JIŘÍ KLUSOŇ jiri.kluson@mkcr.cz

Čtenářově žádosti nelze vyhovět. Vyřazování knihovních dokumentů z knihovního fondu je upraveno v § 17 knihovního zákona. Toto ustanovení stanoví, jaké knihovní dokumenty může knihovna ze svého fondu vyřadit, v jakých případech tak může učinit a jak má s vyřazenými dokumenty naložit.

Knihovna může vyřadit ze svého fondu pouze takové knihovní dokumenty, které lze podřadit pod § 17 odst. 1 písm. a), b) nebo c) knihovního zákona. Tato ustanovení vlastně určují, jaké dokumenty může knihovna vyřadit. Jiné dokumenty knihovna ze svého fondu vyřadit nemůže, ba nesmí. Účelem § 17 odst. 1 knihovního zákona je zajistit, aby knihovna budovala své knihovní fondy jako celistvé a aby nevyřazovala knihovní dokumenty k tíži plnění úkolů, které podle knihovního zákona má. Jinak vyjádřeno, knihovna může vyřadit pouze ty knihovní dokumenty, které pro plnění svých úkolů nepotřebuje nebo které jsou pro plnění úkolů knihovny nepoužitelné.

Knihovna může vyřadit především ty dokumenty, které – slovy § 17 odst. 1 písm. a) knihovního zákona – neodpovídají zaměření knihovního fondu knihovny a jejím úkolům. Posouzení dokumentů v tomto smyslu je na knihovně – knihovna musí rozhodnout, které konkrétní dokumenty podle tohoto ustanovení vyřadí. Nečiní tak ovšem na základě žádosti, stížnosti či jiného podání čtenáře, nýbrž ze svého rozhodnutí. To samozřejmě učiní po bedlivém posouzení dokumentů a na základě objektivního stavu, nikoli na základě názoru čtenáře o kvalitě publikací. Tak mohou být vyřazovány například zastaralé, minimálně využívané publikace, anebo publikace, které má knihovna ve svém fondu z titulu jejich přijetí jako daru či dědictví, aniž by tyto publikace odpovídaly profilu knihovního fondu.

Dále může knihovna ze svého fondu vyřadit multiplikáty knihovních dokumentů. Zde je posouzení celkem jednoduché: pokud má knihovna dokument ve více exemplářích a jejich ponechání není zdůvodnitelné například velkým zájmem o daný titul, pak je může vyřadit podle § 17 odst. 1 písm. b) knihovního zákona. I zde je jakákoli žádost čtenáře naprosto irelevantní.

Musíme zdůraznit, že vyřazené knihovní dokumenty nemůže knihovna prostě vyhodit – knihovní zákon stanoví přesná pravidla pro nakládání s nimi. Vyřazené knihovní dokumenty musí provozovatel knihovny nejprve nabídnout alespoň jednomu provozovateli jiné knihovny téhož druhu, tuto nabídku může samozřejmě učinit i vůči více knihovnám. Pokud takový provozovatel dokumenty odmítne, musí je provozovatel vyřazující knihovny nabídnout alespoň jednomu provozovateli knihovny, která je součástí školy. Školou je míněna škola podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v platném znění, tedy mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. Pokud ani provozovatel takové knihovny o vyřazované dokumenty neprojeví zájem, je povinen provozovatel vyřazující knihovny nabídnout dokumenty ke koupi jinému zájemci, tedy kterékoli fyzické nebo právnické osobě. Pokud nenalezne zájemce o koupi, může vyřazené dokumenty darovat (opět kterémukoli zájemci) nebo zlikvidovat.

Vůči čtenáři, jehož pohoršil obsah knihy, lze argumentovat tím, že i kdyby byly knihy z  fondu dané knihovny vyřazeny, nezmizely by ze světa, pouze by se ocitly v jiné knihovně, která by je měla ve svém fondu a musela by je zpřístupňovat svým čtenářům. Problém, který čtenář má, by se tedy nevyřešil.

Konečně třetí případ, kdy může knihovna vyřadit dokumenty ze svého fondu, je uveden v § 17 odst. 1 písm. c) knihovního zákona. Z knihovního fondu lze vyřazovat dokumenty, které jsou natolik opotřebované, neúplné nebo poškozené, že přestaly být informačním pramenem. Rozhodující je zde tedy rozsah poškození: musí jít o poškození v takovém rozsahu, že určitý dokument právně přestal být knihovním dokumentem. Základní vlastností knihovního dokumentu je, že je informačním pramenem [§ 2 písm. b) knihovního zákona]. Pokud tuto vlastnost dokument pozbyl například v důsledku opotřebení, lze jej vyřadit. Zde jde o fyzický stav dokumentu a žádost čtenáře o jeho vyřazení z důvodu tvrzené obsahové závadnosti je irelevantní. U takto vyřazovaných dokumentů není žádná nabídková povinnost a provozovatel knihovny s nimi může po jejich administrativním vyřazení zacházet v podstatě jakkoli.

Čtenář se může v dané věci obrátit na Ministerstvo kultury a nelze mu v tom zabránit. Ministerstvo kultury zde ovšem nemá vůči knihovně žádnou nařizovací pravomoc. Jakožto ústřední orgán státní správy může činit jen to, co mu platný právní řád přikazuje nebo alespoň umožňuje. Neexistuje právní předpis, který by Ministerstvu kultury umožňoval nařídit knihovně, aby ze svého fondu vyřadila konkrétní knihovní dokumenty či aby je po jejich vyřazení rovnou zlikvidovala a podobně. Pokud by se o to Ministerstvo kultury přece pokusilo, vlastně by uplatňovalo státní moc bez zákonné opory, a tedy v konečném důsledku protiústavně.

Můžeme tedy shrnout, že žádost čtenáře o vyřazení dokumentů pro jejich – podle názoru čtenáře – vadný obsah nemá z hlediska vyřazování knihovních dokumentů žádný význam, knihovna takové žádosti nemůže vyhovět a vyřazení knihovních dokumentů nemůže nařídit Ministerstvo kultury.

Názory čtenářů na knihy a jejich obsah mohou být samozřejmě různé, ale není úkolem knihovny, aby se těmito názory zabývala a aby posuzovala, zda třeba obsah knihy je vědecký či pseudovědecký. Ostatně to může být docela obtížné určit. Před dvěma sty lety by asi málokoho napadlo, že mikročástice má dualistickou povahu a že se tedy chová jako hmotná částice i jako vlna. Ejhle, jaký to nesmysl! Až přišel Albert Einstein a dnes je tato skutečnost obecně přijímána a vědecky dokázána. Může to být samozřejmě i naopak. Je tomu něco přes sto let, kdy Hans Hörbiger formuloval svou teorii věčného ledu. Ve své době byla vědecká a dnes je, decentně řečeno, překonaná. Nu a pokud by do knihovny zavítal Jára Cimrman, nepochybně by požadoval vyřazení pohádky o Červené Karkulce pro pseudovědeckost, neboť „kdo kdy potkal vlka, který mluví“!