Hlavní obsah stránky
TÉMA: Listopad 1989 v knihovnictví: Co listopad 1989 českým knihovnám dal a vzal. 1. část
BOHDANA STOKLASOVÁ stoklasovabohdana@gmail.com
Vylétnutí z klece
Článek bude mít několik částí. Tato úvodní je zaměřena na získávání zkušeností v zahraničí na počátku devadesátých let minulého století. V těch následujících se pokusím přiblížit využití zahraničních zkušeností doma i v zahraničí a zároveň budou zamyšlením nad vývojem českých knihoven v porovnání s knihovnami v zahraničí v uplynulých třiceti letech.
Úvod
Listopad 1989 otevřel hranice, přinesl možnost cestovat a poznávat do té doby nedostupné země a zahraniční knihovny. Hranice se sice otevřely, ale naše možnosti byly z ekonomických důvodů stále velmi omezené. Postupně se objevila řada konkurzů na zahraniční stáže financované různými nadacemi, zahraničními univerzitami a knihovnami. Jejich cílem bylo umožnit účastníkům získat odborné znalosti a kontakty, zkušenosti s různými odbornými i společenskými akcemi a zlepšit angličtinu. Uchazečů bylo hodně a míst málo. Patřila jsem k těm šťastným, kterým se podařilo uspět. V roce 1991 jsem strávila měsíc v Oxfordu a v roce 1992 tři měsíce ve Washingtonu, D.C.
Ve svém motivačním dopise nazvaném „Klec“ jsem psala o kleci, ve které jsme strávili desítky let, takže nám zakrněla křídla. Sice poskytovala omezený prostor, ale zároveň byla pohodlná, takže její opuštění nebude zpočátku určitě jednoduché. Když jsem motivační dopis psala, netušila jsem, jak moc je pravdivý.
Oxford
Od konkurzu uplynula poměrně dlouhá doba, a tak jsem si myslela, že jsem jím neprošla. Zhruba měsíc před odjezdem ale přišel zvací dopis od prezidenta St. John’s College.
Získala jsem měsíční stipendium v rámci the Oxford Colleges Hospitality Scheme for East European Scholars. St. John’s College poskytla ubytování a jídlo, Sorosova nadace Stefan Batory Foundation přispěla na kapesné a cestu hradila Národní knihovna ČR. Letenka byla tehdy příliš nákladná, tak jsem jela do Londýna autobusem s využitím trajektu Calais-Dover.
Od událostí, které zde budu popisovat, uplynulo téměř třicet let. Pro přiblížení tehdejší situace a našich startovních podmínek popíši začátek svého pobytu v Oxfordu. V řadě jazykových učebnic je uvedena konverzace, kde si cestující kupuje na nádraží Paddington v Londýně jízdenku s místenkou do Oxfordu, takže jsem měla vše pečlivě nastudované. Na Paddingtonu jsem ovšem zjistila, že ani státní zkouška z angličtiny mi nestačí na to, abych si zde jízdenku bez problémů koupila. Úředníkovi tmavé pleti u přepážky jsem nerozuměla ani slovo a on evidentně nerozuměl mně. V následujících letech jsem na svých cestách potkala podobných úředníků spoustu a už mne to neznepokojovalo, ale tehdy jsem se velmi vyděsila při představě, že se anglicky nedomluvím. Nakonec jsem jízdenku přece jen získala a nastoupila do vlaku do Oxfordu. Vagón mi připadal v porovnání s vagóny v našich vlacích příliš přepychový a myslela jsem si, že jsem v první třídě. Tak jsem vláčela svůj velký kufr přes několik vagónů, než jsem pochopila, že zde vypadají všechny stejně. První pohled na Oxford z vlaku byl splněný sen, kdy skutečnost sen zcela překonala. Do St. John’s College jsem došla z nádraží pěšky, a když jsem vstoupila, měla jsem stejný pocit jako při pohledu na Oxford z nádraží.
