JAROSLAV CÍSAŘ ctenar@svkkl.cz

Rozhovor s PhDr. Vojtěchem Balíkem, emeritním ředitelem NK ČR

Vojtěch Balík, v letech 1977–1990 správce generálního katalogu a vedoucí jmenné katalogizace Státní knihovny ČSR (dále jen SK), se stal po sametové revoluci v letech 1990–2004 prvním apolitickým generálním ředitelem Národní knihovny ČR (dále jen NK). V první části rozhovoru analyzuje především dopad tzv. sametové revoluce na existenci a fungování NK. V. Balík pracuje v současnosti ve Filosofickém ústavu AV ČR jako editor spisů J. A. Komenského a interpret jeho díla.

V době normalizace vám z politických důvodů znemožnili, abyste si udělal kandidaturu. Jak jinak ještě svazovala normalizace činnost knihovny a ovlivňovala práci jejích zaměstnanců?

Do Klementina jsem byl přijat kupodivu bez problémů poté, co jsem v Akademii věd odmítl podepsat tzv. antichartu, o dalších politických a ideologických „škraloupech“ ani nemluvě; a takových mně podobných „případů“ tu byla – navzdory rigidně politickému kádrování shora – trpěna celá řada. A někdy dokonce i takovým byla poskytována šance k rozvoji a jakémusi pozičnímu postupu; knihovna totiž zoufale potřebovala pracovníky, zvlášť kvalifikované, protože mladých „perspektivních kádrů“ vybavených stranickou knížkou stále nebylo dost. V té souvislosti je třeba k mé výše zmíněné kandidatuře věd spravedlivě říci, že SK ji spíše podpořila, ale zamítly ji, jak se dalo čekat, příslušné vyšší politické orgány. Jinak činnost knihovny a práce jejích lidí probíhala samozřejmě pod tlakem všemožných politických a ideologických opatření a restrikcí. Tak například akvizici západní zahraniční literatury nemusel režim ani tak otevřeně brzdit, stačilo jen škrtit příděl deviz na nákup, jak se dalo. Ještě že tu byla stále relativně volnější možnost mezinárodní výměny publikací či přijímání darů a na „druhé straně“ chápaví a velkorysí partneři výměny, respektive dárci. Anebo systém dvou knihovních katalogů: služební, vlastně úřední (tradičně „generální“), kde podle zákona musela mít knihovna zachycen veškerý fond v úplnosti (a do něhož ovšem směli jen vyvolení a prověření), a čtenářský, v němž byla informace o fondu knihovny ideologicky řádně procezena. V poměrech SK obsahoval čtenářský katalog sotva polovinu toho, co generální. To ostatně byla po sovětském vzoru od 50. let povinná praxe všech knihoven, i když vlastně od první poloviny 70. let teoreticky žádná knihovna neměla už držet nějaký fond, jenž by splňoval kritéria zakázaného. Ten byl odevšad pečlivě vyřazen a svezen do externích skladišť. Čtenář se nesměl dozvědět o tom, že existoval třeba nějaký Masaryk či historik Pekař, o spisovatelích Kunderovi či Kantůrkové a podobných ani nemluvě, ale zejména nesměl vědět, že vůbec nějaké knihy jsou zakázané. Pro vylíčení celé té záležitosti „zvláštních fondů“ – už to je pěkný termín jak z havlovského ptydepe, že? – zde není prostor, jen řeknu to, že to byla ze všech těch omezení a absurdit snad ta nejpovedenější a cynicky vzato vlastně nejzábavnější. Zasloužila by si kromě řádného historického zpracování i ztvárnění literární, jen váhám, zda by takovému dílu slušelo ladění orwellovské, či spíše švejkovské, nebo kafkovské, nebo snad dokonce v duchu Járy Cimrmana. 

Jaký dopad měl bezprostředně listopad 1989 a s tím související změna společensko-politických poměrů v naší zemi na fungování knihovny?

