JAROSLAV CÍSAŘ  ctenar@svkkl.cz

Vojtěch Balík, v letech 1977–1990 správce generálního katalogu a vedoucí oddělení jmenné katalogizace Státní knihovny ČSR (dále jen SK), se stal po sametové revoluci v letech 1990–2004 prvním apolitickým generálním ředitelem Národní knihovny ČR (dále jen NK). Ve druhé části rozhovoru se vyjadřuje především k otázce nové budovy pro NK (pozn. red.: první část viz Čtenář, roč. 71, 2019, č. 11, s. 391–394). V. Balík pracuje v současnosti ve Filosofickém ústavu AV ČR jako editor spisů J. A. Komenského a interpret jeho díla.

Dnes již nejspíš hledíte na existenci a fungování místa svého dlouholetého působení s odstupem a nadhledem, i když jste se v roce 2017 stal členem Rady NK. Přesto – naplňují se v současnosti vaše představy, se kterými jste do své funkce na začátku 90. let nastupoval, nebo stále vidíte rezervy, které zůstaly po působení vašich nástupců po vašem ne zrovna korektním odvolání z funkce tehdejším ministrem Dostálem?  

Ten časový i osobní odstup mi umožňuje shrnovat a zobecňovat, ale také opravňuje k nezaujatému, objektivnímu hodnocení. Mám-li to zjednodušit a zkrátit, mé počáteční představy o tom, čeho, kdy a jak dosáhnout, se z větší části naplnily. Často ovšem v jiném čase, jiným způsobem a v jiné míře, než bych čekal. Málokdo asi předvídal, že již v roce 1995 budeme kolaudovat nový velkokapacitní depozitář, vlastně pobočku knihovny v Hostivaři, a do dvou let po tom zcela zpřístupníme očištěný, rehabilitovaný a reorganizovaný šestimilionový knihovní fond. V tomto bodě se sluší vyzdvihnout rozhodující podporu tehdejšího vedení ministerstva kultury. Nejen při této příležitosti jsme také vybudovali nové technologické zázemí a vyzkoušeli nové přístupy k restaurování a hromadné ochraně fondu, promysleli nové metody, vydali doporučení atd.

A samotná správa památkově chráněného komplexu budovy?

A problematika automatizace?

Zřizovatel v prvních letech určitě neměl pro automatizaci NK, natož budování sítě knihoven žádné porozumění a zájem a v tomto směru nás nijak nepodpořil. Ze zpětného pohledu vidím jako úspěch také relativně krátkou dobu, kdy jsme toho všeho dosáhli. Vždyť ve srovnání s tím, jak se některé dnešní navazující projekty uskutečňují pomalu a obtížně, je doba desíti či dvanácti let, za kterou jsme dosáhli kýženého stavu, vlastně chvilkou, natož vezmeme-li v úvahu shora zmíněný problematický dobový kontext. Pokud se týče budování automatizované sítě knihoven v tehdejším Československu, zde nelze než znovu důrazně zopakovat, že to byla americká Mellonova nadace a za ni u nás jednající prof. Andrew Lass spolu s Pew Charitable Trust a dalšími, kteří mají rozhodující zásluhu na uskutečnění projektu CASLIN a na všem, co je jeho obsahem a co na něj navazuje. Ale pomoc či nabídka ke spolupráci v některých speciálních oblastech přicházela i od řady dalších institucí ze zahraničí: přibyly významné a objemné knižní dary. Byli jsme zváni na konference, byla nám hrazena nejrůznější školení. Záhy jsme se stali i vítanými partnery spolupráce. Byli jsme například v UNESCO první u zrodu projektu Paměť světa, byli jsme schopni přijmout a zavést mezinárodní standardy a jako první z bývalého „východního“ bloku umístit svá bibliografická data ve světové databázi OCLC, abych alespoň symbolicky jmenoval něco z té škály témat, s nimiž se účastníme mezinárodní spolupráce. Je třeba zdůraznit, že se nic nevymyslí ani neudělá samo, proto také mluvím v plurále. Za oním rozvojem a úspěchy je nasazení, odbornost a úsilí zcela konkrétních lidí – mých spolupracovníků, jimž patří nehynoucí zásluha. Naše knihovnická komunita jistě ví, o kterých osobnostech mluvím… Ale pokud jde o vlastní knihovnické poslání NK, nemohu vynechat také jednu nenaplněnou představu: když jsem před více než dvaceti lety ztěžka, téměř navzdory zřizovateli vydobyl na parlamentní půdě do rozpočtu knihovny mimořádnou částku 15 milionů korun na nákup zahraniční literatury, rozhodně jsem si nepředstavoval, že ani dnes nebude knihovna schopna vynaložit na nákup zahraniční literatury o moc vyšší nominální částku, tj. že v reálu bude nakupovat stále méně. Což dnes jako jeden z tisíců profilových uživatelů knihovny také neblaze pociťuji, když nemohu v katalogu najít ten či onen důležitý zahraniční titul, a věru nejde o nějaké okrajové speciality.

