ANNA FUCHSOVÁ afuch18@gmail.com

Anna Vandasová je ředitelkou Odboru správy fondů v Národní knihovně ČR. Během let strávených v knihovnickém prostředí se účastnila řady projektů, na které ráda vzpomíná. Nejvíce si váží spolupráce mezi paměťovými institucemi. V rámci vedení považuje za důležité nepodcenit školení manažerských dovedností. Jak sama uvádí: Aby knihovna fungovala, musí mít motivované a spokojené zaměstnance a nemyslím si, že motivace musí být nutně jen o penězích, ale týká se i řízení, kolektivu a samotného fungování instituce.

Jaké kroky vás zavedly do práce pro národní knihovnu?

Dá se říct náhoda, nejsem totiž vystudovaný knihovník. Studovala jsem bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studia jsem vystřídala různé brigády v Ústavu pro jazyk český, po dokončení studia jsem samozřejmě začala hledat něco stálého. V Ústavu v té době, bohužel, žádná vhodná pozice nebyla. Vystudovanému oboru jsem se ale nechtěla moc vzdalovat. Chvíli jsem zvažovala i učitelství, pak jsem narazila na inzerát národní knihovny. Vzpomínám si, jak mě tehdy zlákala práce v historické budově Klementina. Tam mě nicméně na pohovor nepozvali, konal se v Centrálním depozitáři v Hostivaři [směje se]. Vedl ho se mnou současný generální ředitel Tomáš Foltýn. Jednalo se o pozici v Oddělení strategického plánování digitalizace – tehdy pod vedením ředitele Odboru správy fondů Jiřího Polišenského. Tím odstartovala má práce pro národní knihovnu a musím se přiznat, hned mě to chytlo. Udělala jsem si rekvalifikační knihovnický kurz přímo v knihovně a začala objevovat taje knihovnického světa.

Jaké jste během svého působení v národní knihovně zaznamenala změny?

Nastupovala jsem do národní knihovny v roce 2012. Dlouho jsem vedla Národní konzervační fond, což osobně považuji za jeden z nových impulzů v rámci mé práce v knihovně. A před dvěma lety jsem nahradila Tomáše Foltýna v pozici ředitele, teď tedy ředitelky Odboru správy fondů. Podobně jako docházelo ke změnám mých pozic, se proměňovala i národní knihovna. Jako první mě napadá oblast služeb, správy a ochrany fondu, kde se postupně začaly zapojovat modernější technologie. Například při mém nástupu fungovala jako hlavní digitální knihovna Kramerius 3, což už je dneska takový pozůstatek. K dispozici máme nové možnosti zpřístupnění. Velký krok bylo i postavení moderního depozitáře v Hostivaři, kde se právě nachází Národní konzervační fond. Proměňovalo se i vedení, je jiná organizační struktura a vznikly nové odbory. Tím myslím například nově zřízený odbor, který spravuje novodobé digitální fondy, což je v současnosti důležitá oblast rozvoje. V rámci ochrany fondů využíváme současné moderní metody, abychom trvale uchovávali jak fyzické, tak elektronické dokumenty.

Jaké si Odbor správy fondů pod vaším vedením klade cíle, jaké má vize do budoucna?

V rámci odboru teď řešíme například otázku nebo dá se říct úkol, kterým je myšlenka depozitní knihovny. Odbor správy fondů se stará o rezervní fondy národní knihovny. My bychom byli rádi, kdyby se jednou tyto fondy přetransformovaly do skutečné centrální depozitní knihovny. Tento model funguje třeba ve Švýcarsku nebo v severských zemích, kde jsou rezervní fondy k dispozici pro celý systém knihoven právě skrze depozitní knihovnu. V případě, že by v nějaké knihovně došlo ke zničení nebo poškození fondu, může se právě z rezervních fondů doplnit. Úkol je to náročný nejen legislativně, ale i personálně a finančně. V současnosti také zpracováváme strategii rozvoje pro roky 2024–2027, kde jsou úkoly pro celou národní knihovnu, ale i pro nás. Doufáme, že brzy budeme moci zapojit čipy s technologií RFID čili Radio Frequency Identification, česky identifikace na rádiové frekvenci, která ovlivní nejen služby, ale i správu fondu. Bude to samozřejmě náročný úkol, nejen samotné čipování dokumentů, ale i celkové zapojení technologie do našich pracovních procesů. Z mého pohledu to nicméně bude výrazný krok kupředu.

Kromě toho se přímo v rámci našeho odboru těšíme na akci, která by měla proběhnout v letošním roce. Přímo v Galerii Klementinum se uskuteční výstava, která bude veřejnosti prezentovat, co všechno znamená a obnáší taková správa novodobých fondů. Myslím si, že to bude jedinečná příležitost nahlédnout do procesů moderního knihovnictví, které nemusí být veřejnosti tolik známé. Klementinum je spjato s historickými dokumenty, tisky, rukopisy, nicméně největší počet svazků je v knihovně zastoupen právě novodobými fondy. Pro představu: roční přírůstek činí kolem 80 000 svazků a my se o tento vysoký počet musíme postarat. Jakým způsobem to probíhá, se budete moci dozvědět právě na plánované výstavě. Předběžně doufám, že se uskuteční již na jaře. Určitě budeme rádi, když dorazíte.