Ze všeho nejdříve, opravdu v řádu dní, se zrušila politicky motivovaná opatření a omezení, ta, která jsem právě zmínil, i další, hlavně ta personální – agenda politického kádrování zaměstnanců a podobně. Obecně řečeno, udělaly se všechny možné kroky k okamžité a všeobecné depolitizaci poměrů v instituci. Hlavním hybatelem toho všeho bylo již v pondělí 20. listopadu spontánně vzniklé společné uskupení složené z výboru aktivních zaměstnanců, pozdějšího Občanského fóra, a zástupců místní odborové organizace, jejímž jsem byl předsedou poté, co si mě už předtím v září zvolili sami zaměstnanci jakožto nestraníka, k nelibosti stranického výboru a ústředí odborů. Začali jsme formulovat požadavky vůči vedení knihovny a ministerstvu kultury a v následujících hodinách a dnech, po projednání na setkáních se všemi zaměstnanci, na příslušných místech také prosazovat. Jedním ze zásadních požadavků bylo odvolání ředitele a jmenování nového cestou nezávislého a otevřeného konkursu. A to právě nebylo tak jednoduché: tehdejší ředitel, který ještě v průběhu předchozích měsíců mně i několika dalším kolegům vyhrožoval postihy a vyhazovem z práce hlavně za podpis a šíření protestních petic, se v mžiku proměnil v demokrata a liberála, nabídl velkorysou spolupráci Občanskému fóru, demonstrativně odsoudil politické cenzurní a kádrové praktiky v knihovně a tak dále. Jeho „odcházení“ tedy bylo poněkud klopotné, někdy trapné a bizarní. Nicméně se nakonec za všeobecného konsensu ujal řízení knihovny na přechodnou dobu vědecký tajemník ředitele, což trvalo až do posledního března následujícího roku. Toto čtyřměsíční, relativně klidné intermezzo bylo příležitostí pro vnitřní diskuse o nutných změnách, nápravách a reformách, o budoucích úkolech a cílech SK… A v neposlední řadě i o novém názvu, který by vystihoval její pravé poslání i postavení mezi ostatními národními kulturními institucemi, a to i v mezinárodním kontextu.

A ve vztahu k jejímu zřizovateli, ministerstvu kultury?

V první chvíli po převratu to zvenčí působilo tak, že celý aparát na ministerstvu podlehl zmatku, nerozhodnosti, znejistění a bez stanovené koncepce a opory z vedení defenzivně ustupoval nápravným a reformním požadavkům, které na ně pršely z podřízených organizací. Ale obecněji, dalo by se leccos říci na téma ministerstvo kultury a jeho poslání a zabývat se otázkou, co byla a je v jeho pojetí kultura, která je předmětem jeho správy (tenkrát se tomu ještě říkalo „řízení“), jak si tu péči státu o kulturu představuje a jak ji realizuje. A zkoumat, zda se tento koncept, ať už je jakýkoli, nějak vyvíjí, někam směřuje, nabývá stabilnějších kontur, stanovuje konkrétní cesty a cíle. Ministerstvo po této stránce od doby přelomu, stručně řečeno, vlastně nepřestalo hledat samo sebe, s těmi konsekvencemi, že v praxi jeho rozhodování či vztah vůči zřizovaným organizacím byl vždy značně proměnlivý a nepředvídatelný. To všechno umocněno tím, že jakožto příspěvkové organizace (dříve rozpočtové, ale v tom je malý rozdíl) jsou sice formálně právními subjekty, ale de facto přímo podléhají rozhodování ministra, které je však v reálu podloženo podklady a doporučením příslušných úředníků. Ti jsou ovšem subjektivně dané příspěvkové organizaci, tj. jejímu řediteli, nakloněni či nenakloněni, ve věci tu více, tu méně odborně kompetentní, tu lépe, tu méně kvalifikovaní. Přitom při kulturních institucích neexistují (a pokud krátce existovaly, byly jedním z ministrů zrušeny) jakékoli nezávislé odborné subjekty (např. rady), jež by ministrovi k danému rozhodnutí o příspěvkové organizaci mohly poskytnout doporučení podložená skutečnou odbornou a společenskou autoritou. Jak můžeme pozorovat, ten stav tak či onak trvá dodnes. Vrátíme-li se k NK, ta se na jedné straně opakovaně setkala u ministerstva kultury s podporou stavebních investic, ať už jde o výstavbu nových objektů, či rekonstrukce. Jsou to akce viditelné a jejich smysl srozumitelný – péče o základnu kultury, natož týká-li se to památkových budov či kulturních předmětů, za jaké lze deklarovat rozsáhlý knihovní fond s historickými vrstvami. Na druhé straně však – pro ministerstvo zřejmě jako nevýznamné a nesrozumitelné – zůstaly zcela mimo jeho vnímání a uvažování, tudíž podporu zcela podstatné části poslání NK, jako je národní bibliografie, veškeré knihovnické agendy a služby, nemluvě o potřebě podpořit jejich moderní rozvoj na základě automatizace, o potřebě digitalizace, sdílení dat, spolupráce v síti… Pravda, po letech ministerstvo dospělo k poznání a obratu i v tomto směru, ale přesto, i potom musela NK proto, aby mohla plnit své základní statutární úkoly, soutěžit o granty! Místo závěru si neodpustím zopakovat možná už únavnou mantru: státní příspěvkové organizace v resortu kultury by měly přejít do veřejnoprávního režimu podobného tomu, v němž dnes fungují vědecké ústavy akademie věd, univerzity, Český rozhlas, Česká televize. Mimochodem, legislativní vývoj tímto směrem aktivně zablokoval právě ten shora zmíněný ministr, který zarazil i ony doporučující rady institucí.

