. V menších knihovnách fungují dělené úvazky, takže část pracovní doby se vyhradí komunikaci, druhá část, třeba polovina úvazku, práci s fondem nebo půjčování. Je třeba ale jasně říct, co od „komunikačního“ člověka očekáváme, kolik mu na to dáváme pracovní doby a jiných zdrojů.

Jakkoli je personální práce v knihovnách těžká, měli bychom se snažit získat na PR práci člověka, který nám na pozici několik let zůstane. Celý první rok – i když to bude zkušený profesionál a nemusí se učit řemeslo – si bude hlavně osahávat terén. Poznávat knihovnu, seznamovat se s novináři a propagačními možnostmi, zjišťovat zájem lidí o různá témata.

Určitě přinese i první výsledky – například skvělé reportáže do novin nebo rozhovory na web. Ale každý skvělý výsledek ho bude stát mimořádné množství práce a času – jak to tak na začátku bývá. Druhý rok už bude v mnoha věcech snazší:

• zná novináře osobně nebo aspoň ví, o jaké materiály a v jakých časech stojí a jak jim je nabídnout,

• může využít návaznosti témat: „… loni jste nám udělal skvělou reportáž z naší akce, tak vás chci pozvat…“,

• zná do hloubky knihovnu, umí využít specifických znalostí jednotlivých pracovníků nebo zajímavosti fondu, budovy, historie atp.,

• rozvíjí vlastní komunikační dovednosti, lépe se mu telefonuje, mluví do kamery, píše, s každou zkušeností se zlepšuje,

• s množstvím úspěchů poroste jeho odhodlání pracovat strategicky, sjednocovat komunikaci, podílet se i na dalších projektech a vytvářet konkrétní charakter knihovny,

• soustavnost přináší nové příležitosti a také nové nápady.

Čím déle budete mít jednu osobu oddanou profesionální komunikaci, tím užitečnější vám bude. Po roce je brzy hodnotit, po dvou letech už bude jasněji. Nejbrilantnější nápady ale přijdou až potom. Těšte se: vytrvalost, soustavnost a dlouhodobost zde přináší ovoce.