MARIANA NOVOTNÁ

Nejen válka na Ukrajině aktualizovala potřebu vědět, kam sáhnout pro relevantní informace, a umět je kriticky vyhodnotit. Při vzdělávání je vedle používání rozumu zapotřebí zapojit i zájem o lidi a empatii – to tvrdí Kateřina Jiřinová. Je potřeba se shodnout – a to minimálně na tom, že nám na sobě navzájem záleží a že chceme slyšet pohled toho druhého, říká Jiřinová, která se tématům kritického myšlení, spolupráce nebo udržitelnosti věnuje v rámci think tanku České priority, sítě Red Button či Centra pro přenos poznatků a technologií UK. Jiřinová letos také zasedla v porotě ocenění Nadace OSF a České spořitelny Bibliotheca inspirans (viz infobox na s. 331).

Vybavila byste si z letošního roku nějakou dezinformaci, u které vás překvapilo, jak rychle se mezi lidmi šíří?

Pravděpodobně by to byly dezinformace o Ukrajině. Třeba to, že lidé si tam můžou za válku sami, že tam jsou nacisté.

Takový narativ je slyšet spíš v Rusku. V Česku se tedy objevuje ve větší míře také?

Ano, v určité části společnosti to pozorovat lze.

Jak si to při všech těch informacích, které člověk o situaci na Ukrajině může získat, vysvětlujete?

Na to je složitá odpověď… Hlavně je asi potřeba zmínit, že současná situace na Ukrajině netrvá od 24. února tohoto roku, ale od roku 2014 a že dezinformační kampaně nebo informační válka rozhodně nejsou novým problémem. Jsou u nás zabydlené a tohle je jen další z narativů.

Studie o dezinformacích ukazují, že jedním z faktorů šíření může být spíš touha po pocitu jedinečnosti nebo významnosti. Třeba výzkumný projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou ukazuje fragmentaci společnosti na různé skupiny, mezi kterými jsou i lidé, kteří můžou mít pocit, že jim ujel vlak, protože po revoluci nejsou na straně vítězů. Právě jim ty zmiňované pocity můžou být příjemné. Sociologická studie Jedna společnost – různé světy od ústavu STEM pak ukazuje, že další kořenovou příčinou neporozumění ve společnosti je to, že nebereme vážně obavy druhých lidí. Člověk, který se cítí nevyslyšen, pak na dezinformace spíše skočí.

Jednou ze zbraní proti dezinformacím je i kritické myšlení. Jak byste popsala člověka, který ho dobře ovládá?

Kriticky myslící člověk bude pravděpodobně opatrný ve vyjadřování a zřídkakdy od něj uslyšíte tak silná slova jako „nikdy“ a „vždycky“. Je to člověk, který umí pracovat s pravděpodobností – s tím, že některé věci jsou pravděpodobnější než jiné, což mu potom umožňuje se rozhodnout. Nepohybuje se v polaritách černá a bílá a nic mezi tím a ví, že pokud je něco vysoce pravděpodobné – třeba že Země je kulatá a ne placatá –, tak to tak na devětadevadesát procent bude. Stejně tak pokud si bude klást otázku, jestli očkování pomáhá, tak s pomocí vědeckých studií si tam sice nechá nějaká procenta proti – třeba že se může objevit nějaký neočekávaný účinek –, ale po kritickém zhodnocení dat nejspíš řekne, že očkování je spíše dobrá věc.

Jak detailním filtrem podle vás musí procházet informace z médií a jaké informace vůbec konzumovat?

Všechny informace prověřovat nemůžeme, ostatně od toho tu máme novináře, aby nám pomohli. K tomu, jaké zdroje sledovat, bych doporučila třeba Rating médií (pozn. red.: dostupné na: www.nfnz.cz) od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. A co konzumovat? Tady bych třeba doporučila vždy zvážit, jak překvapivá a fantastická ta zpráva je, a pokud je významně šokující, prověřit ji víc. Měli bychom se taky zamyslet, o jak důležité téma se pro nás jedná, jestli má reálný dopad na náš život. Třeba už zmiňované očkování ho může významně ovlivnit, to jsme viděli za covidu, ale pak je tu řada témat, která jsou vlastně jen takovou zábavou – a otázkou je, jestli kvůli nim neztrácíme životní čas. Třeba konspirační teorie o tom, že 11. září si Američané způsobili sami… Tak dobře, pojďme to prozkoumávat, ale já se ptám: Co s těmi poznatky pak reálně uděláte? Pokud tedy nějaké téma významně ovlivňuje náš život, je dobré mu věnovat čas a kriticky se nad ním zamyslet.