Když jste se pak stal sám ředitelem NK, překvapilo vás něco, co bylo skryto či zameteno pod koberec, problém, který její chod a existenci podstatně ovlivňoval?

Nevzpomínám si, že by po věcné stránce na mne vykouklo něco překvapujícího, co bych opravdu nevěděl, vždyť jsem v té době měl za sebou již třináct let práce v knihovně a mé pracovní úkoly a agendy i můj vlastní zájem mě tak či onak propojovaly s řadou různých jejích dalších pracovišť… Přesto, nemilých překvapení, ba šokujících zjištění bylo na mě po skutečném převzetí odpovědnosti za instituci až příliš – ne svým obsahem, ale povahou, rozsahem a hloubkou všech těch problémů, o čemž ovšem pracovník z nižší pozice, i když relativně dobře informovaný, mohl mít předtím jen povrchní či zkreslenou představu.

Který problém jste po svém nástupu do funkce musel akutně řešit jako první?

Tak tuto otázku jsem si samozřejmě musel položit hned na prahu ředitelny: Co dříve, co potom? Co rozhodně nepočká? Jenže hned se ukázalo, že problémy si nelze podle jejich vážnosti a akutnosti seřadit od jedničky až po x, ale že se valí všechny pěkně společně a nepočkají, že jeden věcně i organizačně souvisí s druhým. Už udělat si jakýsi přehled či mapu všech problémů byl úkol pro zkušeného krizového manažera. „Zdědil“ jsem instituci, tehdy čerstvě pojmenovanou Národní knihovna, jako organizačně uspořádanou často nelogicky až podivně, v každém případě nepřehledně. Její agendy a logistické procesy neměly zřetelnou definici – a buď se překrývaly, nebo nepropojovaly, celkový chod tohoto kolosu byl leckde těžkopádný, neracionální. Spolu s chronickým podfinancováním na všech frontách a demotivací, frustrací, ba i odchody nemalé části právě kvalifikovanějšího – ale tradičně bídně placeného – personálu to pak generovalo katastrofální důsledky, přičemž už bylo značně obtížné rozplést kauzální řetězce, tj. co je příčinou a co následkem. SK byla na sklonku 80. let „slavná“ kritickým nedostatkem místa pro uložení knihovního fondu, a následkem toho silně nefunkčními výpůjčními službami: nejméně desetina z tehdejších šesti milionů knih se nacházela mimo regály, tedy vyloučena z užívání, v bednách či naštosována do vysokých sloupců. Názornou, byť jen malou ukázkou toho byla knihami napěchovaná bývalá studovna v ambitu Klementina, veřejnosti na očích.