Mnohaletý evergreen knihovnické profese u nás: nová budova pro NK – ano, ne, jak, kde a kdy?

Řekne-li se NK, vybaví se nejen mně Klementinum, řekne-li se Klementinum, myslí se tím NK. Prožil jsem v Klementinu ve všech myslitelných podobách vztahu, pouta a odpovědnosti k této knihovně půl století a dnes z odstupu a nadhledu tvrdím, že Klementinu jakožto úžasnému baroknímu útvaru velmi prospívá, ba je přirozeně oživuje a dává mu smysl silné národní poslání NK, kterou obrazně i doslova hostí. Na druhé straně knihovně prospívá, symbolicky i hmatatelně, že právě v Klementinu vyrostla a je zde už více než čtyři a půl století přirozeně doma. Pro tisíce uživatelů a návštěvníků, a to nejen z tzv. akademické obce, ale i pro ty, kteří jen „chodí okolo“, je Klementinum s fungující knihovnou evidentně něčím samozřejmým, místem, které patří k životu v Praze, kde zřetelně vnímají dlouhou a hlubokou tradici vědění. Čerpají z jeho jedinečné a nenahraditelné strategické polohy uprostřed historického města, z blízkosti dalších vzdělávacích a kulturních institucí, z toho, že je významným bodem v průsečíku historických tras. Z toho přece těží i sama Praha, vždyť Klementinum s NK je jednou z nejvýznamnějších historických intelektuálních dominant metropole, jež dává středu města smysl a ducha. To všechno by nemohl splňovat i sebelépe památkově zrekonstruovaný areál vyprázdněný od svého přirozeného duchovního poslání a jako nějaký skanzen předváděný turistům, tím méně hostící – aby se takzvaně uživil – různé turistům adresované komerční aktivity, byť v lepším případě deklarované jako „kulturní“. A nezachrání to ani údajné setrvání NK v Klementinu v té podobě, že zde někde v odlehlém křídle zůstane historický fond, případně jiná podobně speciálně zaměřená oddělení. Položme si otázku: mohla by se takovým jedinečným fenoménem stát nějaká nová sebeluxusnější budova, třeba i vybavená úžasně sofistikovanou technologií, pro jejíž uplatnění nejsou údajně v Klementinu podmínky? Přítomnost NK v Klementinu je natolik samozřejmá a žádoucí, že stojí za to hledat nikoli argumenty, proč tam být nadále nemůže, ale způsoby, jak by tam mohla dobře a pokud možno lépe fungovat i do budoucna. A to případně i za relativně vysokou cenu – nejen finanční, ale i třeba určitého kompromisu, pokud jde o čistě technicky pojatý uživatelský komfort. Poukazy na kritický stav technických a objemových parametrů dokládající, že Klementinum není pro další působení NK perspektivní a že je nezbytné knihovnu přestěhovat do nové hlavní budovy, nepřesvědčují hlavně proto, že jsou účelově medializované a jako takové prvoplánově hrozivé. Jsou na úrovni sloganů pro kampaň! Domnívám se, že natolik závažné a nákladné rozhodnutí, vyžadující politickou podporu, musí být podloženo jedině odbornou, velmi přísnou stavebně technickou a odborně knihovnickou studií analyzující stav objektu, jeho možnosti i důvodně očekávané trendy v knihovnicko-informační oblasti. Ta by měla projít otevřenou a zároveň kompetentní společenskou oponenturou, která by prověřila jednoznačnost, věrohodnost a nezvratnost jejích závěrů, tudíž nezpochybnitelnou oprávněnost takového rozhodnutí. A měly by být ovšem zhodnoceny dalekosáhlé důsledky a náklady všeho druhu, nejenom ekonomické. Zůstaneme-li jen v rovině praktické, ztráta strategické polohy knihovny a její faktické rozdělení (ovšem podle jakého kritéria?) by logicky znamenalo zhoršení, zkomplikování přístupu uživatelů k jejím fondům a službám, při násobném navýšení investičních a zejména provozních nákladů. Alespoň dosud se totiž o nové budově pro NK uvažovalo jako o dalším, již třetím objektu ke stávajícím dvěma rozsáhlým a samozřejmě nákladným, Klementinu a Hostivaři. To není ani ekonomicky, ani funkčně ospravedlnitelné. Vždyť podpora výstavby nových rozsáhlých a komplexních budov knihoven v zahraničí – jíž se tak rádo argumentuje – sleduje funkčně a ekonomicky oprávněný cíl umístit takovou knihovnu konečně do vlastního, a to jednoho sídla.

A pokud nakonec zvítězí rozhodnutí pro stavbu nové budovy?