Jak se vlastně kritické myšlení vyučuje na školách? Vy sama o něm se studenty mluvíte na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Pár věcí mi chybí už u středoškolského vzdělávání. Velmi bych si třeba přála, aby se do hodin češtiny, kde se píšou slohové útvary jako úvaha nebo popis, zařadila kritická esej, a chybí mi taky důraz na matematickou disciplínu už zmiňované pravděpodobnosti, která je velmi praktická. Co se týká vysokého školství, tam klademe akcent třeba na práci s vědeckými studiemi a věnujeme se i tématům argumentace nebo argumentačních faulů.

Jako majáky v rozbouřeném moři dezinformací vidíte v jedné své úvaze knihovny. Můžete tuhle paralelu přiblížit?

Představuju si Česko, a koneckonců i svět, jako mapu. Kladu si otázku, kudy se do společnosti dostává vzdělání a hodnoty. Může to být skrz silné jedince, to určitě, ale jsou tu taky instituce, které to mají v popisu práce, což jsou podle mě školy, univerzity a knihovny. Je důležité zmínit myšlenku, o které mluví třeba Richard Feynman, že zodpovědnost za šíření vzdělání mají ti, kteří ho sami získali, protože ostatní nemají co šířit. A právě zmíněné instituce jsou reálná místa, která mají legitimitu a důvěru a ze kterých může do společnosti prýštit kvalitní poznání. No a paralela s majáky – já bych byla ráda, aby bylo co nejvíc takových míst, která zvládnou zářit do svého okolí. Ale i ta někdy potřebují pomoc. Někdo může být nadšený knihovník, ale nemusí si věřit nebo může mít problémy se zdroji či podporou vedení. Může to být i vysokoškolák, který se ze zahraničí vrací domů, nebo někdo společensky odpovědný, kdo pracuje v místní firmě, může to být učitel. Ti lidé přicházejí z různých kontextů. Když se pak v daném místě propojí, mohou jako lokální maják rozsvítit právě nějakou regionální funkční instituci, která se věnuje vzdělávání a společenským aktivitám obecně. My teď sedíme v Praze, ale otázkou je, jak jsou informace odsud důvěryhodné ve Frýdku-Místku nebo v Písku. Leckdy neznáme lokální kontext, a proto mi přijde dobré, aby v konkrétním místě, kde lidé žijí, byl jejich autentický zástupce; nebo právě místo, kam se lidé můžou vydat.

Jak moc je podle vás ta mapa teď rozsvícená? Naplňuje se pomalu tato myšlenka?

Naštěstí existuje spousta lidí, kteří konají, aniž by o mé myšlence věděli. Dělají to po své ose a já jsem velmi ráda, že se to děje. Na začátku června jsme se v Nadaci OSF při oceňování nejlepších knihoven bavili o tom, že by bylo dobré vizualizovat, jak je která knihovna aktivní, aby nezůstalo jen u písmenek.

Zmínila jste nové ocenění Bibliotheca inspirans, které oceňuje a zviditelňuje knihovny s inspirativní praxí v oblasti mediálního vzdělávání. Vy jste seděla v  porotě. Je podle vás něco, co spojuje vítěze?

Určitě bych vyzdvihla jeden prvek, a to je systematičnost – že daná knihovna opravdu ví, co dělá. Nestačí jí výstřel do tmy a jedna přednáška, ale rozmýšlí se. Řekne si, že jsou tu skupiny, které chce obsloužit, problém, který je potřeba nějak uchopit a rozvrstvit, že pro mladší žáky je třeba nutné dělat něco jiného než pro ty starší či veřejnost. Vedle toho je důležitá inspirativnost a proaktivita – v té knihovně jsou lidé, kteří jsou schopni přijít s inovativními řešeními problémů a vymyslí třeba metodický materiál nebo hru, kterou můžou převzít další instituce. Určitě je také důležité, aby knihovna byla prorostlá do místa, kde funguje.