S vrátným jsem se domluvila snadno, což mne potěšilo, dal mi klíče, instrukce a balíček k večeři. Očekávala jsem malý tmavý pokojík, který budu s někým sdílet. Čekal mne ale přepychový apartmán v moderním vestavěném bloku pro profesory, sestávající se z obývacího pokoje, pracovny, ložnice, kuchyně, šatny a příslušenství, s výhledem do pěstěných zahrad a na historické budovy koleje. Bylo to příjemné překvapení, ale hned mi bylo jasné, že když s profesory bydlím, zřejmě s nimi budu muset i jíst a absolvovat různé společenské akce podle zdejších specifických zvyklostí. Rázem se mi vybavily scény z různých filmů z tohoto prostředí.
Po předcházející probdělé noci strávené na cestě jsem se probudila příliš pozdě na to, abych stihla snídani, takže mým prvním „prubířským kamenem“ byl oběd. Ve velké hale s dlouhými stoly plnými různého jídla mne nasměrovali mezi profesory, kteří se už na mne evidentně těšili. Sotva jsem usedla, zajímali se o to, jaký byl let. Když jsem řekla, že jsem přijela autobusem, jeden z nich se zeptal, zda se bojím létat, a druhý, zda jsem chtěla vidět bílé útesy doverské. Protože jiný důvod pro cestu autobusem nikoho nenapadl, zvolila jsem druhou variantu. Následoval dotaz, jaká je moje odborná specializace – to je zde námět k rozproudění odborné konverzace. Odpověděla jsem, že automatizace knihoven. A protože jeden z nejbližších sousedů se specializoval na Tristana a Isoldu a druhý na středověké rytíře, odborná konverzace se příliš nerozproudila. Oběd pokračoval v podobném duchu, a tak jsem vymyslela plán, jak se večer v klidu najím. Sednu si na roh stolu a budu tak mít méně sousedů a pánové si budou moci v klidu povídat o svých Tristanech a rytířích.
Na večeři jsem vyrazila brzy. Butler se mne u vchodu zdvořile zeptal, zda jsem byla na výletě, z čehož jsem pochopila, že jsem na večeři nevhodně oblečena a šla jsem se převléci s obavou, že můj strategicky výhodný roh u stolu někdo obsadí. Večeře se ale servírovala jinde – v historickém salonku u přepychově prostřeného kulatého stolu. Žádné rohy, žádná šance na únik. Na stole bylo vytištěné menu o několika chodech, ke každému se rozlévalo jiné vybrané víno, takže bylo jasné, že tato večeře bude na dlouho a že během ní budu mít příležitost udělat všechny v Oxfordu nepřípustné společenské chyby, o nichž jsem četla.
Věděla jsem, že je neslušné jíst rychleji nebo pomaleji než ostatní a mluvit více nebo méně než ostatní. Dodržet tato zdánlivě jednoduchá pravidla nebylo vůbec snadné. Butler mi ve snaze usnadnit novou situaci při servírování napovídal. Jako jedinou ženu mne obsluhoval jako první, takže jsem neměla možnost kopírovat chování ostatních. Když nesl steaky a pošeptal mi: Dva steaky na porci, vzala jsem si dva, protože jsem nepochopila, že to znamená maximálně dva na osobu. Všichni ostatní si vzali jeden. Věděla jsem, že musím skončit stejně jako oni, a přitom jsem musela stále mluvit, protože jsem jako nový host byla středem zájmu a dotazů všech ostatních. Po vysilující dlouhé večeři následovala ještě káva. Bylo velmi moudré, že jsem nedostala kapesné hned první den a najednou, ale až po několika dnech. Ten první den bych ho nejspíš investovala do jízdenky zpět.
Postupně jsem si zvykla a večeře jsem si oblíbila. Zjistila jsem, že zdejší zvyklosti jsou náročné i pro hostující profesory z jiných britských nebo amerických univerzit, kteří neměli jazykové problémy. Byla jsem připravena zvládnout jakoukoli společenskou situaci, což se mi v budoucnu velmi hodilo. Při dlouhých večerních konverzacích o nejrůznějších tématech jsem se dozvěděla hodně zajímavých věcí a má angličtina se zlepšila.
