JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Návraty

Kapitoly z připravované knihy Česká čtenářská republika /generace – fenomény – životopisy/, která je založena na anonymně nahraných čtenářských životopisech české populace; životopisy narátorů (celkem 138) byly pořízeny v letech 2009–2015.

Z historického hlediska jsme se vyvíjeli z lidí negramotných k lidem gramotným, ale takovým, kteří opakovaně čtou několik málo textů (především náboženských) – tj. k takzvaným čtenářům intenzivním. Dalším stadiem byli ti, kdo čtou velké množství textů, aniž se k nim vracejí – čtenáři extenzivní.¹ Vracet se ke knihám a dopřávat si jejich opakované čtení znamená tedy – z onoho historického hlediska – regres, ústup z již vydobytých pozic. Sami však cítíme, že pokud bychom si tento vývoj přenesli do našich čtenářských životopisů, stávajíce se tak bezvýhradnými čtenářskými progresivisty a extenzisty, o něco dost podstatného bychom přišli.

Čtení není jen dobýváním nových území, metaforou neustálého růstu. Ostatně i poté, co jsme se většinově stali čtenáři extenzivními, se za skutečné čtení – zejména ve vzdělaneckých kruzích – považovalo jen to intenzivní, tedy opakované, návratné, takové, v němž čtení knihy bylo rovno jejímu studiu.² Jaroslav Frey, velký předúnorový aktivista a poúnorový reformátor českého knihovnictví, tvrdil, že jedním z dělítek, podle něhož je „možno čtenáře třídit, je jejich sklon, případně jejich nechuť k opakování četby určité knihy“. Ti první „jsou rozhodně čtenáři hlubší“, přičemž jsou podle něj určité „druhy četby, které musí každý čtenář, ať již je kteréhokoli typu, číst několikrát“, hlavně poezie.³

Návraty hodně souvisejí s věkem. Vracíme se spíše ve zralém věku. Je tu už jistá životní únava i čtenářská opotřebovanost, proto potřeba seznamovat se s novým zákonitě klesá. Už tolik netoužíme být překvapováni, daleko více váží jistoty – životní i čtenářské. Čtenářské „repetenty“ však najdeme i v jiných generacích. Ten, kdo si knihu objevil jako svého přítele, se těžko může smířit s tím, že by mělo jít o vztah toliko jednorázový. A navíc jsou tu knihy, či dokonce druhy literatury, které jsou ze své podstaty nastaveny na to, aby byly čteny opakovaně – Bible, poezie.

Ztráta času, nevracím se

„Ke knihám se moc nevracím, mám pocit, že mám málo času na to, co chci všechno obsáhnout.“⁴ Tento názor tak úplně ojedinělý není. A vesměs je spjat s těmi, kdo čtou hodně. Právě oni vědí, co všechno by ještě chtěli číst: „Žádnou beletrii jsem v životě nečetla podruhé, beru to, jako že mi to krade čas na to, co mám na stolku a chci to číst.“⁵ Zde není privilegium návratného čtení poskytnuto ani beletrii, tedy tomu druhu četby, který není vázán jen na poznávání či získávání informací, což jsou hlavní způsoby čtenářské jednorázovosti. Příznačné je i to, kdo jsou autorky těchto výroků – nakladatelská redaktorka a knihovnice. Tedy ženy, které s knihami profesně pracují. Právě ony totiž vědí, kolik různých knih na ně ještě čeká, a že pokud by se vracely k těm již přečteným, zákonitě si ukrajují čas na ty nové.

Jiným důvodem tohoto nevracení se je i to, že jsme prostě ve svém životě na žádnou knihu, která by nám za to stála, nenarazili: „Knihu, ke které bych se občas vracel, nemám. Rychlý šípy už to nejsou, pak ještě vyšli ti Černí baroni od Švandrlíka, ale k tomu se taky nevracím.“⁶ Tato výpověď obsahuje i jedno další sdělení – kdysi jsem se vracel (Rychlé šípy), nyní už ne. Příznačné je, že všem narátorům je něco přes padesát. Jsou tedy ve středním věku, kdy si chceme svůj čas, včetně čtenářského, zorganizovat co nejúčelněji, ekonomicky. I proto, že ho v této etapě života máme nejméně.