Připusťme, že rozhodnutí vystavět novou budovu pro NK na základě nezvratných argumentů zvítězí. Pak bych ovšem trval na dvou jednoznačných podmínkách: aby nová budova byla koncipována jako náhrada Klementina v plné míře a aby pro Klementinum bylo již předem nalezeno, opět na základě důkladné rozvahy a veřejné diskuse, jiné velmi silné, veřejné a z hlediska tradice a ducha místa vhodné a důstojné poslání. Celé dosavadní zdůvodňování nutnosti výstavby nové budovy pro NK operuje jako se samozřejmostí s růstem objemových parametrů všeho druhu, tj. že prostor pro knihovnu jako takovou je v Klementinu po všech stránkách nedostačující, přičemž ho bude potřeba stále více. Při bližším pohledu však prostorová tíseň nedoléhá zdaleka na všechny agendy knihovny a zdaleka ne všechny rostou či budou růst v tom smyslu, že by vyžadovaly významně větší prostor. Konkrétně a stručně: vývoj v posledních desetiletích ukazuje, že nelze předpokládat nějaký výrazný růst počtu fyzických uživatelů, respektive návštěvníků knihovny, o počtu zaměstnanců ani nemluvě. Pro sociální infrastrukturu knihovny, tj. obecné veřejné prostory a komunikace, sociální zázemí a obecné služby veřejnosti, pro její vnitřní agendy, jako jsou knihovnické, bibliografické, fondové, expertní a technické agendy, obecné řídicí agendy, administrativa, hospodářsko-správní servis, pro knihovnické, vzdělávací a kulturní služby, tj. interakci s uživatelem či návštěvníkem, informační média, studium, vzdělávací a kulturní akce to znamená, že nebudou vyžadovat o moc více prostoru, ale spíše jeho lepší organizaci, uzpůsobení, vybavení… Na druhé straně – základním a podstatným objemovým parametrem knihovny jakožto instituce s národní konzervační funkcí, s nímž se musí počítat při jakémkoli rozvažování o její budoucnosti na prvním místě, je objem knihovního fondu. U něho je trvalý a významný růst, tedy trvalá potřeba dalšího prostoru, realitou. A to i když neporoste, případně bude i klesat počet docházejících jednotek kvůli objektivnímu poklesu produkce fyzických svazků. Zde je třeba před jakýmkoli dalším plánováním volit mezi řešením absolutně idealistickým – skladovat veškerý mnohamilionový fond bez ohledu na míru jeho skutečného využití v centrální budově, a řešením organizačně racionálním – skladovat různé části fondu v centru a „na periferii“ podle kategorie a intenzity jeho využití. První řešení, i kdyby bylo uskutečnitelné, je neekonomický luxus a funkčně nerealistické. Argument pro skladování veškerého fondu v centru, totiž že je zde uživatelům více k dispozici, je jen zdánlivý. Při obrovském objemu fondu a rozsahu areálu knihovny je cesta knihy k uživateli prakticky stejně složitá a zdlouhavá jako při dovozu z venku. V této souvislosti nemohu nevzpomenout pro mne v tomto směru negativní případ nové francouzské národní knihovny, která je příkladem toho, jak dopadne politický projekt sledující primárně jen monumentální reprezentaci a málo se ohlížející na funkční potřeby. Ostatně pro NK nepřichází centralistické řešení v úvahu už jenom proto, že národní konzervační fond má být z principu bezpečně uložen a archivním způsobem využíván mimo centrum knihovny. Druhé řešení je realistické a relativně ekonomické. Za situace, kdy devadesát pět procent objednávek dnes přichází předběžně online, uživatel s odloženým dodáním v případě, že žádaná jednotka má být dovezena z externího skladu, evidentně počítá. Je ovšem třeba dobře promyslet a pružně aktualizovat rozdělení na centrální a vzdálený fond a přitom vhodně obsahově koncipovat a zásadně navýšit objem volně dostupného fondu v centru. Tak bude objednávání položek z externě umístěného nízkoobrátkového fondu stále spíše mimořádné a denní dovážka se udrží zpravidla na několika málo desítkách jednotek. V každém případě vždy platí, že NK může rozumně setrvat v Klementinu jen za podmínky, že areál projde rekonstrukcí a adaptací, která – sice s veškerým ohledem na jeho historickou podstatu – přece jen musí primárně cílit na funkci knihovny. Tomu však, nakolik jsem informován, koncept současně probíhající revitalizace a výsledek dosud uskutečněných etap bohužel neodpovídá.

Už jste zmiňoval, že služeb NK využíváte i v současnosti. Jak intenzívně?

Jsem řádným, jak se odborně říká, profilovým uživatelem Národní knihovny, tedy takovým, na jakého primárně tato knihovna svým posláním míří. Do Klementina chodím docela rád: mohu se zde totiž po těch letech v klidu nořit do knih, nikoli do problémů budovy, personálu… Ale přiznám, že mé návštěvy zde řídnou. Může za to digitalizace: čím dál tím víc pramenů mně potřebných, tj. hlavně historických, mohu totiž číst na svém počítači. Dnes jsou jich takto volně dostupné snad už statisíce, povětšinou ovšem na zahraničních serverech.

Děkuji vám za velmi zajímavou analýzu přelomového období po listopadu 1989 i váš pohled na existenci případné nové budovy knihovny.