Mé odborné začátky v Oxfordu nebyly o moc lepší než ty společenské. Přijela jsem do Oxfordu studovat automatizaci do Bodleian Library. První setkání se systémem DOBIS/LIBIS bylo velmi náročné. Náš tehdejší systém CDS/ISIS měl jen katalogizační modul, takže pochopit vzájemné vazby mezi akvizicí, katalogizací (navázanou na soubory autorit a stahování záznamů z OCLC, tj. Online Computer Library Center) a výpůjčním systémem s výkladem v angličtině a o hardwarovém i softwarovém zázemí pro mne nebylo zpočátku snadné. Vedoucí katalogizace a vedoucí automatizace si po první schůzce asi mysleli o mé chápavosti své. Naštěstí následovala řada dalších schůzek, kdy jsem snad dojem vylepšila.
V mezičase jsem pilně studovala materiály o zdejší automatizaci a katalogizaci i o OCLC. Uvítala jsem možnost si katalogizaci i stahování záznamů vyzkoušet. Stahování záznamů se mi s ohledem na úsporu práce katalogizátorů líbilo, ale katalogizační systém byl velmi složitý a uživatelsky nevlídný. DOBIS/LIBIS už ale v té době nepatřil k nejmodernějším systémům. Měla jsem možnost v Londýně vidět i podstatně modernější a přívětivější systém TINLIB, který se později uplatnil i u nás. Hodně času jsem věnovala hledání v systémech OLIS (část určená pro uživatele) a BIDS (články).
V Bodleian Library i v knihovně St. John’s College mne všude zaujaly krásné prostory pro uživatele, a to nejen pro studium, ale i pro příjemné posezení nebo popovídání. Všude hovořili o nutnosti rozšíření těchto prostor. Během svého pobytu jsem absolvovala i prohlídku staveniště impozantní nové budovy British Library. Již tehdy se zde zdůrazňoval koncept knihovny jako prostoru nejen pro studium, ale i pro příjemné trávení času.
Washington, D.C.
V roce 1992 jsem absolvovala tříměsíční stáž v Knihovně Kongresu. Jednalo se o Soros Foundation Visiting Fellows Program pro knihovníky z různých posttotalitních zemí, který odborně zajišťovala Knihovna Kongresu USA ve spolupráci s University of Illinois a financoval George Soros prostřednictvím Open Society Fund.
Skoro ve svých čtyřiceti letech jsem se stále ještě chatrnou angličtinou (povinnou jazykovou zkoušku TOEFL jsem sice složila, ale příležitostí jazyk aktivně používat bylo po návratu z Oxfordu velmi málo) vyrážela se dvěma velkými kufry prvně za oceán. Bylo nutné mít oblečení na všechny příležitosti a roční období, protože jsme začínali na začátku září ve Washingtonu, kde je v tu dobu ještě teplo, a končili v prosinci v Chicagu, kde byla naopak velká zima. Doba, kdy si můžeme v zahraničí věci chybějící v šatníku snadno doplnit, byla ještě daleko před námi. Doma jsem nechávala dvě dcery ve věku devět a třináct let. Rodina usoudila, že jde o příležitost, která se nebude opakovat, a že vše beze mne zvládnou.
V porovnání s pobytem v Oxfordu již pro mne byl pobyt v USA mnohem snazší. Zatímco v Oxfordu jsem byla sama, v Knihovně Kongresu se nás sešlo celkem čtrnáct (podle komisí v jednotlivých zemích i podle komise v Knihovně Kongresu zřejmě perspektivních) knihovnic z těchto zemí: Albánie, Bulharsko, Česko, Chorvatsko, Estonsko, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Ukrajina.
Odborný program začal přednáškami o poslání a organizaci Knihovny Kongresu, společně jsme absolvovaly „kolečko“ po vybraných útvarech a několik školení pro manažery. Pak následovala stáž v útvarech blízkých profesnímu zaměření jednotlivých účastnic a na závěr krátký pobyt na University of Illinois. Do předem připraveného programu byla zahrnuta návštěva New Yorku a Chicaga a řady zajímavých míst v okolí Washingtonu. Dodatečně se mi podařilo dostat i do OCLC.