Tehdy a teď

Vracíme se k titulům, které jsme četli kdysi, třeba i proto, abychom si srovnali svůj vkus tehdy a teď: „Já si teď probírám svoji knihovnu a čtu knížky, které jsem četl před padesáti šedesáti lety, a divím se, jak se mně to mohlo líbit. Přečetl jsem toho hodně, ale seriózně nemůžu říct, co se mně tehdy líbilo nejvíc.“⁷ V tomto případě je výsledkem srovnání údiv, ale může jím být i něco jiného, třeba pocit jistého dluhu, že té a té knize jsme kdysi nedali, co si zasloužila, nebo že teprve nyní – v pokročilém věku – pro ni nastal ten správný čas: „Zajímavé je, že čím jsem starší, tím víc si otvírám Babičku. Vidím tam takovou úžasnou skromnost. Když třeba člověk pozoruje, co se děje, tak si říkám: přece jenom byli lidé, a určitě jsou, kteří přemýšlejí trochu jinak a kteří třeba v tom velikém blahu, které by měli chtít, neviděli všechno.“⁸

A co s tímto případem? „Dostal jsem knížku Cesta divokého muže od Richarda Rohra, která mě strašně oslovila, a tam se začala profilovat další moje cesta. Richard Rohr je můj oblíbený duchovní autor. Tu knížku jsem přečetl asi sedmkrát a vracím se k ní. Je strašně hluboká, v každé životní etapě otevře člověku něco jiného.“⁹ Jde v něm o to, že jsme prostě nalezli „svou“ knihu a nemůžeme bez ní být. Stali jsme se jakoby jejími (dobrovolnými) zajatci.

Rituál, spočinutí

Toto návratné čtení se ze všech nejvíce blíží k jeho nejvlastnější podstatě, jíž je rituál. Prostě si dopřávat – jen tak – další a další setkávání s něčím, co nás kdysi okouzlilo a bez čeho už od té doby nemůžeme být. Váhu má to, co dalšího a dalšího si v dané knížce můžeme znovu „vyčíst“: „Přišel jsem k poznání, že když čtu knížku podruhé, potřetí, tak se dovídám ještě spoustu dalších věcí, které jsem po prvním čtení nepochopil nebo necítil.“¹⁰ Stejně tak váží i jistota, že se vracíme jakoby někam domů: „Knížky mého života jsou určitě Sinuhet – toho mám v knihovničce, myslím, že v takových dekádách nebo pětiletkách ho člověk i otevře.“¹¹ Pro mužskou část populace je takovouto návratnou knihou Haškův Švejk: „Jinak se občas (nepravidelně) vracím ke Švejkovi.“¹² Nejednou jde o jedinou knihu, kterou mají na nočním stolku – ovšemže muži.

Návratné čtení má v sobě i cosi relaxačního – vstupujeme zde totiž na území již důvěrně známé, čímž se naše mysl uklidňuje: „Jediná knížka, ke které se nejvíce vracím, je Pýcha a předsudek. Často jsem si ji četla, když jsem byla před zkouškou a nemohla jsem spát. Potřebovala jsem si číst něco známého, příjemného a mazlivého na uklidnění.“¹³ Lze tak čtenářsky spočinout, mimo potřebu dozvídat se něco, jakož i mimo úkol číst něco nového. Zkrátka: „Beru to jako návrat k příteli. Vracíte se na místo, kde je vám dobře. Na tohle jsem vděčnej čtenář.“¹⁴ Hodno zmínky je i následující svědectví, k němuž jsme ovšem přišli mimovolně, mimo rámec nahrávání. Jeho autorka¹⁵ nazývá jedno ze svých návratných čtení „laxativním“: „Měla jsem takové knihy, když jsem si potřebovala vyčistit hlavu i hlad po knížkách, věděla jsem, že potřebuji něco lehkého. Ale zase mi bylo líto číst něco nového, protože to by zabralo moc času. Tak jsem si tyhle ,laxativní’ʻ knihy prolétla za hodinku dvě a mohla jsem zase číst pořádnou literaturu (zejména ve středním věku).“

1 Viz např. ENGELSING, Rolf. Die Perioden der Lesergeschichte in der Neuzeit. Börsenverein, 1969 [zvláštní tisk]; CAVALLO, Guglielmo, Roger CHARTIER ad. A History of Reading in the West / přel. Lydia G. Cochrane. Amherset – Boston: University of Massachusetts Press, 1999 [1995], zejm. s. 284–312; SCHNEIDER, Jost. Sozialgeschichte des Lesens: zur historischen Entwicklung und sozialen Differenzierung der literarischen Kommunikation in Deutschland. Berlin; New York: Walter de Gruyter, 2004, zejm. s. 161–170.

2 Viz MORETTI, Franco. Distant Reading. London; New York: Verso, 2013, zejm. s. 173–176.

3 FREY, Jaroslav. Jak číst českou literaturu. Praha: Mladá fronta, 1947, s. 54.

4 Redaktorka, 52 let.

5 Knihovnice, 51 let.

6 Technik, 53 let.

7 Důchodce, dříve lékař, 85 let.

8 Důchodkyně, dříve učitelka na základní škole, 73 let.

9 Konzultant (lidské zdroje), 29 let.

10 Důchodce, dříve horník a báňský technik, 75 let.

11 Návrhářka interiérů, 40 let.

12 Daňový poradce, dříve voják z povolání, 45 let.

13 Ekonomka a personalistka, 26 let.

14 Telefonní bankéřka, 40 let.

15 Důchodkyně, dříve knihovnice, mírně přes 60 let.