A kde se tedy mají knihovny inspirovat, když se chtějí zaměřit právě na rozvoj kritického myšlení a mediální gramotnosti?

Můžou to být samozřejmě různé cykly přednášek nebo diskuze, může se využít i filozofická forma dialogu nebo hry… Nicméně já mám pořád pocit, že kritické myšlení je jen jeden ze střípků větší mozaiky a řešení celého problému leží v jiné dimenzi než racio. Je totiž třeba přepnout k zájmu o lidi, laskavosti, všímavosti nebo empatii. V ocenění jsme si všimli i knihoven, které dělají skvělé komunitní akce nebo třeba rozvíjejí téma udržitelnosti. To sice do kolonky mediální gramotnosti nepatří, ale souvisí s ním. Téma tak totiž můžete lidem přinést obloukem.

Dostanou se ale na takové akce – a do knihoven obecně – ti lidé, kteří dezinformacím nejvíc podléhají?

To je samozřejmě otázka za zlatého bludišťáka! Nicméně mám za to, že řada lidí může být – zejména po covidovém období – vyčerpaná z diskuzí s kamarády, kolegy nebo příbuznými a různé akce o mediální gramotnosti nebo kritickém myšlení jim můžou dodat sílu, aby tyhle konverzace dál zvládali a třeba našli společnou řeč. Znovu zmíním studii STEM. Jeden z jejích velmi silných závěrů je, že té části společnosti, která kladně hodnotí porevoluční vývoj a myslí si, že umí kriticky myslet, chybí informace o životě lidí, kteří na tom tak dobře nejsou – a které často osočuje z toho, že právě oni s informacemi pracovat neumějí.

Jak být tedy v tomhle ohledu lepší?

Musíme se bavit o našich osobních příbězích, ideálně napříč skupinami. Je potřeba se shodnout, a to minimálně na tom, že nám na sobě navzájem záleží a že chceme slyšet pohled druhého. Zároveň je potřeba respektovat určitá pravidla takového sdílení a diskuze – a hlavně dát dialogu šanci, i když je s člověkem, který se třeba na začátku vyjadřoval nenávistně, pokud je schopný to kriticky reflektovat. Jeden z modelů takové komunikace pracuje s několika předpoklady: prvním je udělat si vůbec na takovou konverzaci čas, druhým jsou dovednosti a třetím je motivace. Musíme se spolu bavit proto, že nás názor druhého upřímně zajímá.

Vám se podařilo pomoct někomu najít jiný pohled na věc?

Třeba za covidu, kdy jsme si s kolegyní plánovaly pracovní schůzku a vyšlo najevo, že já jsem očkovaná a ona není a že v tom názoru na téma vakcinace se neshodneme, proto jsem nad tímhle tématem iniciovala rozhovor. Předpoklady pro něj byly splněné, protože jsme si našly čas i motivaci – oběma na našem vztahu záleželo natolik, že jsme si chtěly popovídat, a bylo to dostatečně láskyplné a neútočné. Nastínily jsme si naše vzájemné pohledy, a i když tam nakonec nebyla shoda, rozloučily jsme se s poděkováním za to, že víme víc o tom, jak se na to ta druhá dívá. Po dvouhodinové diskuzi by ale shoda byla zázrak, protože tohle jde spíš v horizontu roků. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na jeden TED Talk, kde jistá mladá dáma mluví o opouštění sekty, kde vyrůstala. Děkovala tam lidem, kteří to s ní nevzdali, že jim stála za to, že to s ní pořád zkoušeli. Mluvila o tom, jak je náročné opustit svůj názor. Zvlášť když v něm dlouho vyrůstáte. To by asi bylo i moje přání. Nevzdávejme to a soustřeďme se nejen na kritické myšlení, ale i na laskavost, empatii a soucit.

Mariana Novotná vystudovala bakalářský obor na FHS UK a následně magisterský obor Mediální studia na FSV UK. Od roku 2012 působí jako redaktorka a moderátorka na ČT24. Ve volném čase se věnuje například lektorství seminářů Sokratovských rozhovorů.