Velmi bohatý a pro většinu účastnic až příliš náročný byl společenský program. Zde se mi velmi hodila zkušenost z Oxfordu a společenské akce jsem si v USA užívala. Program se měl každoročně opakovat v průběhu několika let. My jsme byly první skupinou, která program zahajovala, takže průběh celé akce sledovali osobně jak James H. Billington, ředitel Knihovny Kongresu, tak George Soros. S oběma jsme měly možnost se setkávat při besedách, obědech, večeřích i závěrečném hodnocení. Byly jsme zvány na různé oficiální společenské akce a pracovníci Knihovny Kongresu nás zvali na soukromé společenské akce do rodin, abychom poznaly, co rodiny v USA dělají v době pro nás tehdy neznámých svátků jako Halloween nebo Den díkůvzdání.
Po společném „kolečku“ nás rozdělili podle požadované specializace. Mne zajímala hlavně katalogizace a standardy s ní spojené. Samozřejmě jsem toužila strávit nějaký čas v MARC Standards Office, ale tento útvar nebyl zahrnut mezi pracoviště pro naši možnou stáž, což mne velmi mrzelo. Postupně jsem procházela katalogizační útvary zaměřené na katalogizaci různých druhů dokumentů: knihy, periodika, mapy, hudební dokumenty. Všude mi vedoucí přiblížili práci v útvaru, měla jsem možnost účastnit se porad oddělení i koordinačních porad vedoucích různých útvarů, což bylo velmi poučné. Všude jsem měla po dobu svého pobytu svůj stůl i počítač a ve většině útvarů mne nechali katalogizovat. Někde mi vybrali jednoduché dokumenty, jinde na mne čekaly české dokumenty včetně obtížných.
Na jedné ze společných recepcí s vedoucími útvarů Knihovny Kongresu jsem se setkala se Sally McCallumovou, vedoucí MARC Standards Office. Hovořily jsme o standardech a automatizaci, zajímala se o situaci u nás. Další den za mnou přišla, zda bych u nich nechtěla po dobu svého pobytu pracovat na konverzních tabulkách USMARC-UNIMARC. Samozřejmě jsem radostně souhlasila, urychlila plánovanou stáž na různých katalogizačních pracovištích a pustila jsem se do práce. Nebylo to vůbec jednoduché, musela jsem se hodně a rychle učit nejen detaily obou formátů, ale i práci se systémy, na které byli ostatní zvyklí. Pracovní nasazení a tempo v tomto útvaru bylo hodně vysoké, a protože jsem tu byla sama, jazykově mne nikdo nešetřil. Strávila jsem zde několik velmi náročných týdnů, ale byla to výborná škola. Konverzní tabulky, které byly interním materiálem Knihovny Kongresu, jsem dostala k dispozici a po čase se nám velmi hodily při přechodu z UNIMARC na MARC 21. V MARC Standards Office jsem se setkala i s Henriette Avramovou.
Závěr
Oba zahraniční pobyty splnily beze zbytku svůj cíl: poznala jsem práci na špičkových zahraničních pracovištích, pochopila jsem principy fungování integrovaných knihovních systémů i mezinárodní spolupráce, přesvědčila jsem se o nutnosti důsledné aplikace mezinárodních standardů, kromě teoretických manažerských školení jsem mohla sledovat práci vedoucích na nejrůznějších úrovních včetně těch nejvyšších v praxi. Získala jsem cenné odborné kontakty a koupila jsem si další dva velké kufry, které jsem naplnila dokumenty, které byly u nás stále ještě nedostupné. Domů jsem se vrátila před Vánoci, a tak děti s velkou nadějí hleděly na obsah dvou nových velkých kufrů. Když jsem je otevřela a zjistily, že jsou plné knih a papírů, rozplakaly se…
Má angličtina se výrazně zlepšila – přesněji řečeno: přestala jsem se ostýchat používat svoji nedokonalou angličtinu. Naučila jsem se pohybovat a chovat na společenských akcích včetně těch nejnáročnějších.
Podlé plánu těch, kdo navrhovali oba programy, jsem byla opravdu dobře vybavena pro řízení velkých knihovnických útvarů, aktivní zapojení do práce mezinárodních knihovnických organizací a řízení velkých národních i mezinárodních projektů.
Foto: archiv autorky