Účastnila jste se řady projektů. Na který z nich nejraději vzpomínáte?

To je těžké říct, ale velký vliv na mě měl určitě hned první projekt, kterého jsem se po nástupu do národní knihovny účastnila. Projekt vedl Jiří Polišenský a Tomáš Foltýn. Jednalo se o projekt Vytvoření kooperativního systému pro budování a správu novodobých konzervačních knižních sbírek v České republice a vývoj potřebných nástrojů a v rámci něj se zpracovávaly rezervní fondy, které máme v depozitáři v Neratovicích. Do té doby tam ležely nezpracované a moc se nevědělo, co s nimi bude. Díky projektu jsme je mohli začít zpracovávat. Ve fondech byla nalezena spousta zajímavých dokumentů, například i část s provenienčními znaky. Na tomto základě vznikl projekt Knihy znovu nalezené, na který částečně stále navazujeme dalšími činnostmi. Teď třeba probíhá projekt ve spolupráci s Národním muzeem a s Národním památkovým ústavem Kořeny a plody evropské vědy v českých, moravských a slezských historických knihovních fondech, kde zkoumáme právě již zmíněné provenienční znaky v našich fondech. Hned první projekt byl pro mě důležitý i z toho důvodu, že v něm začala příjemná, systematická a efektivní spolupráce s ostatními konzervačními knihovnami a jejich pracovníky. Jednalo se o Moravskou zemskou knihovnu v Brně a Vědeckou knihovnu v Olomouci, dalšími příjemci celostátního povinného výtisku, kteří měli a mají podobné konzervační sbírky jako národní knihovna. Spolupráce probíhala na různých úrovních a je důležité zmínit, že od té doby před jedenácti lety pokračuje až do dneška. Spolupracujeme na systému společného uchování, vyvíjíme různé nástroje. Jedním z nich je například PerMonik, systém pro evidenci periodik s regionálními mutacemi, který rozvíjíme v rámci našeho institucionálního výzkumu, který máme financovaný z ministerstva kultury. Pomáhají nám v něm právě kolegové z Olomouce a z Brna, čehož si nesmírně vážím.

Co vám účast na různorodých projektech a akcích přináší, čím vás obohacuje?

Zde bych ráda zmínila seminář CASLIN (https://caslin.net/), který je pro mě takovou srdcovou záležitostí. Má tradici už od 90. let. Poprvé jsem ho navštívila v roce 2016 a poslední čtyři roky jsem v programovém výboru. Nejedná se o běžnou konferenci; účastníci pracují ve skupinách a plní zadané úkoly. Sejde se tam vždy řada nadšenců, jedním z nich je i patron CASLIN, americký antropolog Andrew Lass. Seminář se připravuje postupně celý rok, vymýšlí se jeho náplň i forma. Téma loňského ročníku bylo „Knihovny zdraví AI“ jako téma, které rezonuje společností. Plánují se úvodní přednášky specialistů a na základě nich se připravují i úkoly. Bylo by skvělé, kdyby se nám podařilo vyjednat grant pro účast vysokoškolských studentů, aby v rámci účasti měli šanci vidět knihovnický svět i z jiného úhlu pohledu. Je důležité vidět výsledek, ke kterému se v závěru semináře dojde, ale zároveň je důležitý i samotný prožitek z celé té akce a způsob práce, která aktivně vzniká díky vzájemné spolupráci. Seminář je pro mě osobně určité vystoupení z běžné agendy. Před jeho začátkem se pracuje na přípravách a pak týden probíhá mimo knihovnu. Myslím si, že mimo to je opravdu důležité klást důraz i na školení manažerských dovedností a soft skills, které nejen s pořádáním podobných seminářů souvisí. Knihovníci jsou často odborníky na práci, kterou se zabývají, ale potřebují se vzdělávat i ve zmíněných oblastech. V dnešní době existuje mnoho vzdělávacích kurzů. Aby knihovna fungovala, musí mít motivované a spokojené zaměstnance a nemyslím si, že motivace musí být nutně jen o penězích, ale týká se i řízení, kolektivu a samotného fungování instituce. Je dobré připomínat si i tento aspekt práce, a to nejen v knihovnách.

Anna Vandasová vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté nastoupila do Národní knihovny ČR, kde pracovala jako vedoucí Oddělení strategického plánování digitalizace, vedoucí Oddělení správy Národního konzervačního fondu a nyní působí jako ředitelka Odboru správy fondů. V rámci své činnosti se věnuje řadě vědecko-výzkumných projektů především v oblasti trvalého uchování fyzických dokumentů, například tématu regionálních mutací periodik či provenienčních znaků v novodobých fondech národní knihovny. Mimo to se podílí na rozvoji nové verze softwaru INDIHU. Je členkou programového výboru semináře CASLIN. Foto: seminář Caslin 2023