Tohoto stavu si všimli i filmaři z USA…

Ano, posloužila jim jako „fotogenický“ a výstižný příklad alarmujícího stavu české NK pro dokument vznikající s podporou Mellonovy nadace. V Klementinu samém, jehož stavební podstata i infrastruktura všeho druhu již dávno volaly po záchranném zásahu, obnově a modernizaci, nesměl od konce 80. let do skladišť, která jsou situována po celém obvodu areálu v podstřeší, přibýt z důvodu ohrožené statiky ani jeden další svazek. Větší část knihovního fondu – a hodně z toho byly právě cennější svazky – pomalu podléhala zkáze zpravidla v naprosto nevyhovujících podmínkách v chátrajících a špatně zabezpečených provizoriích a starobylých, většinou hradních či zámeckých objektech vzdálených hodiny jízdy od Prahy. V Nučicích, Housce, Postoloprtech… Ani vlastní profil a obsah knihovního fondu, abych zmínil alespoň to podstatné pro vlastní poslání knihovny, nebyl vůbec uspokojivý. Hlavně v oblasti odborné zahraniční literatury zely v důsledku politických restrikcí a finančního omezení vážné mezery. Jedním slovem: alarmující stav, kam se člověk podíval. Když jsme tehdy uspořádali pro veřejnost výstavu odhalující pravý stav SK a nazvali ji Kolaps, celkem jsme nijak nepřeháněli.

Jak se demokratizace a depolitizace společnosti projevovala uvnitř naší největší knihovní instituce, bezprostředně skrytá očím veřejnosti?

Místní organizace KSČ, pokud si vzpomínám, se jaksi rozpustila sama, nebyla s ní žádná potíž. Myslím, že hlavně zásluhou jejího předsedy, který se zachoval velmi korektně. Původní organizace ROH ukončila činnost a nová odborová organizace, ovšem zásadně nepolitická, se ustavila již v oné zmíněné přechodné době. Já jsem tehdy byl také u ustavování nového Odborového svazu pracovníků knihoven. Činnost v odborech, ba i samo členství jsem pak s nástupem do funkce ředitele, tedy do postavení zaměstnavatele, pochopitelně ukončil, a měl jsem za správné, aby totéž učinili i vyšší vedoucí zaměstnanci, byť jsem je k tomu nemohl nijak nutit. A pokud jde o SKIP, hned na jeho (znovu)ustavujícím shromáždění v Městské knihovně v Praze na jaře 1990 jsem deklaroval za NK spolupráci. Ta je, myslím, dodnes intenzivní, stala se tradicí. Vrátím se ještě k depolitizaci poměrů. Představoval jsem si NK jako důsledně apolitickou instituci. Nejen v tom smyslu, že nemá být v zóně vlivu nějaké politické strany, ale i tak, že se na její půdě nemají odehrávat žádné politické aktivity, byť by šlo třeba jen o pronájem prostoru pro schůzi nějaké politické strany či hnutí, vyvěšení informací apod., což se později samozřejmě vztahovalo i na virtuální prostor knihovny, tedy webové stránky, elektronickou poštu atd. Myslím, že všichni vzali s pochopením zásadu, že politické angažmá je výhradně soukromou věcí zaměstnance knihovny a nesmí obsahově ani ideově ovlivňovat jeho práci ani ubírat z jeho pracovního času, využívat prostory či technická zařízení instituce. A konečně, primárně politické hledisko nehrálo pro mne roli při výběru nejbližších spolupracovníků ve vedení a dalších vedoucích na vyšší úrovni. Pokud šlo o držitele stranické knížky, po těch letech jsem většinu z nich znal natolik, že jsem se mohl zaměřit na jejich odbornost a zkusit se spolehnout na upřímnost jejich nasazení pro NK, totiž že to zase nebude z jejich strany jen zištná loajalita k právě vládnoucímu režimu. Dnes si možná neskromně myslím, že jsem se rozhodl prozíravě a knihovně ku prospěchu a pomohl snad i těm kolegům a kolegyním samým. Nějakých zklamání v tomto směru jsem se ovšem u některých dočkal, ale zcela výjimečně.

Dokončení příště